Milena Kladrubská

Její životní dráhu významně ovlivnily profese a zájmy rodičů. Maminka měla v Praze na Floře módní salón s dámskými klobouky. Jejími zákaznicemi byly nejen známé české herečky z doby první republiky, ale i slavná norská krasobruslařka Sonja Henie, která s Kladrubskými dlouho, až do své smrti v roce 1969, udržovala alespoň na dálku přátelské vztahy. Milenin tatínek pracoval v bance, ale zároveň byl velmi uznávaným hokejovým rozhodčím a vůbec prvním Čechem se statutem mezinárodního sudího.

REAKCIONÁŘKA

Milena Kladrubská se narodila před sedmdesáti lety, 22. listopadu 1936. Odmalička trávila hodně času na štvanickém zimním stadiónu. Tady prožila dětství ve válečných a poválečných letech ve slavném LTC Praha, tady snila své krasobruslařské sny, ale také nenáviděla povinnou jízdu jako nesmyslnou otravu. O mnoho let později, když byly povinné cviky zrušeny, s velkým zadostiučiněním prohlásila: „Dějiny krasobruslení mi daly za pravdu.“ Ve svých nejodvážnějších představách však nikdy nesnila o tom, že se stane mistryní světa nebo olympijskou vítězkou. Se sílícím uměleckým, především tanečním cítěním, na němž měla podíl i baletní průprava, toužila stále více po kariéře velké revuální hvězdy. Když jí bylo deset, viděla poprvé Vídeňskou lední revue. A tehdy věděla naprosto jistě, že právě to a nic jiného chce v životě dělat.
Jejím velkým vzorem se stala o pět let starší Ája Vrzáňová. „Byla to první dívka, která se při skocích odlepila od ledu a já jsem ji ostře sledovala a kopírovala. Moje skoky se pak také začaly odlepovat. Ája tehdy na mistrovství republiky vyhrála seniorky a já nováčky.“
Od samého počátku svého působení v naší krasobruslařské špičce byla Milena Kladrubská pro názory, jimiž se netajila, a také kvůli svým rodičům, považována za reakcionářku. „Tatínek musel změnit zaměstnání, mamince byl zabaven salón a náš byt se podstatně zmenšil,“ vzpomíná na onu dobu. Další zážitek má z Berlína, kde závodila jako šestnáctiletá. „Když jsem se šla podívat na Braniborskou bránu, tajní, kteří s námi všude jezdili, mě chytili a obvinili, že jsem chtěla utéct na Západ. Mně to tenkrát ještě vůbec nepřišlo na mysl.“

PŘESTUP DO REVUE

Milena měla velký sportovní talent, úspěšně si vedla na atletické dráze v populární škole „otce“ Otakara Jandery. Pokračovala v baletu, kde jí dávali hodiny sólisté souboru Národního divadla. Pod vedením krasobruslařského trenéra Zdeňka Fikara se jí podařilo jako první ženě v Evropě skočit dvojitého Axel-Paulsena. Nicméně i když v roce 1955 bruslila na evropském šampionátu v Budapešti a o rok později v Paříži, více jí lákala profesionální lední revue, která v té době vznikla i v Praze. „Po pařížském mistrovství Evropy jsem měla už dost všech těch podtrhů, závisti, pomluv i politické špíny a rozhodla se, že přestanu závodit u amatérů a přejdu k profesionálům. Když mi to sekce krasobruslení nechtěla povolit, prohlásila jsem, že skončím s bruslením nadobro. Funkcionáři si pak nade mnou umyli ruce a já, celá nadšená, začala u revue. Byl to šťastný krok. Nový program V srdci Evropy slavil úspěch a pro mě znamenal osobní triumf. Dvojice Suchánková a Doležal, Saša Černá, Pavlína Hudcová, Jana Kyjánková, Oša Krejčín, Mirek Hodaň, Věra Vajsábelová, Magda Šustrová, ti všichni byli vynikající bruslaři. Doplňovali je skvělí komici Knapeš a Syblík,Venclík a Otto Fürth. Jedinečný byl i choreograf Boris Milec. Zkrátka celá revue se kvalitou vyrovnala mnoha souborům ze západních zemí.“

