Skutečný příběh vyšehradských jezdců

Přepadali stařenky, které znásilňovali, okrádali důchodce, na Vyšehradě útočili na zamilované páry. Partnery zmlátili - ženy znásilnili. Zvláště zvlčile se chovali, když mlátili mladé uvědomělé komunisty a mládežníky. Tam jejich surovost neznala mezí. Totéž dělali osamoceným příslušníkům SNB. Jednoho v noci přepadli u spodní vyšehradské brány, nejprve ho půl hodiny mlátili a kopali, pak ho vysvlékli donaha, nacpali do popelnice a tu kutáleli z Vyšehradu za hurónského řevu Vratislavkou až na Výtoň. Přepadali schůze ČSM, budovatelům vybílili klubovnu a za zpěvu "Na shledanou, krokodýle, na shledanou, kajmane, žádná láska není věčná, každá jednou přestane" táhli s ukořistěnými svazáckými košilemi,vlajkami a odznaky na Vyšehrad, kde je za popíjení rumu a zpěvu chuligánských písní slavnostně pálili; anebo házeli z trosek do Vltavy.

Dvě třetiny Pražanů považovaly díky komunistické propagandě vyšehradské

jezdce za vejlupek toho nejhoršího, co mohlo Prahu potkat, a Vyšehradu se obloukem vyhýbali. Ovšem zbytečně - v době největší mediální slávy byli všichni vyšehradští jezdci (kromě nasazených estébáků) již za mřížemi, popřípadě u pétépáků. Místo nich na Vyšehradě vládla mladší parta z Vyšehradu, která si své starší kamarády vzala za vzor a ideál. Ovšem mezi mládeží a zbytkem Čechoslováků, kteří věděli o komunismu, socialismu a jeho metodách své, patřili vyšehradští jezdci mezi hrdiny. S velkým povděkem hltali každou šuškanou zprávu o tom, co vyšehradští jezdci zase těm komunistickým hajzlům provedli. Pro ně byli vyšehradští jezdci poslední fér lidé, kteří se nezalekli komunistického teroru a dál pokračovali v předem prohraném boji.
Mezi lidem kolovaly stejně neuvěřitelné historky o hrdinném odboji vyšehradských jezdců, jako byly nesmyslné oficiální pomlouvačné články proti nim. Jedna z nich je třeba o tom, jak přepadli na Vyšehradě generála Čepičku, který vedl na Slavín nějakého ruského papaláše. Jejich ochranka zůstala s autem u kostela a oni šli sami na prohlídku zesnulé elity národa. Tam na ně již čekali vyšehradští jezdci, kteří jim za kostelem nabančili, svlékli je do půl pasu, sebrali jim saka a čepice i s řády a na čela a prsa jim acetonovými barvami napsali USA. Proto si myslím, že je na čase záporné i kladné mýty o vyšehradských jezdcích uvést na pravou míru. Toto je výpověď jednoho z jejich vůdců - Harryho Kadrnosky, který byl intelektuální hlavou skupiny a dnes žije ve Vídni.

HARRY VZPOMÍNÁ

Původní Vyšehrad se skládal asi ze šesti větších ulic, a tak to měli už od první obecné vyšehradští kluci těžké. Hlavní zábavou byla tehdy válka, řežba mezi partami z různých ulic a čtvrtí. Bylo tomu tak před námi a ještě jednu generaci po nás. Díky odcházejícím emigrantům chodilo do naší školy stále víc kluků z Nuslí a Pankráce než z Vyšehradu, a tak bojujíce neustále proti převaze, byli Vyšehraďáci lepší rváči. To byl pravěk vyšehradských jezdců. Jinak vše začalo v září 1948, když komunisté zrušili primu a sekundu, a tak se sešli ti z měšťanky s námi z gymplu ve škole Na hrádku. Od pradávna se chodilo na vyšehradské šance za školu, anebo aspoň po škole trávit tam volný čas. Hrála se kopaná, karty, samozřejmě se kouřilo a pilo, když bylo co, což většinou nebylo, a hodně se boxovalo. Box, buggy a rokenrol byly tehdy v módě a náležely k mladému muži jako pruhy k americké vlajce, již se patřilo mít namalovanou na kravatě nebo připíchnutou jako odznáček.
Poslouchali jsme Hlas Ameriky, "mjunyk" a "laxik". V letech 1949-1951 ovládala Vyšehrad velká parta šestnáctiletých až osmnáctiletých kluků a holek pod vedením Jardy X. Při šmírování a opruzování zamilovaných docházelo pochopitelně k boji muže proti muži. Napadeným se však zásadně a nikdy nic nebralo. Odporovalo by to hrdosti a cti party. Kromě slovních urážek a zesměšňování soupeřů na ně nikdy nešlo víc lidí, neřkuli celá banda. No a my mladší jsme tohle vídávali, obdivovali a později věrně kopírovali. Tak to na Vyšehradě zkrátka chodilo sto let před námi a deset let po nás. Pak se doba změnila.

