Vyvraždění carské rodiny
Šlo o jednu z nejbrutálnějších vražd dvacátého století. Právě před devadesáti lety byla v sibiřském městě Jekatěrinburg zastřelena rodina posledního ruského cara Mikuláše II.
V noci ze 16. na 17. července 1918 byli car s rodinou náhle probuzeni ze spánku. Několik ozbrojených mužů jim přikázalo, aby se oblékli a shromáždili v suterénu, na jehož stěnách byly sprosté proticarské nápisy. Mikuláš II. nesl v náručí svého jediného syna, který trpěl hemofilií. Za ním šla nemocná manželka Alexandra a čtyři dcery: dvaadvacetiletá Olga, jedenadvacetiletá Táňa, devatenáctiletá Marie a sedmnáctiletá Anastasia. Rodinu doprovázeli čtyři členové jejich doprovodu: osobní lékař Botkin s komorníkem, Alexandřina komorná a kuchař.
Nic netušící skupina vešla do místnosti. Strážci jim řekli, aby se rozestavili podél stěny. Namísto ohlašovaného fotografa vtrhlo do místnosti dvanáct ozbrojených mužů. Jejich vůdce Jurovskij se postavil před cara a přečetl mu z kusu papíru rozsudek: "Ve světle toho, že vaši němečtí příbuzní stále pokračují v útocích na Sovětské Rusko, uralský výkonný výbor rozhodl o vaší popravě." Strnulý Mikuláš neměl vůbec čas zareagovat a Jurovskij ho na místě zastřelil. Potom začali divoce pálit i ostatní muži. Carevna zemřela okamžitě a s ní i nejstarší dcera Olga, potom doktor a dva členové doprovodu.
Vrazi byli po chvíli překvapeni, že kulky minuly tři sestry, mladého careviče a komornou. Zakrvácené ženy začaly s naříkáním pobíhat po místnosti. Členové komanda ztratili nervy. Nasadili bajonety a zaútočili na bezbranné lidi. Bodáky překvapivě nepronikly přes dámské korzety, a proto začali do dívčích těl tlouct s brutální zuřivostí. Mladého careviče velitel Jurovskij kopl do hlavy a dvakrát střelil do ucha.
Konečně bylo v zakrváceném pokoji ticho a zabijáci začali vynášet těla v prostěradlech ven.
V ten okamžik jedna z carských dcer divoce vykřikla. Muži k ní přiskočili a utloukli ji pažbami. Těla pak naházeli na nákladní auto a odvezli k šachtě asi dvacet mil odtud. Předtím ještě mrtvoly svlékli. Okamžitě se vyjasnilo, proč byly zpočátku střely i bajonety neúčinné. Dívky měly v korzetech a spodním prádle zašity řady diamantů, které posloužily jako neprůstřelné vesty.
Ještě tutéž noc stačilo komando vražedné místo uklidit a rozdělit si nakradené věci. Ve tři ráno mohl Jurovskij telegrafovat do Moskvy, že je úkol splněn.
BUDOUCÍ PÓDIUM
Úvahy postavit cara před soud sahají do roku 1905. Mikuláš II. dlouho odmítal jakoukoli demokratizaci režimu. Politická krize však naplno propukla po rusko-japonské válce. V reakci na porážku začaly protivládní demonstrace. Symbolem odporu se stal pochod petrohradských dělníků k Zimnímu paláci v lednu 1905, který vedl pop Gapon. Zajímavé bylo, že demonstranti nesli transparenty s carovými podobiznami. Sám Mikuláš II. byl v tu dobu mimo Petrohrad.
Policie začala v určitou chvíli střílet do davu. Následný masakr vešel ve známost jako krvavá neděle a carovi, přestože se o incidentu dozvěděl dodatečně, se dostalo nelichotivého přízviska krvavý. Od té doby se začaly v hlavách revolucionářů různých barev vytvářet plány postavit cara před soud. Pódium pro budoucí tragédii bylo postaveno.
