Adolf Opálka: Velitel skupiny, která sprovodila ze světa nacistického pohlavára Heydricha
O Vánocích 1941 směla Božena Kropáčková přinést svému muži na Pankrác šedý melírovaný svetr. V dubnu 1942 československý důstojník Václav Kropáček pulovr vrátil. Manželka zatčeného podnáčelníka Obrany národa Božena Kropáčková se na jaře 1942 s naprostou samozřejmostí zapojila do pomoci parašutistům. Poskytla úkryt Adolfu Opálkovi (4. ledna 1915 – 18. června 1942). Když odcházel do krypty sv. Cyrila a Metoděje, dala mu s sebou manželův vlněný svetr.
Adolf Opálka měl šedý melírovaný svetr na sobě, když 18. června 1942 ve čtvrt na pět ráno vtrhla do kostela skupina patnácti gestapáků v čele s Heinzem Pannwitzem. Byl na kůru. Jan Kubiš a Josef Bublík byli na empoře. Gestapo během pěti minut prohledalo chrámovou loď. Schody, jež vedly na kůr, byly uzavřeny železnými dveřmi. Když je úředníci otevřeli a dostali se na točité schodiště, parašutisté zahájili palbu. Gestapáci překotně opustili kostel. Do svatostánku pak vtrhl útočný oddíl Waffen-SS vyzbrojený samopaly a granáty. Boj trval dvě hodiny. Josef Bublík, jemuž granát přeťal chodidlo, si stačil prostřelit hlavu, a smrtelně zraněný Jan Kubiš zemřel během převozu do SS lazaretu v Podolí. Velitel parašutistů Adolf Opálka zemřel v kostele. V bezvýchodné situaci, s tříštivou zlomeninou pravé paže, požil jed a ukončil svůj život ranou z pistole do levého spánku. Jeho mrtvé tělo bylo vyneseno na roh Václavské a Resslovy ulice. Gestapo pořídilo fotografie mrtvého parašutisty. Lyžařský svetr, v němž Opálka zemřel, upletla Božena Kropáčková svému muži v létě 1937.
Václav Kropáček byl popraven v Drážďanech 13. prosince 1943. Ze svetru, který nosili dva hrdinové domácího a zahraničního odboje, zbylo jen malé klubíčko vlny. Rodina Václava Kropáčka ho sedmdesát let uchovávala jako vzácnou relikvii. V březnu 2012 šedočernou melírovanou vlnu věnovala snacha Václava Kropáčka do sbírek Vojenského historického ústavu. Kousek vlny má nevyčíslitelnou hodnotu. Spojuje dva výjimečné muže a připomíná jednu nesmírně statečnou ženu. Je dokladem velké odvahy, s níž řada obyvatel protektorátu čelila nacistické okupaci.
Do odboje? Samozřejmě!
„Václava Kropáčka a jeho manželku jsem dobře znala,“ říká Věra Kropáčková. „Václav byl bratranec mého manžela. Byl to čestný, přímý člověk. Nijak nás nepřekvapilo, že působil v odboji. To nám připadlo dost samozřejmé. Boženka, ta se nebála. Vůbec se nebála. To byla výjimečná žena. Za války, když jsem k ní přišla na návštěvu, mi ale o Opálkovi, jehož ukrývala, nevyprávěla. Raději jsme o ničem nemluvily, aby něco nezaslechly její děti, osmiletá Hanička a dvanáctiletý Jiří. Pověděla mi však, jak byla v Drážďanech za Václavem. Dovolili jí, aby za ním před popravou přijela. Rozloučit se. Václav jí řekl, ať dobře vychová jejich děti. Měli se moc rádi.“
Václav Kropáček v září 1917 vstoupil v italské Padule do československých legií. Absolvoval boje na italské frontě jako velitel výzvědné čety a později výzvědné roty. Do vlasti se vrátil v prosinci 1918 coby nadporučík 39. čs. střeleckého pluku a okamžitě s ním šel bojovat na Slovensko. Až do roku 1927 působil v Košicích. Zde se také seznámil s Boženou Opálovou. Svatba se konala v lednu 1924. Prvorozený syn Václav zemřel jako dvouletý v roce 1929.
