Hledej na Reflex.cz

Časopis roku 2008

Smutek Adiny Mandlové

Stanislav Motl | (Tištěný Reflex, 28. 1. 2010)

Reflex 04/2010

Pod maskou někdy až cynické hvězdy se zřejmě skrývalo dávné, silné trauma

Tento týden, 28. ledna, by se LEGENDÁRNÍ HEREČKA dožila sta let. Pamětníci o ní vyprávějí jako o pronikavě inteligentní ženě širokého srdce, ženě, která milovala život, noční parties, šampaňské, jež prý své milence střídala jako o život. Byla ale opravdu taková?

Foto: Pressdata

Je duben jedenadeva de sátého roku. Po upravené parkové cestě kráčejí směrem k hlavnímu vchodu dobříšského zámku dva lidé. MUŽ A ŽENA. On vysoký elegán, jemuž by nikdo nehádal, že už má za sebou osmdesátku. Ona hezká plnoštíhlá blondýna.

OBA SE BLÍŽÍ K LAVIČCE, na které sedí nenápadná paní v šedém kostýmu. Asi by ji přešli bez povšimnutí, nebýt blondýny, která polohlasem řekla: "To je ona!"

"Něco mě prostě osvítilo. Nějaké tušení. Vždyť já ji předtím vůbec neznala," řekla mi o pár dnů později ona všímavá paní. "Nebýt tebe, tak se dopustím životního trapasu," vstoupil do hovoru její muž. "Věřte nebo ne, já bych ji opravdu nepoznal."

Zbývá uvést jména aktérů našeho minipříběhu: Raoul Schránil, ve své době jedna z největších hereckých hvězd zlaté éry Barrandova, a jeho žena Věra. A paní na lavičce v zámeckém parku?

Adina Mandlová!

INTUICE RAOULA SCHRÁNILA

Raoul Schránil zvládl tuto scénu s příslovečnou noblesou. Hned dal najevo, že svou dávnou kamarádku a hereckou kolegyni, jež po návratu do Československa žila na zámku Dobříš, poznal už na první pohled. Udělalo jí to velkou radost. Jako by to udělalo radost každé ženě. Navíc ženě zvyklé na mužský obdiv.

A tenkrát mi Schránil ještě prozradil: "Já si ale hned na začátku uvědomil, že to už nebude ten náš pověstný slovní ping-pong, kdy jsme se u vína vzájemně špičkovali a kamarádsky ,uráželi', dělali si jeden z druhého legraci a při tom se báječně bavili. Teď jsem hovořil s nešťastnou ženou. Něco ji tížilo. A když jsem připomněl právě ty naše slovní přestřelky, jen se smutně usmála: ,Víš, Raoule, ona to i tenkrát byla spíše taková hra. Já vám tenkrát všem připadala ohromně veselá a vtipná, ale uvnitř jsem taková nikdy nebyla ...'

Kdo ví, co všechno už tenkrát vlastně skrývala, mimochodem, já to u ní už tenkrát tušil. Možná tam bylo něco ještě z dětství," dodal Raoul Schránil, o němž nejbližší přátelé dobře věděli, že měl neobyčejně vyvinutou intuici.

O několik dní později při interview s Adinou Mandlovou (kdo mohl tušit, že za necelé dva měsíce nebude už mezi živými - pozn. aut.) jsem se jí také zeptal - na dětství a na to, jak ovlivnilo její život. Odpověděla vyhýbavě: "Radši se mě zeptejte na něco jiného, já to svý dětství nějak zvlášť neprožívala a někdy mám spíš dojem, že jsem ani dítětem nikdy nebyla a že jsem byla rovnou už dospělá ..."

V knize Dneska už se tomu směju se Adina Mandlová ke svému dětství a dospívání vrací. Jednotlivé události hodnotí vtipně, občas s nadsázkou. Text je to svižný, inteligentní. Čtenář se baví, občas se směje, jenomže - když třeba nějakou pasáž čte podruhé, potřetí, mívá někdy pocit, že to či ono není zase až tak veselé; občas je tu patrný jistý vzdor, jenž může ledacos skrývat. Možná lítost, možná i bolest ...

Zajímavé je, že něco podobného pozorovali u Adiny Mandlové i lidé, kteří ji - ať už zběžně, či důvěrně - poznali. Nejenom Raoul Schránil.

Mazlíček, 1934

Foto: Pressdata

ČEMU SE VLASTNĚ SMÁLA?