V roce 1905 se carovi ještě podařilo zachránit svou vládu díky částečné demokratizaci režimu, revoluce v únoru 1917 ho ale už smetla. Ještě se snažil uhájit monarchii tím, že předal vládu svému bratru Michailovi, jenže bylo pozdě. Osmého března 1917 se celá rodina setkala v Carském Selu, ale už měla status vězňů Prozatímní vlády. Rodinní příslušníci přesto věřili, že se jim podaří odjet na krymské statky nebo do zahraničí.
Útočiště jim chtěl poskytnout i Mikulášův anglický bratranec a válečný spojenec Jiří V. V průběhu léta však Britové i Francouzi s ohledem na domácí veřejné mínění hodili rodinu svého věrného spojence přes palubu. Ojedinělý hlas Winstona Churchilla zůstal nevyslyšen. Zachránit bývalého cara se tak pokusil pouze pozdější zakladatel finského státu Mannerheim. Podmínkou bylo pouze uznání autonomie Finska. Mikuláš však odmítl.
POD TAKTOVKOU BOLŠEVIKŮ
Přelomem v anabazi carské rodiny se stal 1. srpen 1917. Na příkaz předsedy Prozatímní vlády v čele s Kerenským musela rodina opustit Carské Selo. Novým domovem se stal sibiřský Tobolsk. Při cestě parníkem z Ťumeně míjeli vesničku Pokrovskaja, odkud pocházel "svatý muž" Grigorij Rasputin. Pověrčivá Alix si nepochybně vybavila proroctví, že jeho konec bude znamenat i konec Romanovců ...
V Tobolsku, kde prožili téměř celý rok, byli vystavováni každodenní šikaně. Mikulášovi například vyrazil strážný z rukou příbor s poznámkou: "Stejně už jsi toho snědl dost!" Ženská část rodiny pak byla za obscénních průpovídek okukována při denní hygieně. Postup stráží kontrastoval s postojem obyvatelstva, které se snažilo jim život zpříjemňovat. Bolševici se mu za to posléze pomstili s pravou revoluční tvrdostí. Tobolského kněze například bolševici zaživa přivázali ke kolu jedoucího parníku.
Na samotného Mikuláše působily zprávy o rozkladu fronty depresívně. Podobně jako jednání bolševické vlády s Německem. "Jak dlouho bude ještě naše nešťastná vlast trýzněna a drásána vnějšími i vnitřními nepřáteli? Někdy se mi zdá, že to už déle nevydržím. Nevím, v co bych měl ještě doufat a co si vlastně přát ...," napsal si rezignovaně 2. března 1918 do svého deníku.
Jednání o míru vneslo do nadcházejících osudů carské rodiny další prvek. Mikuláš se měl stát figurkou na šachovnici, na níž rozehrála německá vláda svou partii s jí dosazenou vládou bolševiků. "Ten už končí," vyjádřil se v generálním štábu Vilém II. na adresu svého bývalého chráněnce Lenina. Úmyslem císaře bylo, aby bývalý car byl předán do Německa ke stvrzení míru s Ruskem. To, že s ním hodlají Němci hrát dvojí hru, došlo i bolševickému vedení. Předseda Všeruského ústředního výkonného výboru Leninovy vlády Sverdlov pouze naoko vyhověl přání německého vyslance Mirbacha, aby zařídil odjezd Mikuláše II. do Moskvy.
BĚSI
Vlak s bývalým carským párem pochopitelně do Moskvy nedojel. Na Sverdlovův příkaz zamířil do Jekatěrinburgu, centra bolševické moci na Sibiři. (Po komunistickém vítězství byl přejmenován po přímém osnovateli carovraždy Sverdlovskem). Mikulášova rodina byla internována v bývalém domě inženýra Ipaťjeva.
