David Irving

"V autě Edwarda Kennedyho u Chappaquiddicku zahynulo víc ženských než v jedné plynové komoře v Osvětimi," prohlásil David Irving v roce 1991 při přednášce v Calgary. Připomeňme, že v Kennedyho voze utonula jedna žena.
"Číslo těch, kteří přežili Osvětim, se rok od roku zvyšuje. To je skutečně biologicky velice pozoruhodné, proto založím Společnost přeživších holocaust a dalších lhářů," vtipkoval při téže příležitosti člověk, jenž hlásá, že cigarety jsou mnohem horší než holocaust.

ZATČENÍ

Jedenáctého listopadu loňského roku byl zatčen na cestě do Vídně. Měl tu přednášet na shromáždění buršáckého studentského spolku Olympia. Téma: jednání Adolfa Eichmanna jako organizátora deportací Židů do koncentračních táborů s maďarskými židovskými předáky. Na schůzku nedojel. Naopak, čeká ho soudní proces. Důvod? Popírání holocaustu, popírání existence plynových komor a popírání zodpovědnosti Adolfa Hitlera za likvidaci Židů při dvou přednáškách v Rakousku přednesených v roce 1989.
V rakouském vězení projevil Irving svůj cynický smysl pro humor i smysl pro publicitu. Ve vězeňské knihovně vyhledal svá díla a do každého vepsal věnování. Zatímco rozdával podpisy do knih, protestovali čeští neonacisté před rakouským velvyslanectvím v Praze proti zadržení tohoto muže, jenž tvrdí, že Adolf Hitler držel nad Židy ochrannou ruku.
"Irving je symbol ultrapravice. Je to jejich popstar," myslí si vídeňský profesor historie Gerhard Jagschitz. Není divu. Irving řekl i toto: "Odeberu se do plynových komor v Osvětimi a vy a vaši přátelé pak mohou dovnitř vhodit Cyklon B podle tehdejších údajně prokázaných postupů. Garantuji vám, že s výsledkem nebudete spokojeni."

NESOUHLASÍTE? JINÍ BUDOU!

David Irving se narodil 24. března 1938 v anglickém Huttonu. Neúspěšně se pokoušel vystudovat přírodní a společenské vědy na Londýnské univerzitě. Pak odešel do německého Porúří, údajně proto, aby se zdokonalil v němčině. Pracoval jako dělník v ocelárně.
Začal také psát a v roce 1963 prorazil knihou Zkáza Drážďan, o "největším zločinu proti lidskosti v dějinách", jak označuje spojenecké bombardování tohoto města.
Povzbuzen ohlasem první knihy, začal se Irving věnovat osobnosti Adolfa Hitlera. Získal si důvěru Hitlerovy sekretářky Christine Schröderové a pobočníka Otty Günsche a ti ho uvedli do "magického kruhu" nejbližších Hitlerových spolupracovníků. V letech 1967-1969 s nimi vedl dlouhé rozhovory a dostal se díky nim k zajímavým dokumentům. Tito lidé hovořili o Vůdci vesměs pozitivně. A Irving nabyl přesvědčení, že v něčem museli mít pravdu. V čem? Například v tom, že Hitler nenese vinu na vyhlazování Židů.
Po vydání knihy Hitlerova válka v roce 1977 se Irving stal známým po celém světě.
Avšak jeho závěry označila většina renomovaných historiků za absolutně nekvalifikované. Podle nich si pro předem vytyčenou hypotézu vybral jen ty důkazy, které se mu hodily.
Snad právě toto odmítnutí teorie o netušícím Hitlerovi a strach z poklesu čtenářského zájmu byly motivem definitivního Irvingova příklonu ke krajní pravici. Z kontroverzního, ale poučeného historika se stal kovaný revizionista. Jeho knihy (a je jich bezmála čtyřicet) začaly vycházet v neonacistických vydavatelstvích, jako je kielský Arndt, a sám Irving byl brzy v kruzích extrémní pravice bezmezně obdivován. Chvála mu lichotila, pořádal přednášky a vychutnával si svou roli provokatéra a autority, o níž se mu před lety mohlo jenom zdát.
V roce 1982 obdržel od neonacistické Německé lidové unie (DVU) Evropskou cenu svobody a z jejího pověření uspořádal přednáškové turné po evropských univerzitách.
Vystupoval na řadě demonstrací a revizionistických kongresů, z nichž ten mnichovský se konal pod nechutným heslem Wahrheit macht frei (Pravda osvobozuje - jako parafráze na nacistické Arbeit macht frei - Práce osvobozuje, používané na branách koncentračních táborů).
Když začal otevřeně popírat holocaust, rakouský soud ho v roce 1984 vypověděl ze země. Pak už se pokuty a zákazy jen vršily.
V devadesátých letech zakázalo Irvingovi vstup na své území Německo, Austrálie, Jihoafrická republika, Itálie, Kanada i další země. V současné době žije na Floridě v domě Sama Dixona, právníka, jenž zastupuje členy Ku-klux-klanu, a jeho přednášková turné se v posledních letech dokonce i v USA, kde má nejvíce příznivců, podobají konspiračním akcím. Protože ho řada majitelů hotelů odmítá ubytovat, zapisuje se do hotelových knih zásadně pod cizím jménem a svým příznivcům sděluje přesné místo a čas přednášky až těsně před jejím začátkem.

