Manželé s nobelovkou: Maria a Pierre Curie nebyli jediní
Britský biochemik a držitel Nobelovy ceny Tim Hunt před časem prohlásil, že když „muži pracují v laboratoři společně se ženami, vede to k milostným románkům a to škodí vědě“. Vzápětí musel odstoupit ze svých vědeckých funkcí. Hyperkorektní svět ho odsoudil pro jedinou, navíc v legraci pronesenou větu. Nicméně, jak je to ve skutečnosti? Najdeme mezi držiteli Nobelovy ceny manžele? A kolik jich vlastně bylo?
Na postavení žen ve vědeckém světě poprvé upozornila „tvrdohlavá Marie“, Polka Maria Curie-Skłodowská. Ta v Paříži studovala fyziku a za svobodna se věnovala hlavně zkoumání elektromagnetických vlastností oceli. Právě díky společnému tématu magnetického pole se na akademické půdě poznala se svým budoucím chotěm Pierrem Curiem. Vědec trpící nedostatkem sebedůvěry se teprve na Mariino naléhání odhodlal sepsat a předložit k obhajobě svoji doktorskou práci.
Po svatbě se Curieovi ještě intenzívněji pustili do zkoumání radioaktivity uranu a roku 1903 se stali laureáty Nobelovy ceny za fyziku. Jenže pak Pierra srazil nákladní koňský povoz a mužova tragická smrt Marii uvrhla do depresí. Zachránil ji až návrat k usilovné vědecké práci. První profesorka v dějinách staroslavné Sorbonny získala svou druhou Nobelovu cenu za chemii v roce 1911.
Irène Curieová, starší ze dvou dcer Marie a Pierra, se zatím v matkou vedeném ústavu seznámila s chemickým laborantem Frédérikem Joliotem. Matka Maria dotlačila Pierra k doktorátu, dcera Irène svého partnera k maturitě a vysokoškolskému studiu. Za společný objev umělé radioaktivity je Nobelův výbor v roce 1935 ocenil v oboru chemie.
Aby toho nebylo málo, manžel druhé dcery Marie a Pierra Curieových, Henry Labouisse stál v čele Dětského fondu Spojených národů (UNICEF), jenž právě před padesáti lety obdržel Nobelovu cenu míru. Čtyři nobelovky v jedné rodině zůstává suverénním, zřejmě nepřekonatelným rekordem.
Výkvět pražské univerzity
Je zarážející, jak nevýraznou stopu zanechali v české paměti pražští rodáci, manželé Coriovi.
Teprve třetí laureátka v historii Nobelovy ceny Gerty Theresa Radnitzová se narodila 15. srpna 1896 v pražské Petrské ulici č.p. 25/1168 jako třetí dcera Marthy a Otty Radnitze, majitelů cukrovaru. Do deseti let měla Gerty domácího učitele, v roce 1914 se zapsala ke studiu lékařství na Karlo-Ferdinandově univerzitě.
O čtvrt roku mladší Carl Ferdinand Cori se narodil 5. prosince 1896 v taktéž pražské Salmovské ulici č.p. 6/1693. Dětství a dospívání prožíval v Terstu, kde jeho otec, zoolog Carl Isidor Cori, tehdy působil na mořské biologické stanici. Po vypuknutí první světové války, v zimě 1914, se rodina vrátila do Prahy a Carl následujícího roku nastoupil na lékařskou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity. Avšak do Terstu se měl ještě na okamžik vrátit. Zpočátku totiž sice narukoval k lyžařským oddílům c. a k. armády, ale nakonec skončil u sanity a ve známém rakousko-uherském přístavu si jako medik založil improvizovanou laboratoř.
Rodiče sňatku Carla s Gerty nepřáli, a tak čerství absolventi Karlo-Ferdinandovy univerzity odjeli v roce 1920 z Prahy do Vídně, kde se vzali a začali společně pracovat po nemocnicích i ve výzkumu. Carl působil jako asistent Otty Loewiho na vídeňské univerzitě, významnou stopu zanechal také ve Štýrském Hradci. Také jeho ženu lákala více věda než praxe, nicméně dva roky praktikovala v Karolinské dětské nemocnici ve Vídni jako asistenční lékařka. Specializovala se právě na pediatrii.
Vzhledem k hospodářské i společenské mizérii Rakouska poraženého v první světové válce i vzestupu protižidovských nálad, dotýkajících se Gerty, která byla Židovka, zakotvili manželé v roce 1922 ve Spojených státech amerických. Konkrétně ve Státním ústavu pro výzkum zhoubných nemocí v Buffalu, stát New York. V roce 1928, krátce před vypuknutím světové hospodářské krize a zvednutím vlny ekonomických i politických přistěhovalců z Evropy, Coriovi získali americké občanství.