K jisté neshodě pouze došlo mezi Sverdlovem a Leninem na jedné a Trockým na druhé straně. Trockij přitom chtěl Mikuláše postavit před soud. Z materiálů, které se proti němu snažil získat již Kerenskij, ani z výslechů členů bývalé carské vlády však nešlo žádné obvinění vykonstruovat. Na druhou stranu potřebovali noví vládcové zlikvidovat všechny dosažitelné Romanovce, aby monarchisty zbavili tradiční ikony. Plnou odpovědnost nejvyšších představitelů tehdejší bolševické moci, včetně Lenina, za smrt carské rodiny potvrdily telegramy, jež "bílí" po dobytí Jekatěrinburgu našli.
Ještě před vyvražděním rodiny Mikuláše II. byli na Sibiři v Permu a Alapajevsku zavražděni jeho bratr Michail, čtyři Mikulášovi bratranci a Alexandřina sestra. Kromě Michaila a Sergeje, kteří byli zastřeleni, byli ostatní brutálně domláceni zbraněmi, potom shozeni do železnorudného dolu, do něhož byly naházeny granáty. "Až do večera druhého dne byly odtud slyšet nábožné nápěvy," sdělil později bělogvardějcům jeden rolník. V Petropavlovské pevnosti pak byli zastřeleni další příslušníci rodu Romanovců. Jenom matce Mikuláše II. a jeho dvěma sestrám se podařilo uprchnout.
Pro tyto členy carské rodiny a její doprovod si smrt přišla po téměř třech měsících věznění.
ČESKÁ STOPA
Hromadných vražd se dopustilo speciální komando sestavené členem oblastního výboru strany a velitelem místní čeky, již zmíněným Jurovským. Jemu i ostatním členům komanda se podařilo utéci z Jekatěrinburgu těsně před jeho obsazením bělogvardějci a Čechoslováky. S legionáři se vrátili i starousedlíci - Češi, kteří Jekatěrinburg opustili na začátku války, kdy se přihlásili do řad ruské armády (například pozdější generál Matěj Němec, děd Igora Němce, polistopadového ministra). Místní odbočka Československé národní rady sídlila v domě, odkud před pár dny vyrazilo speciální komando na svou vražednou misi.
Hned po obsazení města povolal admirál Kolčak právníka Nikolaje Alexejeviče Sokolova z omského krajského soudu, aby objasnil osud carské rodiny. To se mu po měsících vyčerpávající práce opravdu podařilo. Díky místním rolníkům našel i lesní mýtinu zvanou podle charakteristických stromů Tři bratři u vesnice Kopťaki, kde měly být mrtvoly zahrabány. V lednu 1919 bylo objeveno ohniště, v jehož popelu se nacházely některé věci, jež nepochybně patřily carské rodině. Nalezena byla Alexandřina perlová náušnice, přezka z Mikulášova opasku a sponka z Alexejovy čapky.
Sokolovovi se podařilo odejít z Ruska přes Československo do Francie, kde zemřel v chudobě. Ještě před smrtí však svá šetření vydal tiskem. Do Československa se uchýlil rovněž inženýr Ipaťjev. Je pochován na ruském hřbitově na pražských Olšanech v kostelní kryptě pravoslavného hřbitova vedle Karla Kramáře. Českoslovenští čtenáři byli jedni z prvních, kteří se měli možnost již v roce 1926 se Sokolovovými vzpomínkami a šetřeními seznámit. Díky legionářům a ruské emigraci již byla česká společnost o celém zvěrstvu podrobně informována.
LÉTA ZAPOMNĚNÍ
Základním vodítkem pro rekonstrukci carovraždy byl zápis, jejž po masakru sepsal Jurovskij na psacím stroji. V dalších letech si ho ponechal u sebe jako případnou pojistku. V roce 1991 ho v plném znění zveřejnil jeho syn. Jurovskij osobně vybral příslušníky i zbraně pro dvanáctičlenné komando, v němž vedle několika Rusů a ruských Židů byli maďarští váleční zajatci, kteří se dali do bolševických služeb. Jedním z nich byl i pozdější hrdina protisovětského povstání v Maďarsku v roce 1956, Imre Nagy. Nakonec byl zavražděn svými soudruhy stejně tak jako další významný maďarský bolševik, který se podle některých zdrojů na vraždě podílel - představitel Maďarské republiky rad Béla Kun.
