Zpověď kluka, který našel naději na severním pólu. V patnácti letech, bez ruky a nohy
V sedmi letech se díval, jak hoří jejich rodinný dům. O rok později viděl, jak se mu utopil mladší bratr. Za dalších pár let ho popálil elektrický proud a on přišel o nohu a ruku. Přesto si Polák Jan Mela (24) myslí, že každá tragédie má nějaký smysl. Chce světu dokázat, že být invalidou není žádný handicap. V šestnácti letech jako nejmladší polárník v historii došel během jednoho roku na oba zemské póly. S protézou a bez ruky vylezl na Elbrus, Kilimandžáro anebo El Capitan v Yosemitech. Založil nadaci a pomáhá lidem s podobným problémem. Od polského prezidenta za to dostal vyznamenání.
Ten požár, to byla první velká tragédie naší rodiny. Šli jsme si večer lehnout a uprostřed noci nás probudil hustý dým. Byli jsme v šoku a vyběhli ven na mráz. Nestihli jsme si nic vzít, nejdůležitější bylo zachránit vlastní životy. Rodiče, moje dvě sestry, mladší brácha a prarodiče stáli venku a dívali se, jak nám hoří dům a s ním vše, co zůstalo uvnitř. Například rodiče delší dobu šetřili na opravu prvního patra a všechny peníze taky shořely. Během jediné noci jsme přišli o všechno.
Pomáhali nám sousedi, přátelé, známí našich známých. Úplně cizí lidé, kteří se o naší tragédii dozvěděli. Poprvé jsem viděl, jak dokáží lidé držet pospolu.
Pamatuji si na okamžik, kdy jsem dva dny po požáru vešel do svého pokojíčku. Měl jsem tam velký koš s legem a z něj zbyla jedna ztavená hromada. Uvědomil jsem si, že to není jen zlý sen, ale realita.
Několik měsíců jsme bydleli u sousedů a postupně jsme si opravovali některé pokoje v našem domě. Základy totiž zůstaly víceméně nepoškozené.
CIHLA V DŘEVĚNÉM KOSTELE
Cítil jsem se hrozně bezradný. Do té doby jsem rodiče vnímal jako lidi, kteří si v každé situaci vědí rady. A najednou jsem na nich viděl, že jsou naprosto zoufalí. Ale nakonec se ukázalo, že v kritických momentech si dokáže naše rodina poradit a držíme při sobě. To se pak potvrdilo i v dalších vyhrocených situacích.
Rok nato se utopil můj mladší bratr. To byla rozhodně největší tragédie naší rodiny. Byli jsme u toho všichni. Jeli jsme se v létě koupat k jezeru. Mladší brácha si ode mě půjčil takovou nafukovací matraci, že se na ní vyblbne. Vítr ho však zahnal od břehu, on z ní sklouzl a spadl do vody. Já ani on jsme tehdy neuměli plavat, a tak jsem volal o pomoc. Otec a ještě pár mužů naskákali do vody, ale nevěděli přesně, kde ho hledat. Když ho vylovili a odnesli na břeh, už mu nepomohlo ani umělé dýchání, ani masáž srdce, neoživili ho ani v nemocnici.
Po požáru jsem si myslel, že to byla hrozná katastrofa, že jsme o všechno přišli. Jenže všichni jsme přežili. Utopení brášky bylo ovšem tragédií, s níž se nejde smířit. Každý člen naší rodiny se proměnil ve stín, který se ploužil po domě. To byl čas velkého mlčení, každý z nás byl uzavřený do sebe a ptal se, proč zase my. Proč nám Bůh vzal dítě, jež si ještě nestačilo ničeho užít, jaký to má smysl, kde je spravedlnost. Já i moje sestry jsme kvůli této zkušenosti dospěli rychleji než naši vrstevníci.
Já jsem obviňoval sebe, že za to můžu, protože jsem mu půjčil tu matraci. Rodiče si zase říkali, že kdybychom se nejeli koupat, nic by se nestalo. Teprve časem zjistíte, že taková kdyby nemají smysl, že vám stejně nepomohou. Nemáme prostě moc nad osudem. Myslím si, že věci se nedějí jen tak. To, že někdo vyhraje ve sportce, že se někdo utopí. Může za to nějaká vyšší moc.