Ten dům proti pojišťovně je výjimečný už na první pohled. Je velice barevný: omítka je kombinací hnědé, zelené a žluté barvy. Jde bez nadsázky o jednu z dominant ulice Václava Klementa v Mladé Boleslavi. Václav Klement byl polovinou slavné podnikatelské dvojice Laurin-Klement, jež svými automobily proslavila rodné město. Vedle někdejší rodinné vily Václava Klementa je i ten barevný dům, v němž Adina, tehdy ještě Jarmila Mandlová, prožila své dětství.

Otec Adiny Mandlové, inspektor c. k. státních drah a přednosta provozu v Mladé Boleslavi, se ve své dcerce doslova viděl. Na rozdíl od její matky, již poznal coby dceru hospodského, ji rozmazloval. Jak Adina ve své knize vzpomínala, došlo to tak daleko, že své malé dcerce vykal a vykat jí museli i její tři starší bratři. "Stačilo mi ukázat na jednoho z nich, když jsem brečela - což bylo často -, a hned dostali vejprask," píše Adina Mandlová ve své knize. A zároveň dodává, že už tehdy měla "noční můry a i ve dne jsem se bála"...

Bylo jí sedm a půl roku, když její zbožňovaný tatínek zemřel. Matka se sice už neprovdala - aby nepřišla o penzi po svém muži -, nicméně se do rodiny postupně nastěhovalo několik "strýčků". Posledním byl jistý stavitel, o němž Adina Mandlová napsala: "Fyzicky jsem ho nesnášela, a když se mě zpočátku snažil políbit na dobrou noc, vždycky jsem uhnula, takže se přestal snažit. Potil se jako čuně a koupal se jen jednou týdně v sobotu a stříhal si nehty u nohou před večeří u jídelního stolu. Ale protože byl primitiv, byl asi moc dobrý v posteli a já je často oba slyšela hekat z ložnice, což mi tak zhnusilo sex, že jsem byla po dlouhá léta frigidní. Pan dr. Freud by tomu asi rozuměl."

VZPOMÍNKA EVY GEROVÉ

Eva Gerová je jedním z posledních svědků zlaté éry Barrandova. Svůj první film natočila coby studentka konzervatoře v roce 1936. To jí bylo šestnáct let. Během dalších tří let natočila dvanáct filmů. Například: Karel Hynek Mácha, Harmonika, Bílá vrána, Otec Kondelík a ženich Vejvara ... S Adinou Mandlovou se potkala při natáčení filmů Bílá vrána a Svatební cesta. V roce 2005 mi při natáčení televizního medailónku o Adině Mandlové řekla: "Byla to moc chytrá holka. Ale osobně si myslím, že nebyla šťastná. Protože když jsme si někdy tak povídaly, tak ona třeba řekla, že celou noc nespí a že si musí svítit. A že v té tmě celou tu noc nemůže vydržet. Takže měla tyhle problémy tenkrát. Takové psychické neurotické ... Já si myslím, že ona musela mít nějakou dost tragickou zkušenost z dětství. Něco tam prostě bylo."

'Málokdy jsem respektovala zvyky, mravy, zákony a náboženství společnosti, často jsem ignorovala i city jednotlivců, kteří mi stáli v cestě za novým cílem a novým dobrodružstvím.' - Adina Mandlová

Foto: Archív Milana Wolfa

Adina Mandlová v první polovině třicátých let s přáteli

Foto: Archív Milana Wolfa

NAD ŠKOLNÍMI VÝKAZY

V knize Dneska už se tomu směju popisovala Adina Mandlová - bez obalu a s velkou otevřeností - své dětské prohřešky a průšvihy. Tvrdila také, že se coby žákyně druhého ročníku reálného gymnázia "spustila" a s kamarádkou chodily krást do botanické zahrady ovoce, zeleninu a květiny zejména cizokrajné, například orchideje, které pak prodávaly.

Zajímavý je ovšem školní výkaz (tento a jiné podobné dokumenty jsem objevil hlavně zásluhou ředitele Státního oblastního archívu v Mladé Boleslavi Jana Šimonka - pozn. aut.) z 16. prosince 1921, to bylo Adině (Jarmile) Mandlové 11 let. Její jméno a také její kamarádky z botanické zahrady se objevují v další podobné souvislosti. Zmíněný text působí s odstupem doby spíše úsměvně, nicméně je z něho patrné, jaká Adina byla: svéhlavá, odmítající autority, vůdčí typ, který dokáže "svést druhé k nepravostem".