O rok později se manželům Kropáčkovým narodil syn Jiří a za další čtyři roky přišla na svět dcera Hana. Václav Kropáček po absolvování Válečné školy v Praze, dvouletém působení u velitelství 3. divize v Litoměřicích a své účasti na odzbrojovací konferenci v Ženevě nastoupil na hlavní štáb československé branné moci v Praze. Od ledna 1936 zastával funkci přednosty vojenského kabinetu ministra národní obrany Františka Machníka. V té době se rodina přestěhovala do bytu v ulici Hanáckého pluku 6 (dnešní Buzulucká 6) v Praze. V červenci 1937 čerstvě povýšenému podplukovníkovi generálního štábu Václavu Kropáčkovi upletla jeho manželka Božena lyžařský svetr ze šedé melírované vlny.
V boji jsou padlí
Po okupaci se Václav Kropáček rozhodl bojovat proti nepříteli. Mnozí českoslovenští vojáci, mezi nimi i tehdy pětadvacetiletý Adolf Opálka, odcházeli do zahraničí. Václav Kropáček našel své místo v domácím odboji. Stal se podnáčelníkem štábu Ústředního vedení Obrany národa. Podle vzpomínek generála Bedřicha Neumanna patřil mezi nejbližší spolupracovníky generálů Sergěje Ingra a Josefa Bílého a plukovníka Čeňka Kudláčka, přičemž: „... nezaváhal před žádným úkolem. Osobně byl neohrožený, klidný a čestný, vzorný důstojník.“
Mimo jiné měl na starost právě odchody dalších vojáků do zahraničí. Sledoval činnost domácích kolaborantů a byl jedním z blízkých spolupracovníků generála Aloise Eliáše. Gestapo Václava Kropáčka zatklo 14. prosince 1939. O čtyři roky později napsal svým nejbližším v dopise na rozloučenou: „Bylo samozřejmou povinností bojovat. Bojoval jsem čestně a poctivě, budoucnost je naše, našich dětí. V boji jsou ovšem padlí: nermuťte se nad tím ...“ Václava Kropáčka gestapáci brutálně vyslýchali v Petschkově paláci. Více než dva roky pak strávil v pankrácké věznici. Dělal chodbaře. Nepříteli se dokázal postavit i ve vězení. Podařilo se mu zorganizovat motákovou informační síť, která mařila vyšetřování gestapa a zachraňovala životy odbojářů. V prosinci 1941 mu manželka na Pankrác přinesla šedý vlněný svetr. V dubnu ho vrátil.
Václava Kropáčka odsoudil lidový soud v Drážďanech 27. října 1943 k trestu smrti. Rozsudek byl vykonán v drážďanské věznici 13. prosince 1943. V posledním dopise Václav Kropáček své rodině napsal: „Dělejte vždy čest svému jménu. Přeji si, aby z Vás byli stateční a užiteční občané naší vlasti.“ Toto přání jeho nejbližší zcela naplnili už o rok a půl dříve.
Strýček Balcárek
Na jaře roku 1942 se konec války zdál být v nedohlednu. Německá armáda až na výjimky sklízela jeden úspěch za druhým. Přesto lidé v protektorátu neohroženě riskovali své životy. Přítelkyně Boženy Kropáčkové, Slávka Čechová, ukrývala parašutisty Josefa Bublíka a Jana Hrubého ze skupiny BIOSCOP. Do pomoci parašutistům se okamžitě zapojila i Božena Kropáčková. Opatřovala pro vojáky potraviny, šatstvo a boty. Božena Kropáčková po válce do svých vzpomínek napsala, že bylo těžké sehnat obutí pro „toho malého“, tedy Jana Hrubého, a u „toho velkého“, Josefa Bublíka, byl zase problém s velikostí. Měl sedmačtyřicítku … Pro Josefa Bublíka nakonec Božena Kropáčková získala boty od paní Hulešové, která měla na Dejvické ulici 34 správkárnu obuvi, a Janu Hrubému dala manželovy boty. Jan Hrubý si prý pochvaloval, že má lampasy jisté, jelikož už chodí v podplukovnických botách.