Myslím si, že všechno zlé je k něčemu dobré. Shořel nám sice dům, nicméně díky tomu jsme zjistili, že nám mohou pomoci i cizí lidé. Umřel mi brácha, ale poznal jsem sílu naší rodiny, obrovskou podporu rodičů. Nemohli nás držet doma a nikam nepouštět. Bylo jim jasné, že pokud chceme mít ze života taky radost, tak musíme žít. Vždycky se vám může něco stát. Máme takové přísloví, že i v dřevěném kostele na vás může spadnout cihla.
O AMPUTACI MI ŘÍCT MĚLI
Pak přišla má nehoda, kvůli níž jsem ztratil ruku a nohu. Hráli jsme si na hřišti, začalo silně pršet a my se museli s kamarádem někam schovat. Schovali jsme se v trafostanici. Vešli jsme dovnitř, věděli jsme, že se nesmíme ničeho dotýkat. Na zemi byly prázdné láhve od piva a vodky. Před námi tam musel někdo být. Vešli jsme dovnitř a já měl s sebou i kolo. Ta místnost měla tak dva krát tři metry. Za kovovými mřížemi tam byly nějaké elektrické přístroje. Pamatuji si pouze zvuk, žádný pocit. Najednou začalo všechno divně hučet, bzučet a ucítil jsem, že mnou probíjí proud. Bylo to patnáct tisíc voltů. Trochu se mi rozostřilo vidění, jako když vám skáče obraz v televizi. Ztratil jsem vědomí a spadl na zem. Nevím, za jak dlouho jsem se zase probral. Hledal jsem kamaráda, ale už tam nebyl. Jak jsem později zjistil, lekl se a utekl.
Nic jsem mu nevyčítal. Věděl jsem, že mně nijak nepomůže, když mu řeknu, že je srab. Bude ho to ještě více bolet. Potkali jsme se a já mu řekl, že se na něj nezlobím, že si už své protrpěl. Sám totiž nevím, jak bych se zachoval, když bych viděl, jak ty tisíce voltů probíjejí jím. Možná bych taky ze strachu utekl.
K tomu neštěstí došlo ze dvou důvodů. Mohla za to energetická firma, jež měla rozvodnu na starost. Věděla, že stojí blízko dětského hřiště a nebyla nijak zabezpečená. Mohl do ní každý vejít. Taky jsme se s firmou kvůli tomu soudili. Avšak samozřejmě byla chyba i na mé straně. Rozhodnutí třináctiletého kluka, aby se před bouřkou schoval v rozvodně elektrického proudu, bylo hloupé, ale nebylo to rozhodnutí ve smyslu, že chceme zažít nějaké dobrodružství.
Tehdy po tom zásahu mě jenom trochu bolela hlava od toho, jak jsem spadl na zem. Vstal jsem, ale necítil jsem levou nohu. Pravou ruku jsem měl jako přikovanou u těla a taky s ní nešlo hýbat. Přesto jsem mohl dokulhat k nám domů. Pamatuji si, že jsem cítil zápach spálené kůže. Taťkovi jsem v jedné větě řekl, že jsem měl nehodu a musíme do nemocnice. Teprve v autě mě začalo všechno strašně bolet. Lékaři mi dali injekce na uklidnění, rozstřihli boty a kalhoty. V tu chvíli jsme uviděli, jak jsem na tom zle.
Ztratil jsem vědomí. Dodnes si pamatuji ten „smrad“ spáleného masa. Probudil jsem se až v jiné nemocnici v Gdaňsku, kde jsem ležel tři měsíce a bojoval o život.
Maminka mi říkala, že musím přežít, že další tragédii už nevydrží. Uvědomil jsem si, že musím bojovat sám, že nikdo jiný mi nepomůže. Rodiče za mnou jezdili každý den, stáli nad mou postelí, viděli, jak fyzicky trpím, ale nemohli mi pomoci. Bezradnost je hrozná. Lékaři mě museli poutat k posteli, protože jsem se hrozně vztekal. Mohl jsem si ublížit. Nikoho jsem nechtěl poslouchat a dostával jsem jen další a další dávky morfia. Měl jsem hrozné, barevné halucinace, které mě vyčerpávaly.
Nemohl jsem logicky myslet, nedocházelo mi, co se stalo. Nevěděl jsem, co říkám. Teprve později mi rodiče připomněli, co jsem křičel. Obviňoval jsem je, že za to můžou. Vyčítal jsem jim smrt brášky. No hrozné věci.