ZAMÍTNUTÁ VÍDEŇ

Když jí bylo necelých dvaadvacet a měla za sebou úspěch v prvním revuálním programu, jejž ovšem měli možnost vidět jen diváci v Československu a v zemích východní Evropy, dostala první nabídku k angažmá do Vídeňské lední revue. Avšak ministerstvo kultury pod vlivem stanovisek krasobruslařských činovníků nedalo k jejímu uvolnění souhlas. „To bylo velké zadostiučinění jedné kované soudružky z krasobruslařských kruhů, která se tehdy vyjádřila opravdu lapidárně. Řekla, že to spíš ona půjde kopat brambory do JZD, než aby Kladrubské, tomu zápaďáckému spratkovi, umožnila dostat se do Vídeňské lední revue.“ V té době se Milena provdala za fotografa a výtvarníka Petra Paula a v roce 1958 se jim narodil syn Tomáš. O něco později si půvabná krasobruslařka zahrála s Rudolfem Hrušínským, Jiřím Lírem a dalšími známými herci ve filmu Ledoví muži režiséra Vladimíra Síse; v komedii ze sportovního prostředí se dobře zhostila jedné z hlavních rolí. Pak ještě účinkovala ve snímku Florián, jejž režíroval Josef Mach. Jako herečka i choreografka spolupracovala také s Československou televizí. Jestliže pracovně se jí dařilo, o jejím soukromí to platilo méně: po třech letech manželství se totiž rozvedla.

SEN A ZÁZRAK

Stále ale snila o tom, že se stane sólistkou Vídeňské lední revue, jež o ni měla trvalý zájem. Čekala na zázrak a v roce 1963 se dočkala.
Dostala od režimu povolení. Pouze však na dva roky. Povolení mělo svůj líc i rub. Malý Tomáš musel zůstat v Praze, v péči jejích rodičů. „Na jedné straně s obrovskou radostí, na druhé straně s těžkým srdcem jsem zapakovala brusle, zavazadla a bez vindry v kapse odjela do Vídně!“V Rakousku se seznamovala se svým vysněným, ale pro ni dosud neznámým světem. V souboru byly největší osobnosti tehdejší lední revue - například Američan Paul Sibley nebo bývalá vynikající nizozemská krasobruslařka, vyhlášená krasavice Joan Haanapelová.
Režisér Willi Peter, který o Milenino účinkování ve Vídeňské lední revue léta trpělivě usiloval, připravil nové akvizici na tělo ušitou titulní roli v představení Kočka. Začátky však nebyly snadné. Mileně se stýskalo po malém Tomášovi a po rodičích, dobře na tom určitou dobu nebyla ani finančně. Když se Kočka zkoušela, dostávala jen velmi skromné, takzvané nácvikové diety. Po zaplacení nájmu už jí mnoho peněz nezbylo. „Poprvé v životě jsem měla často hlad. Místo tramvaje jsem chodila všude pěšky, skoro přes celou Vídeň, abych si mohla na trhu koupit nějaké ovoce. Jednou jsem šla okolo nějaké restaurace, kde za okny servírovali nádherné vídeňské řízky. Obrečela jsem to, takový oběd jsem si nemohla dovolit. Na druhé straně jsem však byla přesně tam, kde jsem chtěla být, a v sedmadvaceti letech jsem věděla, že něco umím a že se dočkám úspěchu.“

ÚSPĚCH KOČKY

Ten na sebe nenechal dlouho čekat. Kočka měla obrovský ohlas už po prvním představení, určeném pouze pro novináře. Krásná Milena, která ve Vídeňské lední revue vystupovala pouze pod křestním jménem, bruslila a tančila nejen hlavní roli, ale významně se podílela i na choreografii. Premiéra se odehrála v německém Pasově a vyvolala nadšení, jaké si sama nedokázala představit. Ze dne na den se stala slavnou. Vídeň byla plná fotografií do té doby neznámé Češky a lidé na ulici ji žádali o autogram.
„Tak začal můj život na ledě v jiném světě, nesmírně vzrušující, šťastný, ale také velmi tvrdý. Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem, nejméně devět představení v týdnu.
Volný den byl jen při přejezdu do dalšího města nebo státu. Naštěstí jsem měla dobré zdraví a tvrdou přípravu od dětství.“ Vídeňská lední revue vystupovala Reflex_120x170.indd

