Mušketýr v americkém saku aneb Příběh Divadla Na zábradlí
Vladimír Vodička a Divadlo Na zábradlí 1958–1991.
„Napřed se prošlo tmavým a nevlídným průchodem – vpravo garáž – na dvorek plný krámů a harampádí. Odtud do sálu s pobořenými řadami židlí, kde zelo jeviště asi jako díra, beze všeho. To bylo léto 1958. Sponzoři u nás tehdy neexistovali, tak jsme mezi sebou vybrali pár stovek a za pár týdnů jsme si to divadlo postavili,“ vzpomínal na úplné začátky Zábradlí hudební skladatel a doktor práv Vladimír Vodička pro Reflex v roce 2008, když divadlo slavilo padesátku.
Taky vyprávěl historku, že když v zimě 1958 přišel hrdě s klíčem od divadla a chtěl ho slavnostně odemknout, z legrace ho předběhl Jiří Suchý a divadlo „jako“ odmykal klíčem od svého bytu. Jenže dveře Zábradlí bez problémů – jako zázrakem – povolily, přestože to byl patentní zámek. „Byli jsme tady tehdy prostě doma.“
Zlatá padesátá
Ano, v Divadle Na zábradlí byla už i padesátá léta zlatá. Poprvé se hrálo leporelo Kdyby tisíc klarinetů, k němuž Vladimír Vodička složil písně a hudbu. Byli pod ním podepsáni Suchý, Šlitr, Vyskočil, režíroval Antonín Moskalyk. Ve vyprodaném hledišti seděli Miloš Forman, Adolf Hoffmeister, Jiří Trnka, Alfréd Radok a mnoho dalších; později vznikl slavný film.
Místo placení u pokladny se peníze házely do krabice od bot, kterou držela na dvorečku v ruce paní správcová, jež se o všechny účinkující starala. Z toho, co se vybralo, dostal po představení každý účinkující stovku. Napravo od hlediště stála velká kamna, topit se muselo už od rána, aby diváci nezmrzli. Těsně před představením se naložila k prasknutí – a stejně se někdy přikládalo i během představení. V zadní části hlediště zatloukli herci pár hřebíků – a vznikla šatna.
Do takto technicky vybaveného divadla přijímá Vodička 3. března 1959 evropský unikát, skupinovou pantomimu Ladislava Fialky: jeho soubor procestuje několikrát Evropu i Ameriku, i jim skládá Vladimír Vodička hudbu. Díky Fialkovi přijel do Prahy v roce 1969 například Marcel Marceau.
Vladimír Vodička v té době skládá písně a hudbu k řadě dalších činoherních inscenací – Faust, Markéta, služka a já (1959), Jedničky má papoušek (1959), Smutné vánoce (1960), Nejlepší ro(c)ky paní Hermanové (1962) a další. Interpretkou jeho písní je hlavně kongeniální šansoniérka Ljuba Hermanová.
Spoluzakladatelé však záhy odcházejí: Ivan Vyskočil do svého Nedivadla, Jiří Suchý do Semaforu; zůstává jediný mušketýr, jak si říkali, Vodička. Řediteluje 33 let, do roku 1991.
Logicky toho prožil hodně: přijímá do angažmá Václava Havla, dává mu výpověď. Za jeho vedení odešla z divadla mimo jiné Olga Havlová, která trhala lístky – pak ji ještě stihl u šatny vítat jako paní prezidentovou. Je to on, kdo během totality umožňuje věčné balancování Zábradlí na žiletce mezi tolerovaným a zakázaným. Zvládá to silou osobnosti, chytrostí a schopností jednat rovnocenně s komunistickými papaláši (ano, „hrál“ samozřejmě na obě strany); pomáhá mu věčné „americké“ sako a doutník.
Absurdní duše 60. let
Na spolupracovníky měl evidentně čich: na Zábradlí pod jeho vedením přichází režisér evropského formátu Jan Grossman s kongeniálním scénografem Liborem Fárou, už zmiňovaný kulisák a později kmenový dramatik Václav Havel, textař Pavel Kopta, autor Miloš Macourek. Nová, absurdní duše Zábradlí nahrazuje nezávazný sled písniček a přináší inscenace, o nichž se píše v Německu, Británii, Belgii, Itálii, ve Francii a Finsku. Hraje se dramatizace Kafkova Procesu, Král Ubu (německou kritikou označen za jedno z deseti nejlepších představení roku 1964 na světě), světové premiéry Havlovy Zahradní slavnosti a Vyrozumění, Ionesco, Beckett, Mrożek, Dürrenmatt. V roce 1964 se na to všechno přijíždí podívat Peter Brook, protože „Theatre on the Balustrade“ se během šedesátých let stává evropským pojmem.
Smutná sedmdesátá
Česká nová vlna, odstrčená od filmových kamer, se taky houfně uchyluje na Zábradlí: pod nepsanou Vodičkovou ochranou tu pracují Jiří Menzel, Juraj Herz, Jaromil Jireš, Jiří Krejčík. V roce 1976 přichází na popud tehdejšího osvíceného šéfa činohry Jaroslava Chundely i filozof české nové vlny, režisér Evald Schorm. Zůstává tady dvanáct let. Až do své smrti. Vychovává tu generaci herců vědomých si vlastní osobnosti – za všechny Jana Preissová, Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Pavel Zedníček a Ladislav Mrkvička.
Schorm tvořil od zákazu k zákazu (Hamlet, Macbeth, Bratři Karamazovi, Maratón) a před Zábradlím stály fronty na lístky ve dvojstupech až k nábřeží Vltavy: když začínalo předplatné, lidé spali venku od půlnoci, nosili si do fronty termosky a jídlo, kupovali speciálně kvůli tomu rybářské stoličky, na kterých se střídaly rodiny a party kamarádů.
Vstupenka na Zábradlí byla logicky cennější než tuzexové bony; chodit na Zábradlí znamenalo totiž zčásti občanské gesto, zčásti snobství. I za normalizace, ač bez kavárny otevřené přes den, zůstávalo místem setkávání. Málem se tu 18. prosince 1988 sešel i Václav Havel a nechvalně známý komunista Miroslav Štěpán, vedoucí tajemník městského výboru KSČ v Praze (zemřel loni). Setkání, které inicioval Vladimír Vodička, ale Štěpán, jak jste si přečetli v eseji Karla Steigerwalda, odmítl; nakonec skončil ve stejné cele na Borech, kde byl kdysi vězněn Václav Havel.
Vodička byl naštěstí mnohem inteligentnější než komunističtí pohlaváři, s nimiž se tak dobře znal; změnu režimu jasně cítil. I proto je tu okamžitě, hned 17. listopadu 1989, otevřeno kopírovací centrum zásadního mediálního zdroje sametové revoluce, Originálního pražského videojournalu: celé noci se tu na videokazety kopírují nové reportáže a zprávy, jež pak herci rozvážejí po republice.
Kanceláři Jana Malasky (šéf provozu a výroby) přezdíval tehdy ředitel Vodička palác Smolný.
Do důchodu odchází v roce 1991, ale Zábradlí sledovat nepřestává – slaví tu v roce 2005 osmdesátiny a ještě loni přišel na oslavy 55. výročí založení divadla.