Bohužel, v polských nemocnicích jen zřídka narazíte na dobrou psychologickou pomoc pacientům. To potkalo i mě. Hlavně jsem potřeboval podporu od člověka, jenž vám rozumí a ví, jak se cítíte. Mě nezajímá, že mi lékař, který má dvě nohy a dvě ruce, říká, že to bude v pohodě. On o tom nemá ani páru. Mrzelo mě, že jsem se nemohl potkat s někým, kdo byl po podobné nehodě jako já, po amputaci. Proto dnes často jezdím po nemocnicích a mluvím s mladými pacienty, kteří mají stejný problém. Ukazuji jim, že se dá žít bez ruky, bez nohy. Dávám jim díky svému příkladu naději.
O nezbytnosti amputace mi nikdo předem neřekl. Nic jsem nevěděl. Jednou jsem se probudil po další z mnoha operací a vidím, že moje noha je kratší. Byla u toho i moje maminka, jež ze sálu vyběhla s pláčem. Zjistili jsme, že lékaři mi začali postupně uřezávat nohu až nad koleno, ale předem mě neinformovali.
Byl jsem v šoku. Chápu, že jsou špatná a ještě horší řešení. Kdyby mi to řekli předem, tak by to bylo hrozné. Ale to, že to zamlčeli, bylo ještě horší.
čas na rozmyšlenou
Bylo mi třináct a zůstal jsem bez ruky a nohy. Cítil jsem se jako cizí člověk. Najednou mi něco chybělo, byl jsem jiný než ostatní. Bál jsem se, že si už nenajdu holku. Že už nebudu chodit. To jsem ještě nevěděl, že existují dokonalé protézy. Budu jezdit na invalidním vozíku s jednou rukou? To se budu točit dokola … Napadalo mě tisíc různých situací, jež přece nemůžu zvládnout.
A pak mě doma navštívil nejznámější polský polárník Marek Kamiński. To napadlo moji mamku. Myslela si, že by mi mohl vyprávět o polárních výpravách, že by to mohla být pro mě motivace. Něco, co mi zlepší náladu. Měl přijít už do nemocnice, ale měl jsem jednu operaci za druhou, a tak jsme se potkali až po propuštění. Mě ani náhodou nenapadlo, že celou dobu přemýšlel o společné výpravě. Říkal si, co by pro mě mohl vymyslet, abych získal trochu radosti ze života. No a zeptal se. Jestli bych s ním nechtěl vyrazit na severní pól.
Zeptal jsem se ho, jestli je normální. Bylo mi třináct a zůstal jsem čerstvě bez ruky a nohy. Viděl jsem ho poprvé v životě, nikdy jsem nestál na lyžích. Věděl jsem, že je tam všude sníh a zima. Ale jaká zima? Minus deset, čtyřicet? To tam člověk zmrzne za pět minut, nebo za hodinu? Spí se ve stanech, nebo v chatách po cestě? Co se tam jí? Syrové rybí maso? Absolutně jsem neměl tušení.
Řekl jsem, že potřebuji čas na rozmyšlenou. Dostal jsem od něj pár knížek a filmů, abych věděl, co mě čeká. Marek Kamiński zorganizoval speciální lékařskou komisi, jež měla rozhodnout, jestli mě na pól pustí, nebo ne. Byli mezi nimi chirurg, ortopéd, protetik a ti všichni mě vyšetřili a řekli svůj názor. Na začátku to bylo tak půl na půl. Například kardiolog řekl, že můžu vyrazit, že moje srdce je v pořádku a zvládnu to. Jenže sportovní lékař mi to zakázal. Tvrdil, že moje fyzička je po operacích a amputacích tak slabá, že mám zůstat doma. Jediným řešením byla intenzívní rehabilitace.
CESTA NA SEVERNÍ PÓL
Trvala rok a půl. Učil jsem se pohybovat na lyžích s protézou. Každý den jsem chodil deset kilometrů s batohem plným knížek.
Existovaly momenty, kdy jsem byl přesvědčen o tom, že to nezvládnu. Říkal jsem si, že tam zmrzneme, že budu pro ostatní zátěží. Teprve jsem zvládl si jednou rukou namazat chleba, obléct se – a mám jít na severní pól? Často jsem o sobě pochyboval. Ale pomohlo mi to, že jsem se s celou tříčlennou skupinou tak dlouho připravoval. Poznali jsme se a já jim a také sobě začal věřit. Zjistil jsem, že to nejsou žádní blázni.