Budoucí filmová hvězda zpočátku navštěvuje reálné gymnázium. Neučí se špatně. Je bystrá, přirozeně inteligentní. Skvěle jí jdou jazyky, němčina a francouzština. Přesto ale po dvou letech musí z ústavu odejít. V usnesení profesorského sboru z 23. ledna 1922 můžeme číst, že Jarmila Mandlová je sice "děvče bystré, ale zanedbaného vychování".

Po dvou letech přechází Adina na Dívčí odbornou školu rodinnou a živnostenskou v Mladé Boleslavi. Když si prohlížíme její vysvědčení ze školního roku 1925-1926, zjistíme, že patří, co se školního prospěchu týče, k lepšímu průměru. Živnostenské počty a účetnictví zvládla na chvalitebnou, nauku o kroji a vkusu na chvalitebnou, při kreslení střihů je výborná a na konci roku chvalitebná.

Ovšem jenom za první pololetí školního roku má 119 "zmeškaných vyučovacích hodin". A v druhém pololetí to bylo 94 hodin.

To se projevuje i ve snížených známkách z chování. V prvním pololetí je to dvojka (uspokojivé), na konci roku dokonce trojka (zákonné).

A. M. se Svatoplukem Benešem a Natašou Gollovou na Filmových žních ve Zlíně v roce 1941

Foto: Archív Milana Wolfa

Tenkrát totiž Adina utekla z domova. Odešla za nadporučíkem československé armády, o více než deset let starším. Ve své knize vzpomíná, že za ním odjela do Olomouce. Našla ho opilého u baru: "On mě nakrmil v baru studeným nářezem, nalil do mě spoustu vína a pak mě zval nahoru do pokoje. A tam jsem přišla o panenství. Byla to celkem bolestná zkušenost a já se divila, co na tom vlastně lidi mají a zda to vůbec stojí za to, zatímco hudba dole v baru hrála když oschnou meze, na mě to vleze ..."

V té době má Adina za sebou více než mnohá žena za celý život. Žije naplno. Později na to doplatí třeba i tuberkulózou, jež ji bude trápit celý život a nakonec ji přivede do hrobu.

"Flámování, pití, kouření a nedostatek spánku měly špatný vliv nejen na moje zdraví a vzhled, ale hlavně jsem začala chátrat duševně. Bylo mi sedmnáct a půl roku a špatná společnost ze mě udělala obhroublého cynika. Přestala jsem mít zájem o knihy a hudbu, a pokud jsem si vůbec někdy sedla k pianu, hrála jsem odrhovačky, jak jsem je pochytila v barech ..."

S tímhle "vybavením do života", a navíc se zkušenostmi, které pak ještě pochytila ve Francii, kde studovala dívčí lyceum a poznala mnoho mužů, stihla otěhotnět i potratit, se vrátí do Čech, kde začíná svou hereckou kariéru.

FILMOVÁ HVĚZDA

Adina Mandlová se stává manekýnou v prestižním pražském salónu u Ulliho Rosenbauma. Před sebou má jeden jediný cíl - stát se herečkou. A hledá někoho, přes koho by se k filmu dostala. A takového člověka posléze našla. V roce 2004 mi o tom vyprávěl režisér Otakar Vávra:

Pro postavu srdečné prostitutky Kiki v dramatu NOČNÍ MOTÝL z roku 1941 si směla sama upravit dialogy a příležitost využila excelentně

Foto: Archív Milana Wolfa

"Adina Mandlová měla všechno, co dělala, pečlivě vykalkulované. A takhle si namluvila Huga Haase. Haas už byl tenkrát velmi populární a slavný. Když jsme spolu šli po Národní třídě, nebylo ženy, která by se za ním neotočila. Mandlová si zjistila, že Haas chodívá v určitou hodinu do Lucerna baru. Vytipovala si, kde sedává, a pak tam přišla a našla si šikovné místo. Věděla, že když půjde Haas na toaletu, musí kolem projít. A to jí vyšlo. Haas opravdu kolem ní prošel, ona se na něho podívala, zvedla ty své vějíře a pak je zase sklopila. Nic neřekl, ale když se vracel, už se na ni zadíval déle. A byl ztracen."

Buď jak buď, Adina Mandlová dostala svou první velkou filmovou šanci. Ve snímku Život je pes hraje hlavní roli společně právě s Hugem Haasem. Mandlové je 23 let. Následují další filmy. Mazlíček, Ať žije nebožtík, Velbloud uchem jehly, později to budou zejména snímky Kristián, Kouzelný dům, Šťastnou cestu, Sobota ...

A následují také další milostné vztahy. Bere zcela přirozeně, že se stává milenkou bohatého továrníka Maxe Oberländera, který si ji vydržuje. Už tehdy jí je úplně jedno, co si o ní lidé myslí. A taková bude až do konce svých dnů.