v Evropě, Severní Americe, v arabských státech, Izraeli, Sovětském svazu. Největším zážitkem pro ni však bylo vystoupení v Praze. Už přivítání jejího někdejšího publika bylo nadšené a v závěru představení nebraly ovace konce.

ANGLICKÉ OBČANSTVÍ

V roce 1966 se podruhé vdala. Se svolením československých úřadů měla svatbu na pražské Staroměstské radnici se sólistou Vídeňské lední revue, anglickým komikem Duncanem Whaleyem, rodákem z Brightonu. Tisíce Pražanů jim tehdy přišly popřát štěstí. Za další dva měsíce obdržela anglické občanství a nový pas. „To mi nesmírně zjednodušilo cestování po světě. Také mi odpadly mohutné daně do ČSSR, a tak mi direktoři revue přes noc ztrojnásobili plat. Byli si vědomi, že teď mám možnost podepsat smlouvu, kde budu chtít. Já bych ale od nich sama stejně neodešla. Když jsem si na britském velvyslanectví v Kodani vyzvedla pas a doklady o naturalizaci, naplno mi došlo, co všechno osobní svoboda znamená.“
Její kariéra u Vídeňské lední revue pokračovala stovkami dalších představení a stále měla volnou ruku i v choreografii. Když v roce 1971 přešla s velkou částí členů Vídeňské lední revue do Holiday on Ice, setkala se tam i s populární Hanou Maškovou a jejím přítelem, textařem Jiřím Štaidlem. Oba později -v rozpětí jediného roku - zahynuli při automobilových nehodách. „Obrovský žal při vzpomínání na Hanku mě nikdy neopustí. Měli jsme v té době už nový dům se čtyřmi ložnicemi a obě jsme plánovaly, v jaké barvě zařídím tu ,její‘, až za námi bude jezdit na dovolenou. Přála si, aby byla modrobílá ...“ Od roku 1970 dělala vše pro to, aby měla u sebe syna. Československé úřady však jako by se přímo vyžívaly v jejím zoufalství, kterému propadala při mnoha odkladech. Nakonec skončilo její úsilí úspěšně díky pomocí britského velvyslanectví, ale vleklo se nekonečné čtyři roky. Tomáš, který zdědil po mamince krasobruslařský talent, se mezitím stal juniorským mistrem ČSSR a vystupoval i v klubové revue. Když přijel v patnácti letech natrvalo do Anglie, mohl zakrátko i on vystupovat v Holiday on Ice. Konečně byla Milena se synem pohromadě.
A teprve teď byla opravdu šťastná.

CHYTÍM PRVNÍ LETADLO

Po dalších několika letech nastal čas k odchodu z milované revue.
A tak se jako čtyřicetiletá rozloučila v roce 1977 se svou obdivuhodnou kariérou. To již žila s manželem Duncanem a synem Tomášem v Brightonu, kde bydlí dodnes. Rodiče za ní i za vnukem jezdili, jak to jen bylo možné. Když ale tatínek v roce 1986 zemřel, maminku si dcera vzala k sobě a později, kdy se zhoršoval její zdravotní stav, koupila kvůli ní dům na mořském pobřeží. Maminka Kladrubská zemřela v roce 2001.

Letošní jubilantka Milena Kladrubská, které by ovšem její věk nikdo nehádal, bydlí u moře v Brightonu stále. Poblíž žije i syn Tomáš s manželkou Patricií a sedmiletou dcerou Amélií. „Jsem tady, mezi Angličany, šťastná. Když se mi někdy po Praze zasteskne, řeším to rychle. Zatelefonuji všem známým, chytím první letadlo a už jsem tam.
Legrace je vždycky veliká. A mám radost, že se tam všechno změnilo!“ h