Člověk po amputaci ví, že když bude poctivě rehabilitovat a cvičit, tak bude maximálně chodit tak jako všichni zdraví lidi. Jaká to je motivace? Žádná. To přece není nic výjimečného. A najednou cítíte tu nespravedlnost. Proto pro mě příprava na výpravu na severní pól byla světýlkem v tunelu. Nadějí. Říkal jsem si: O.K., cvičím jako všichni ostatní, ale když to vyjde, můžu dojít až na pól. Třeba budu běhat lépe než zdraví kluci. Možná to byla někdy až chorobná ambice, ale dávala mi strašně moc energie.
Před expedicí jsem se nejvíce bál toho, jestli to zvládne moje protéza. Jestli vydrží tak silný mráz. Tak jsme se s otcem zeptali švédského výrobce, který byl tehdy v Polsku. Ten se chytil za hlavu a říká, že neví. Nikdy se ho nikdo neptal, jestli může s protézou do minus třiceti. Zato slíbil, že to zjistí. Ozval se za nějaký čas a řekl nám, že ze Švédska dorazí osobně majitel firmy. Toho tak nadchl náš plán, že mi dal velmi drahou protézu zdarma, abych ji při cestě na severní pól otestoval. Je totiž nejvíce zaskočilo to, že nedokázali na naši otázku odpovědět.
Protéza mráz zvládla. A na pól jsem se dostal. Dolehlo to na mě až po návratu do Polska. Uvědomil jsem si, že jsem to dokázal. Tam, na severu, jsem se jen soustředil na to, abych došel do cíle a v pořádku se vrátil. Neměl jsem myšlenky na nějaké dojímání.
V Polsku mě najednou byla plná média. Byl jsem někde ve studiu a moderátor říká: A teď něco řekni mladým lidem, kteří nás poslouchají. Připadal jsem si jako Forrest Gump. Díky tomu jsem si uvědomil, že je v Polsku spousta lidí, kteří potřebují naději. A tu našli ve mně. V klukovi, jenž nemá nohu a ruku, a dokázal dojít na oba póly. Zjistil jsem, že lidé nechtějí umělé hrdiny typu Ramba, ale mnohem lépe se ztotožní s tak obyčejným klukem, jako jsem já. Všem těm invalidům jsem ukázal, že mají dvě možnosti. Buď budou sedět doma a litovat se, anebo na sobě pracovat jako já. A všem těm zdravým lidem jsem dokázal, že bez ruky a nohy se dá dojít na severní a jižní pól.
Tehdy mi to všechno došlo. Netušil jsem, jak ta výprava může být důležitá pro jiné lidi. Najednou jsem dostával stovky dopisů a e-mailů od lidí, kteří mi psali, jaký jsem pro ně vzor a že dostali chuť taky něco dokázat. Začali mě zvát do škol, do nemocnic, firmy chtěly, abych motivoval jejich manažery. Ze začátku chtěli slyšet, co se na takové výpravě jí, kde se spí, jak se čurá v takové zimě. Pak jsem si všiml, že je více zajímá to, jak se nevzdávat, jak hledat motivaci, jak zvládat krizové situace.
Občas se mi stane, že si mě pozvou do nemocnice, skoro mě přivedou po červeném koberci, s fanfárami k nějakému pacientovi a říkají: Tady pan Jasiek ti teď něco řekne. Guru přišel. Ze strany rodičů a lékařů cítím obrovské očekávání. Já sám se však cítím jako debil, a tak těm pacientům upřímně říkám: Nedám ti žádný patent na to, jak máš žít. Podívej. Nemáš ruku nebo nohu. O.K., máš ale druhou. Sebelítost ti nepomůže. Nenaříkej a bojuj, protože vím, že nic není nemožné! Víte, často vidím, že největším problémem lidí po amputaci není to, že přišli o ruku nebo nohu. Oni si hlavně myslí, že už jsou zbyteční, že jsou outsidry, že pro ně život skončil.
Mám slečnu a chtěl bych s ní mít děti. Můj velký strach ve třinácti letech, že si nikoho nenajdu, se naštěstí nenaplnil.