Členem komanda byl i Pavel Medvěděv, otec známého ruského historika Roje Medvěděva. Díky tomu známe i podrobnosti z doby, kdy jeho otec a Jurovskij při vodce vzpomínali na "staré dobré časy". Není známo, že by vrazi kdy projevili jakoukoli lítost, nostalgické diskuse se týkaly jenom podrobností exekuce. Jednou prý Jurovskij přišel celý rozzářený. Přinesl jakousi knihu, která vyšla na Západě. Černé na bílém zde stálo, že cara zabil on. Byl neskonale šťastný, protože se zapsal do historie.
Určité rozpory dodnes existují v otázce, kdo konkrétně se vraždění zúčastnil a kdo pouze hlídal. Zohavení mrtvol k nepoznání i skutečnost, že se jich v roce 1991 našlo jenom sedm, zavdaly podnět k mnoha spekulacím, že některým členům carské rodiny se podařilo i přes chvástání čekistů přežít.
V Berlíně se na počátku roku 1920 pokusila o sebevraždu skokem do Sprévy mladá žena. Z vln ji zachránil mladý policista. Nakonec mladá žena končí v ústavu pro choromyslné. Po nějaké době si v časopise všímá snímku Romanovců a prohlašuje, že se jí vrací paměť. "Jsem Anastasia," prohlašuje. Kulky, které zabily její rodiče a sestry a jež měly zabít i ji, se odrazily od diamantů v korzetu a jeden ze strážných jí pomohl uprchnout. Příbuzní a známí carské rodiny si ji přijeli prohlédnout, ale na tom, zda se skutečně jedná o Anastasii, se neshodli. Záhada se nerozřešila ani do její smrti, až nedávné testy DNA prokázaly, že jde o podvodnici, legenda o zachráněné princezně Anastasii však žije dál.
POUTNÍ MÍSTO
Úplné jasno do celého případu přinesl až pád Sovětského svazu. Ostatky syna a následníka zavražděného posledního ruského cara Mikuláše II. careviče Alexeje a jeho sestry, velkovévodkyně Marie Nikolajevny, nalezli ruští archeologové právě před rokem a podrobili analýze kriminalisté v Jekatěrinburgu. Ostatky cara, carevny a tří z pěti jejich dětí nalezené již v roce 1991 se dočkaly pietního převezení a uložení v Petrohradě již v roce 1998, v den osmdesátého výročí tragédie.
Ruská pravoslavná církev ale nález označuje za falzum a z toho důvodu se odmítl pietního aktu zúčastnit sám ruský patriarcha Alexij II. Navzdory tomu, že ruští, američtí a britští vědci na základě zkoumání zkouškou DNA kombinovanou s polymerizační reakcí vyhlásili s devadesátiosmiprocentní jistotou, že jde o cara a o jeho rodinu. I ruský historik Eduard Radzinskij, jenž se zřejmě nejobsáhleji věnoval osudům carské rodiny, tvrdí, že nález odpovídá Jurovského líčení. "Potvrdilo by to, že v Petropavlovské pevnosti je skutečně pohřben car se svou rodinou."
Také prezident Boris Jelcin s účastí váhal. Dorazil až poté, co jej poradci přesvědčili, že v Petropavlovské pevnosti je skutečně pohřbíván car. Ironií je, že Ipaťjevův dům, v němž k vyvraždění Romanovců došlo, nechal v roce 1977 zbourat ve funkci městského tajemníka komunistické strany právě Jelcin, který zde vybudoval parkoviště. "Zatímco buldozer uprostřed noci boural dům, lidé stáli v polokruhu a bez jediného slova přihlíželi tomuto strašidelnému divadlu," líčil očitý svědek.
Na místě jedné z nejtragičtějších událostí dvacátého století byla v roce 2003 otevřena katedrála Spas na krovi, jež se okamžitě stala významným poutním místem.
AUTOR PRACUJE JAKO VOLNÝ NOVINÁŘ