O tom, co se stalo na začátku května, Božena Kropáčková uvedla: „Slávka mi vyprávěla, že k nim chodívá na kontrolu nějaký jejich velitel, vylíčila mi ho jako ztělesněného vojáka, ,kluci před ním klapou kramflekama‘ … Zmínil se, že chce změnit byt. Nabídla jsem ihned, že může ke mně kdykoliv přijít, bude-li třeba. V úterý dne 5. května mě Slávka telefonicky vyzvala, abych byla k večeru doma, že přivede nějakého strýčka. Přišli, zazvonili, Adolf Opálka stál u protějších dveří, jako by k Slávce nepatřil. Já ihned otevřela, poněvadž jsem na ně netrpělivě čekala.“
Božena Kropáčková s naprostou samozřejmostí nabídla neznámému muži úkryt. Manžel ve vězení, doma dvě malé děti, a přece se nedostavil ani náznak zaváhání … „Vždyť vám to říkám, Božena byla nesmírně statečná. Věděla, co je správné. Nebála se,“ vzpomíná Věra Kropáčková.
Takto vylíčila své první setkání s Opálkou Božena Kropáčková: „Ukázala jsem mu, kde bude jeho pokoj, ale ihned jsem mu řekla, že u mých dětí je ohlášen jako strýček Balcárek z Místku. Byl tím nadšen, děcka jsem mu předvedla, dcerce Haně bylo osm let, synku Jirkovi 12 let … Přilnul k nim a ona k němu a opravdu si někdy hrávali jako tři bezstarostné děti.“ Po pár dnech navštívil Opálkův nový azyl i Jan Zelenka-Hajský. Při jedné z návštěv požádal Boženu Kropáčkovou o pomoc při hledání dalšího bytu pro parašutisty. Podařilo se jí domluvit ubytování u Terezy Kasperové, vdovy po popraveném podplukovníkovi Bohdanu Kasperovi, ve Velvarské 75 v Dejvicích, u její matky v ulici Na Malovance 2 ve Střešovicích a u vdovy po popraveném generálovi Josefu Bílém, Haně Bílé, v Mikulandské 4 v Praze 1. Smluveným heslem se stala přezdívka Václava Kropáčka z doby v legiích: „Mařena.“
Nacisté velmi podcenili manželky pozavíraných a popravených československých důstojníků.
Oblečení do krypty
Velitel skupiny OUT DISTANCE, která byla do protektorátu vysazena 28. března 1942, se u Kropáčků cítil dobře. Adolf Opálka po večerech Boženě Kropáčkové vyprávěl o rodných Rešicích, studiu na Vojenské akademii v Hranicích i o svém odchodu do Polska v červnu 1939, ústupových bojích ve Francii a evakuaci do Velké Británie. Zmínil se prý i o speciálních kursech pro vojáky. Blížil se konec května.