OBELHANÝ HITLER

Irving, který patří v Čechách mezi nejprodávanější historiky a jeho knihy jsou běžně dostupné ve většině knihkupectví, se prezentuje jako objevitel zásadních dokumentů vztahujících se k dějinám třetí říše. Ty podle něj zpochybňují zastaralá historická dogmata. Takřka vždy přitom relativizují holocaust. Jeho rasisticky podbarvený extremismus budí přitom zdání naprosto seriózního, nezaujatého, a hlavně vědeckého přístupu.
Irvingovým nejdůležitějším objevem má být zjištění, že Hitler nenesl odpovědnost za vraždění Židů, protože o něm až do října 1943 vůbec nevěděl. (V knize Goebbels, pán myšlenek třetí říše obvinil z hlavního podílu na holocaustu Hitlerova ministra propagandy.) Při obhajobě Vůdce vystupuje jako mesiáš. Hitler podle něj na konci války prohlásil, že se snad najde jednou Brit, který o něm dokáže objektivně napsat. Kdo má být tímto osvíceným Britem, je zřejmé.
Irving využívá skutečnosti, že neexistuje Hitlerův písemný rozkaz k vraždění. A aby vzbudil zdání objektivity, neupírá vůdci třetí říše jiné zločiny.
Když získal v Argentině poznámky Adolfa Eichmanna, prezentoval je jako významný objev. Objevil se ale problém. Poznámky organizátora transportů do Osvětimi obsahovaly pasáž svědčící o tom, že Hitler vydal v roce 1941 příkaz k vyhlazení Židů. Irving to vyřešil po svém - konstatoval, že si Eichmann chtěl vytvořit alibi a dodatečně se pokusil svalit vinu na Hitlera.
Podobně Irving zpochybňuje jako nevěrohodná všechna svědectví osvětimských vězňů i výpovědi čelných nacistických představitelů - když se mu nehodí, jednoduše je označí jako alibistická, vynucená vítězi války, snahou zachránit si krk či podložená mylnými informacemi.
Využívá také skutečnosti, že nacisté používali pro vyhlazení Židů krycích termínů, jako je "zvláštní zacházení", "evakuace" či "konečné řešení". Prokazatelně falšuje statistiky a je zřejmé, že tyto nepřesnosti či chyby nejsou způsobovány jen autorovou nekompetencí.
Přirozené rozdíly v závěrech seriózních historiků používá k tomu, aby zpochybnil jejich věrohodnost en bloc. Své teze podpírá záplavou odkazů na dobové prameny, takže ten, kdo nezná jinou historickou literaturu, nemá důvod takto fundovaně a vědecky se tvářící práci nevěřit.
Shrneme-li uvedené, pak Irvingův přístup vykazuje všechny znaky toho, co je v historiografii označováno jako revizionismus nebo negacionismus.

NOBELOVU CENU HESSOVI

Revizionismus, přesněji negacionismus, se vyznačuje snahou upravit výklad historie tak, aby odpovídal politickým cílům neonacistických a antisemitských hnutí. Od padesátých let dvacátého století hledají revizionisté pozitivní stránky nacistické politiky a snaží se obvinit západní Spojence ze stejných zločinů, jaké jsou připisovány nacismu.
Stále častěji se přitom zaměřují na popírání holocaustu a prosazování rasistických hledisek. Vydávají publikace, jako je Osvětimská lež, Osvětimský mýtus nebo Podvod 20. století, v němž americký inženýr Arthur Butz tvrdí, že velká část Židů nebyla zabita, ale bez potíží emigrovala do USA.
Kanaďan Richard Harwood v publikaci Skutečně zahynulo šest miliónů? zpochybnil oficiální počet židovských obětí jako propagandistický výmysl sionistů.
Završením vědecky se tvářícího revizionismu je takzvaná Leuchterova zpráva (anglicky vydaná v roce 1989 s Irvingovou předmluvou), jejíž autor "na základě exaktních výzkumů a pokusů" popřel existenci osvětimských plynových komor. Podle něj se Cyklon B používal pouze k dezinfekci a sloužil k ochraně zdraví osvětimských vězňů!
Když pak Irving v roce 1991 v německém Halle prohlásil, že Hitler žádný holocaust nenařídil a plynové komory, respektive jejich trosky, byly v Osvětimi vybudovány až po válce jako atrapy a propagandistický výmysl určený pro turisty, stal se definitivně vůdčím představitelem revizionistického hnutí, jehož cílem je otevřít "vědeckou debatu o holocaustu". Návrh udělit za rok 1984 Nobelovu cenu míru na doživotí odsouzenému nacistickému zločinci Rudolfu Hessovi už jen zapadá do Britova názorového spektra.