Profesuru jen bez ženy
Carl Ferdinand o tři léta později získal dobré místo na Washingtonově univerzitě v St. Louisu, zato Gerty Theresa se musela spokojit s prací pouhé asistentky na patologii. Univerzita i pozdější mužovi zaměstnavatelé prý dlouhodobě bránili jejich společné práci a manželství považovali za rozptylující, vysloveně nežádoucí faktor. Dokonce z rezignace na spolupráci s manželkou učinili podmínku udělení profesury Carlu Corimu.
Nicméně od roku 1931 vedl schopný vědec farmakologické oddělení univerzity v St. Louisu a Gerty byla trpěna coby jeho asistentka. Ovšem bez nároku na mzdu. O pět let později se jim narodil syn Thomas a pár nastoupil na nové působiště v oddělení biochemie.
Coriovi zkoumali mimo jiné činnost štítné žlázy či vliv rentgenového záření na kůži a metabolismus tělesných orgánů. V předvečer války obrátili pozornost k enzymologii, produkci a přenosu energie v lidském těle. Za objev funkce hormonů předního laloku hypofýzy při metabolismu cukrů získali Nobelovu cenu za lékařství na samém vrcholu své kariéry v roce 1947 a jejich jména pevně zakotvila i v odborném názvosloví: Coriho cyklus formulovali už rok po vypuknutí války. Po udělení prestižního ocenění vzala vědecká obec konečně i Gerty na milost – byla jí přiznána profesura biochemie, následovaná členstvím v Národní akademii věd USA i dalšími oceněními.
Zároveň však v přelomovém roce 1948 propukla u Gerty vzácná primární myelofibróza – nádorové onemocnění kostní dřeně. Dodnes zůstává tato nemoc nevyléčitelná, na současném stupni poznání dosahuje průměrné dožití pacientů pěti let od okamžiku diagnózy. Pětina jich žije déle než deset let. Gerty Coriová přesto neustala v práci a odolávala dlouhých devět let, do 26. října 1957.
Carl Cori se později znovu oženil. Čekala jej ještě dlouhá vědecká kariéra v Bostonu a New Yorku, spojená se jménem přední genetičky židovského původu, gdaňské rodačky Salome Gluecksohn-Waelschové. Do penze odcházel počátkem osmdesátých let v New Yorku, kde také 20. října 1984 zemřel.
Manželská lokomotiva
Zatím poslední Nobelovu cenu za fyziologii nebo lékařství, jak zní oficiální vymezení dané kategorie, získali spolu se svým britským mentorem Johnem O’Keefem norští manželé May-Britt a Edvard Moserovi. Po 64 letech tak zopakovali úspěch Coriových.
Sice spolu studovali už na gymnáziu, přesto se prý dlouho míjeli. „Po maturitě musel Edvard narukovat a já nastoupila na univerzitu v Oslu. Věnovala jsem se matematice, chemii i fyzice, ale nedokázala se rozhodnout, kudy dál. Dokonce jsem začala se zubním lékařstvím. Ale pak přijel do Osla Edvard a měl jasno: půjde na jaderku. Namítla jsem, jestli bychom nemohli spolu dělat něco jiného. Víc mě lákala biologie a funkce mozku, vyrůstala jsem totiž na statku,“ vysvětlovala loni po udělení Nobelovy ceny May-Britt Moserová a dodala: „Uvědomila jsem si, jak je Edvard výjimečný a že když začneme spolupracovat, mohli bychom hodně dokázat.“ Pořádně se ale prý poznali až při společném výletu na vrchol Kilimandžára.
Zájem o mozek je zpočátku nasměroval k psychologii. Bylo jim dvacet, měli za sebou dva roky společné práce v laboratoři, a aby mohli napsat své disertace, založili si vlastní pracoviště. U uctívaného mentora, Skota Johna O’Keefeho, i dalších kolegů prý pokaždé našli pochopení a podporu. Nikomu nevadilo, že jsou manželé. „Byli jsme jako lokomotiva,“ naznačují svůj postoj k práci.
V roce 1996, půl roku po promoci, dostali Moserovi místo na univerzitě v norském Trondheimu. Vychovávali dvě děti, budovali novou laboratoř a sami v ní museli dělat první poslední, včetně čištění klecí laboratorních hlodavců. Na výzkum hipokampu (té části mozku, jež hraje významnou roli při krátkodobém uchovávání informací a umožňuje nám orientaci v prostoru) měli k dispozici pouze základní vybavení, přivezené z Anglie. V osmadevadesátém přijali na výpomoc prvního studenta, v roce 1999 obdrželi peníze od Evropské komise – přestože Norsko není členem EU. Moserovi vedli v té době sedmičlenný mezinárodní tým vědců, zabývající se právě výzkumem hipokampu.