Božena Kropáčková do svých vzpomínek zaznamenala: „… 27. května odpoledne jsem zaslechla o atentátu na Heydricha, ztuhla jsem úplně, poněvadž jsem bezpečně věděla, že hoši od toho daleko nebyli … Noc byla hrozná, všude duněly kroky hlídek, auta zběsile jezdila a já věděla, že budou domovní prohlídky. Tlampače vyzývaly k dopadení pachatelů. Kolem půlnoci byla prohlídka u nás, v naší ulici, v našem domě šli jen do některých bytů, mému se vyhnuli …“ Noc po atentátu přečkal Adolf Opálka u Terezy Kasperové, ale 30. května se opět přestěhoval k Boženě Kropáčkové. Když policie přišla kontrolovat jízdní kola, byl doma jen dvanáctiletý Jiří – a Opálka. „Opálka měl skrýš mezi dvěma skříněmi mezi předsíní a pokojem. Vešla se tam akorát stolička. Tam seděl skrčený, když přišla nějaká návštěva. Jiří jako dvanáctiletý kluk obdivoval, že Opálka tu skříň dokáže přeskočit,“ říká Libuše Kropáčková, snacha Václava Kropáčka. Zazvonil zvonek, Opálka přeskočil skříň, Jiří otevřel, ukázal policejní hlídce své kolo a povídal, jak se mu na něm dobře jezdí. Muži odešli, Opálka vyšel, stiskl Jiřímu rameno a řekl: „Dobře, Georgi.“ „Manžel vzpomínal, že to považoval za největší vyznamenání. Opálka mu totiž řekl, kdo je. Strýčkem Balcárkem zůstal jen pro osmiletou Hanu, to byla totiž upovídaná holčička …“
V bytě Kropáčkových Opálka naposledy přespal v noci na pátek 5. června 1942. Božena Kropáčková vzpomínala: „V pátek před odchodem mě žádal, abych mu připravila něco teplého k oblečení. Vybavila jsem ho dobře. Měl na sobě teplé prádlo, na něm letní, šedý proužkový oblek, v aktovce měl tepláky, ty mu přinesla paní Vlčková a měl teplý šedý anglický svetr, bačkory vysoké, nové, teplé dlouhé dámské punčochy a pánské podkolenky. Liboval si, že nezmrzne, i když bude jako u ledu.“ Šedý vlněný svetr přinesla paní Božena krátce předtím z pankrácké věznice, kde jej Václav Kropáček přes zimu mohl jako chodbař nosit. Adolf Opálka se vydal za ostatními parašutisty do připraveného úkrytu v Resslově ulici: „Rozloučil se s námi, jako by byl mým bratrem, křížek jsem mu udělala, kravatu upravila ... Prosil mě, abych byla statečná. A kdyby došlo k něčemu, abych odpustila, a totéž vzkázal Slávce. Nasadil si její brýle a já šla hlídat na chodbu, je-li ,čistý vzduch‘. V celém domě byl klid, ještě stisk ruky a už seběhl dolů. Šel směrem k vojenské zásobárně, zastavil se na rohu, podíval na balkón, zamával nenápadně a zmizel …“
Adolf Opálka přesvědčoval Boženu Kropáčkovou, že se nemusí obávat, že Němci určitě sledují špatnou stopu. Nemohlo ho napadnout, že člen jeho výsadku, Karel Čurda, se na gestapo vydá sám a dobrovolně. „Opálka na rozloučenou řekl, že se možná ještě vrátí, a kdyby se nevrátil, ať mu maminka odpustí,“ vyprávěl později tehdy dvanáctiletý Jiří Kropáček. Opálka u nich doma nechal pistoli. Už se nevrátil. Jiří s maminkou pistoli hodili do Vltavy u Sovových mlýnů. Rodina na Opálku vzpomínala jako na velkého hrdinu.
Božena Kropáčková dál jednala podle přání svého muže. V srpnu 1948 čelila obvinění, že napomáhala k nelegálním přechodům hranice. „Byla ve vazbě půl roku. Soud ji osvobodil, ale Svaz protifašistických bojovníků ji odvrhl,“ vzpomíná její snacha Libuše Kropáčková. V březnu 2012 věnovala do sbírek Vojenského historického ústavu mimo jiné klubíčko šedé melírované vlny, která spojila osud tří statečných lidí – Václava Kropáčka, jeho manželky Boženy a Adolfa Opálky.