Jenomže je i jiná Adina Mandlová. Chodí do Společenského klubu na Příkopech, kde poznává tehdejší intelektuální smetánku (říkají si Tafelrunda) - Karla Čapka, Olgu Scheinpflugovou, novináře Ferdinanda Peroutku, nakladatele Julia Firta, spisovatele Karla Poláčka a Eduarda Basse a další zajímavé osobnosti. Karel Poláček, jenž miluje její osobitý a někdy sarkastický humor, ji charakterizuje jako ženského Načeradce.

Adina Mandlová je v té době neobyčejně společenská, bystrá, zábavná. Občas se chová jako cynik, ale jsou lidé, kteří tuší, že je to jen maska. Že pod tou maskou je někdo jiný.

PANENSTVÍ – 1937, druhý film režiséra Otakara Vávry svedl dohromady dvě velké hvězdy českého filmu – Adinu Mandlovou a Lídu Baarovou

Foto: Archív Milana Wolfa

VZPOMÍNKA SVATOPLUKA BENEŠE

Svatopluk Beneš natočil svůj první film ještě jako šestnáctiletý student konzervatoře. V průběhu dalších desetiletí sehrál na 60 filmových rolí. Koncem třicátých let se stal jednou z největších filmových hvězd své doby. Jeho herecká sláva ještě vyvrcholila v poválečném období. S Adinou Mandlovou se potkal například ve filmu Pacientka doktora Hegla. Ve své knize Být hercem Svatopluk Beneš napsal:

"Těžko přesvědčím ,zasvěcené' o tom, že byla ženou líbeznou jako malé dítě, s roztouženým láskyplným srdcem. Těžko jim vyvrátím představu nemorálního, cynického a bezcitného vampa, kterou si jednou provždy vytvořili. Ze svého soudu patrně nesleví, ani když podotknu, že kromě hravé fantazie a osobního humoru, jimiž hýřila, měla také své pochybnosti, své smutky, svoji beznaděj ..."

Svatopluka Beneše pojil svého času s Adinou Mandlovou velmi blízký vztah. Žili spolu. V roce 2000 mi pan Beneš řekl: "Ten náš vztah byl ale krátký. Adina mi velmi imponovala. Měla přirozenou inteligenci. Na můj vkus však někdy vládla chladným, až cynickým humorem. Dokázala být opravdu fantastická. Ale dokázala být také krutá."

ODBOJ PODLE ADINY

Mnoho už bylo napsáno o činnosti Adiny Mandlové za nacistické okupace. Také o jejím věznění po květnu 1945. O jejím obvinění z kolaborace. Mnoho ale bylo napsáno také o tom, že tehdy spíše doplatila (což u tehdejších filmových hvězd nebylo ojedinělé) na lidskou závist, nenávist. Pravdou však je, že zamotala hlavu i vrcholným nacistickým pohlavárům. Opět dejme slovo režiséru Otakaru Vávrovi.

Role povětrných děvčat A. M. seděly výtečně. Ve filmu CECH PANEN KUTNOHORSKÝCH z roku 1938 ztvárnila roli povětrné Roziny.

Foto: Archív Milana Wolfa

"Jedním z hlavních protektorátních pohlavárů byl nějaký Glessgen (Hermann Glessgen, vedoucí filmového referátu v oddělení Úřadu říšského protektora a zmocněnec pro filmové záležitosti v Čechách a na Moravě - pozn. aut.) a Mandlová si ho programově namluvila. A protože ona byla původně manekýna a uměla ty róby nosit, nutila toho Glessgena, aby jí kupoval drahé kožichy. A tak Mandlová chtěla stále nové kožichy a pan Glessgen je musel kupovat. Ale jednou se Adina strašně dožrala, to když jí přišel účet za nezaplacený kožich. Prostě Glessgen už na ty kožichy neměl peníze. Ona ho zkrátka a dobře přivedla na mizinu. Já pak po válce v legraci říkal, že měla spíše dostat metál za to, že zlikvidovala tak vysokého nacistického pohlavára."

Jak vyšetřování potvrdilo, Glessgen koupil Mandlové minimálně čtyři kožichy - stříbrné lišky - za 1450 říšských marek. Toto zboží však nikdy nezaplatil. Jak se ukázalo, dluhů nadělal Glessgen mnohem více. Proto byl dne 30. dubna 1940 nucen svůj úřad opustit. V roce 1943 byl pak kvůli nesplaceným dluhům odsouzen k nepodmíněnému trestu na šest měsíců.