Klíč k prostorové orientaci
Konečně v roce 2005 učinil tehdy už skvěle sehraný manželský pár svůj dosud nejvýznamnější objev. V mozku laboratorních potkanů tehdy Moserovi vypátrali tzv. mřížkové buňky (grid cells). K čemu jsou dobré? Když nechali pokusná zvířata volně pobíhat ve větším laboratorním výběhu, na určitých místech se uvedené buňky aktivovaly a pomohly tak potkanům naskicovat jakýsi orientační plán. Prostě vykolíkovaly opěrné body v dosud neznámém prostoru a přiřadily jim přesné souřadnice. „Vypadá to, jako by potkani pomocí mřížkových buněk měřili počet svých kroků,“ říká Edvard Moser. Hlodavci tak získávali smysl pro odhad vzdáleností a po jim již známých místech se pohybovali mnohem jistěji. Prostorová orientace u lidí přitom funguje podobně.
K čemu je takový objev dobrý? Moserovi se snaží přispět k hledání terapeutických řešení pro pacienty s Alzheimerovou chorobou. Právě těm totiž odumírají mozkové buňky entorhinální kůry jako první. „Degenerace začíná v téže oblasti mozku, odkud pocházejí i námi objevené mřížkové buňky, tak důležité pro orientaci,“ vysvětluje Edvard Moser. „Musíme přijít na kloub záhadě, co tu nefunguje, abychom jednoho dne onu vážnou chorobu dokázali léčit.“
Nobelův výbor ocenil především jejich přínos k chápání funkce prostorové paměti a orientace. Samotný pár je přesvědčen, že za svůj úspěch vděčí interdisciplinárnímu přístupu: oba se přece už na škole intenzívně a koordinovaně zabývali nejen fyziologickými procesy probíhajícími v mozku, ale též fyzikou, matematikou, programováním, statistikou, psychologií či neurobiologií. Partnerský tandem prý v práci i v soukromí šlape na výbornou.
Shrnuto, podtrženo: Hned čtyřikrát v historii získali Nobelovu cenu manželé. Jako první pražští rodáci Gerty a Carl Coriovi, jako zatím poslední v loňském roce Norové May-Britt a Edvard Moserovi.
Usvědčený šovinista?
Dvaasedmdesátiletý britský nobelista Tim Hunt se 9. června dopustil neprozřetelných výroků ve zdánlivě uvolněné atmosféře slavnostní večeře, pořádané v Soulu na počest předních vědeckých pracovnic a novinářek. Hunt pronesl: „Pokud jde o mé výhrady k děvčatům... jejich přítomnost v laboratoři má tři vyústění... zamilujete se do nich, ona se zamilují do vás, a když je zkritizujete, tak se rozpláčí. Neměli bychom zavést oddělené laboratoře pro chlapce a dívky? Ale teď vážně, zapůsobil na mě ekonomický rozmach Jižní Koreje. A vědecké pracovnice na něm nepochybně mají velkou zásluhu. Věda ženy potřebuje a měly byste se výzkumu věnovat navzdory všem obtížím, včetně monster mého typu.“
Lavinu mediálního lynče pak strhla dezinterpretace výroku v pohoršeném tweetu jedné účastnice setkání, Connie St Louisové z londýnské City University. Ta vytrhla inkriminovaných 37 Huntových slov z kontextu, a navíc tvrdila, že v tomto smyslu mluvil „pět až sedm minut“. Ve skutečnosti šlo asi o 20 sekund.
Britská královská společnost se od nobelistových výroků distancovala a následujícího dne byl – podle vlastních slov – vmanévrován do pozice, že nemohl než požádat o uvolnění z jednoho z jejích výborů. Ve stejné době ohlásila University College London biochemikovu zřejmě podobně „dobrovolnou“ rezignaci na post čestného profesora. Nepomohly ani námitky nobelistových dlouholetých kolegyň, svědčící o Huntově podpoře genderové vyváženosti ve vědě. Redakce deníku The Times obdržela navíc dobrozdání podepsané 29 vědci, studenty a doktorandy obou pohlaví. Varovali vědecké instituce před ukvapenými rozhodnutími.
University College po deseti dnech reagovala oznámením, že zvažuje obnovení čestné profesury pro Tima Hunta, a to hned na svém příštím zasedání 9. července. Řada jejích členů totiž vyjádřila hluboké rozčarování nad vynucenou rezignací. Jenže selský rozum i uměřenost v přístupu ke zkratkovitému a zjevně zavádějícímu obvinění ze sexismu zůstaly v poli poražených. Vzít nobelistovu „dobrovolnou“ rezignaci zpět je podle konečného rozhodnutí University College „nepřiměřené“, v konečném důsledku by to prý znamenalo souhlas s jeho údajným sexistickým výrokem.
Dodejme, že Huntova manželka Mary Collinsová, absolventka Cambridge, je profesorkou imunologie na téže univerzitě jako „usvědčený šovinista“.
P.S.: Nejčerstvější informace – londýnská University College bude chudší o 100 000 liber – jeden z jejích donátorů upravil na protest proti Huntovu případu svou poslední vůli...