SOUD: ANTISEMITA A RASISTA

Od 11. ledna do 11. dubna roku 2000 se konal v Londýně soudní proces, který David Irving sám vyvolal, ale nakonec mu takřka zlomil vaz. Vše začalo, když ho Deborah Lipstadtová ve své knize Popírání holocaustu (1994) označila za jednoho z nejnebezpečnějších popíračů. Irving ji v roce 1996 zažaloval.
Věřil, že nemůže prohrát, a proces, který se konal v roce 2000 v Londýně, pojal jako velkou show (smysl pro zviditelnění Irvingovi rozhodně nechybí).
Soudce oslovoval Mein Führer a hájil se sám proti nejlepším evropským právníkům a historikům. "Popírám, že bylo možné zavraždit v plynových komorách milióny lidí, jak nám až dosud tvrdili historici," hlásal sebevědomě.
Jenže profesor historie na univerzitě v Cambridgi Richard Evans v sedmisetstránkové zprávě zevrubně rozebral Irvingovu metodu. Výsledek? "Irving sice zná prameny týkající se třetí říše a objevil mnoho nových dokumentů, ale fakta překrucuje, nebo je dokonce lživě vykládá."
Verdikt soudu zněl jasně. Irving je popírač holocaustu, lže o neexistenci plynových komor v Osvětimi, falšuje fakta, která přizpůsobuje svým ideologickým východiskům, záměrně používá nesprávné statistiky, výpovědi svědků interpretuje zavádějícím způsobem a je v prokazatelném kontaktu s neonacisty.
"David Irving vykazuje všechny znaky popírače holocaustu. Opakovaně tvrdí skutečnosti, jež jsou vůči Židům urážlivé, nejsou zdůvodněny žádnou historickou prací nebo jsou se známými historickými studiemi v rozporu. Irving je antisemita a rasista, který se pravidelně stýká s extremistickými a neonacistickými organizacemi a jedinci a rozšiřuje jejich názory." Tolik londýnský soud.
Pokuta, a především soudní výlohy stály Irvinga dva a půl miliónu liber, což ho fakticky zruinovalo. Peníze shání prostřednictvím webových stránek, ale hlavní zdroj představují čtyři tisíce pravidelných finančních dárců, mezi kterými vedle neonacistů nechybí několik milionářů z arabského světa.

PLYNOVÉ KOMORY? DOBRÁ, TAK BYLY

Desátý prosinec minulého roku vyhlásila česká Vlastenecká fronta Dnem boje za svobodu slova. "Jak je možné, že je trestným činem pouhá diskuse nad údaji o holocaustu?" diví se neonacisté. Lidé jako Irving brání podle nich svobodu slova. Irving je obětí "průmyslu holocaustu, jehož prostřednictvím se židovská lobby snaží vydírat svět umělým nadsazováním a manipulací s faktografickými údaji".
V Rakousku se v souvislosti s nadcházejícím soudem diskutuje o tom, zda není postup proti popíračům příliš přísný. "Hnát hloupé falzifikátory historie před soud není hodno moderní demokracie," soudí sociolog Christian Fleck a dodává, že v Rakousku žije několik desítek nepotrestaných lidí podezřelých ze spáchání válečných zločinů.
Naopak podle profesora Jagschitze není dnes v Rakousku žádný druhý Irving především proto, že si mnoho bývalých popíračů odsedělo velice tvrdé tresty a od té doby nikdo z nich ani nehlesne.
Teoreticky hrozí Davidu Irvingovi až dvacet let vězení. Soudce Peter Liebetreu už poslal za mříže řadu neonacistů. Možná i proto se Irving nechal slyšet, že "po návštěvě jistých ruských archívů došel k závěru, že v koncentračních táborech skutečně docházelo k vyhlazování Židů". Podle předběžného soudního protokolu mu prý také "před několika týdny začalo být jasné, že existence plynových komor v Osvětimi byla skutečně prokázána". Zdá se, že v zemi s drakonickými zákony proti popíračům holocaustu zvolil hrdina moderních neonacistů ústupovou taktiku.
Bude mu něco platná? To se ukáže u soudu, který začal ve Vídni toto pondělí.

Má být popírání holocaustu součástí svobody projevu?