Zatímco o tomhle Adina Mandlová ve své knize nepíše, poměrně obsáhle vzpomíná na svůj významný podíl na znovuotevření Vinohradského divadla. Opět tu nasadila své typicky ženské zbraně - tentokrát je namířila na jistého doktora Oehmka (hlavní cenzor ve IV. oddělení Úřadu říšského protektora - pozn. aut.), jehož pozvala k sobě domů. "Nalila jsem do něho spoustu koňaku a on mi pak v opici podepsal dopis, který jsem mu nadiktovala, že divadlo bude otevřeno, a to bez jakýchkoliv perzekucí členů souboru. Teprve pak jsem mu vyhověla v jeho masochistické choutce asi víc, než chtěl. Ztřískala jsem ho jezdeckým bičem tak, že se druhý den nemohl posadit ..."

Je však otázkou, co je v tomto líčení pravdivé, co nadsazené a zda tato "epizoda" sama o sobě mohla rozhodnout o znovuotevření divadla.

Jeden z nejlepších českých filmů první poloviny dvacátého století, KRISTIÁN, a zřejmě nejpopulárnější role Mandlové s Oldřichem Novým

Foto: Archív Milana Wolfa

VZPOMÍNKA LÍDY BAAROVÉ

Lída Baarová byla naše jediná předválečná a válečná filmová hvězda, jež se později výrazně uplatnila i v zahraničí. Natáčela filmy v Itálii, ve Španělsku, ještě v pozdním věku vystupovala na předních rakouských i německých divadelních scénách. Když jsem se jí zeptal na Mandlovou, řekla mi: "Pro dnešní filmové a jiné hvězdy je skoro až nepochopitelné, že jsme si s Adinou nikdy nezáviděly. Nikdy jsme se nepomlouvaly. Ona o mně věděla víc než moje vlastní máma a totéž se dalo říci o mně. Myslím si, že Adina se nedokázala opravdu zamilovat. Prostě to nějak neuměla. A někdy, když třeba mluvila o mužích, měla jsem pocit, jako by je spíš nenáviděla. Asi s tím už přišla na svět nebo se jí něco nepěkného stalo v dětství. Celé ty poválečné roky jsme se buď, pokud to šlo, stýkaly, ještě častěji jsme si psaly. Těch dopisů mám mnoho. Pokud žila se svým manželem Benem na Maltě, byly to hodně veselé dopisy. Ale jak se oba přestěhovali do Kanady, bylo to horší. Nelíbilo se jim tam. Nadávala na poměry, na české emigranty, na doktory, které potřebovala stále častěji. Tady je třeba jeden z 21. prosince 1987. Píše: ,My nemáme vůbec nikoho a s nikým si vůbec nepíšu. Jsme stále sami doma, nikam nechodíme, nikoho nezveme, je to někdy moc smutné, ale musí nám to stačit. Život je jedno trápení a už jenom čekáme na smrt jako na vysvobození ...' Nemyslete ale, že tyhle stavy měla pouze jako stará ženská. Já moc dobře věděla, že ten smutek měla v sobě i v době, kdy jí u nohou ležel kdejaký mužský."

Tato slova mi Lída Baarová řekla v roce 1991. Nemohla tušit, že ji za pár let bude čekat velmi podobný úděl: bude jí souzeno, aby skončila opuštěná, zahořklá, a navíc ještě zbavená svéprávnosti ...

Svou první velkou příležitost A. M. dostala ve filmu ŽIVOT JE PES, 1933. Napsal ji pro ni její 'objevitel' Hugo Haas. Režíroval Martin Frič.

Foto: Archív Milana Wolfa

EPILOG

Raoul Schránil, Eva Gerová, Svatopluk Beneš či Lída Baarová, tedy lidé, kteří Adinu Mandlovou dobře znali, se shodli v jednom: pod maskou vtipné, někdy až sarkastické a cynické ženy se skrýval hluboký cit. Ale také nějaká dávná a silná traumata. Zřejmě ještě z dětství. O co vlastně šlo? O tom se můžeme pouze domýšlet.

Adina Mandlová zemřela 16. června 1991. Krátce po svém příjezdu do Čech. Od začátku věděla, že sem přijela zemřít. Její ostatky však v mladoboleslavské rodinné hrobce nejsou. Nechtěla, aby se kdokoliv dozvěděl, kde opravdu skončila.

Zářila, milovala, nenáviděla, trpěla ... Ale své největší tajemství, to, jež tak pečlivě střežila před svým okolím, si odnesla navždy s sebou.

A je to tak lepší.