JAK VZNIKLI KRÁLOVŠTÍ VYŠEHRADŠTÍ JEZDCI

Vyšehrad míval kdysi zvláštní statut, měl vlastní radnici a konšely. Jednou jsme si v ordinaci u dr. Posejpala všimli, že na zdi visí starý katastrální plán Vyšehradu a nad ním stálo Královský Vyšehrad, stejně jako byly Královské Vinohrady. To nás inspirovalo ke vzniku Královských vyšehradských jezdců. Bylo nás kolem dvaceti kluků, většinou jsme se znali ze základní školy.
Ale základ tvořili, aspoň podle mne, tihle: Náčelník František Dobiáš, jeho brácha Zdeněk-Pinky, Mistr barev-Ivan Hušek, Čert-Franta Šulc, Démon-Emil Janošek, Lojza Vodička, Ivan Crnko, Venca Novák a já. Patřily mezi nás pochopitelně i holky, ale ty jsme nikdy neprozradili. Také se nikdy nedostaly do spárů soudů a estébáků. Jednou z nich byla i Helena Málková, pozdější herečka Helena Růžičková. KVJ byla vlastně jedna třída vyšehradského gymnásia, později díky našemu puberťáckému odboji rozprášená a doplněná lidmi z měšťanky Na Děkance. Nikdy mezi námi neexistovala nějaká hodnostní hierarchie, jak se dodnes mylně traduje. Pravda, jeden na druhého jsme tajně z různých důvodů žárlili, jak už to v partách bývá. Někdo byl silnější, někdo slabší, někdo hezčí, jiný vtipnější, ale nikdo si to nepřiznal, zvlášť ne veřejně, a neměli jsme také žádné legitimace.

MAĎARKY A KLOPEŇAS

Náčelník si své jméno vydobyl nevšedními nápady a plány, které se někdy podařilo i uskutečnit. Jinak ale zůstal Frantou a jako k Frantovi se k němu všichni chovali. Málokdy jsme se scházeli všichni najednou. To je další blud, že se po Vyšehradě potulovala nějaká ohromná banda vyšehradských jezdců, která přepadávala lidi. Byli jsme rozdrobeni na malé skupinky a jen na hradbách jsme se potkávali najednou. Ve větším počtu jsme také jezdili na čundry a chodili do hospody U Melicha vedle Demínky. Pochopitelně jsme šli s módou, a to jedinou možnou - americkou. Oblečení tehdejší mládeže, a to nejen vyšehradských jezdců, vypadalo následovně: boty, prošívané maďarky vepředu se zvednutou kulatou špičkou. Zrzavé byly nejlepší. Kalhoty, roury, po celé délce zúžené do šíře 14-20 centimetrů. Sako muselo mít vycpaná ramena. Barevná kravata, nejlépe malovaná, v zimě tříbarevná šála a klobouk Karas klopeňas.
Účes zvaný Eman, nazývaný podle holiče Emana Kodyma z holičství v Havelské ulici. Poněvadž k němu chodili páskové z celé Prahy, přeložili ho bolšáni na Žižkov. Ale nám bylo jedno, jak daleko se půjdeme ostříhat. Od roku 1950 jsme chodili na Václavák, "na City", posedávat na klandru a poslouchat muziku z kavárny Boulevard či z redakce Svobodného slova. Všichni jsme tehdy byli fanatici do všeho se značkou USA. Tady se k nám připojil a už navždy s námi zůstal muž jménem Alois Vodička. Stal se jedním z nás, i když byl z Košíř.

PŘÍPRAVY

Vždy na podzim a v zimě připravovala rada sdružených pražských trampů, samozřejmě i vyšehradských jezdců, plány na útěky přes kopečky. Podnikali jsme drsné zimní pochody, přeplavávání zimní Sázavy a Vltavy, lezení po skalách či přežití bez jídla. Hlavně se ale zpívaly protistátní písně, stejně jako se u Melicha otevřeně mluvilo o tom, kdo, kdy a jak půjde přes čáru. Bohužel, jak se později prokázalo, vysedávalo mezi námi velké množství uvědomělých i placených udavačů stejně jako velké množství agentů StB. A tak některé přechody hranic končily už při srazu na nádraží.
Právě v hospodě U Melicha na nás estébáci posbírali spoustu informací a začali nás oplétat sítí polopravd, aby nás mohli později veřejně zlikvidovat. To se jim podařilo, když jsme se k naší smůle seznámili s Antonínem Vodrlintem - Šilhavým Tonym - a Hebridakem - Miroslavem Šenkýřem. Dodnes nevím, jestli byli tihle dva členy party Kozinova legie, nebo v ní jen hostovali. Také nevím, jestli na nás byli nasazeni StB, jak si později vykládali pomocníci VB ve vyšehradských putykách. Každopádně to bylo osudné seznámení.

SPOLEČNÁ VÝPRAVA

V roce 1952 jsme byli králi Vyšehradu už my. To byla éra Královských vyšehradských jezdců. Parta Jardy X navždy zmizela. Pohltil ji život dospělých. Kluci museli narukovat do lidově demokratické armády nebo chodili na vejšku. Když se vrátili z vojny nebo dostudovali, měli už jiné starosti. Jednou zjara za námi na Vyšehrad přišli do hospody U Šrytrů Šilhavý Tony s Hebridakem a vylákali nás, abychom s nimi šli do Grébovky, kde nás seznámili s Kozinou a jeho lidmi. Byla to drsná parta. Kromě Koziny - Jindry Procházky - k ní patřil hlavně Dawson - Josef Dvořák -, Čermák zvaný Hombre a Lojza Vodička. Všichni vyšehradští jezdci chodili do školy, a dokud se neseznámili s Kozinovou legií, nikomu nic násilím nevzali či neukradli. Bylo to proti jejich regulím a cti. Ani pak se nikdy krádeží osobně neúčastnili, kromě dvou případů, kdy dva z nich dělali pouhé pozorovatele. Ale tak to tehdy u konkurenčních part chodilo. Zrovna tak, jako k sobě vysílají nepřátelské armády pozorovatele na cvičení. To byla celá slavná kriminální činnost opravdových Královských vyšehradských jezdců. Ale zpátky do Grébovky, kde jsme se poprvé sešli s Kozinovou legií. Tehdy jsme si dohodli společnou výpravu do Riegráku. Za KVJ byli vybráni Čert a Nouzák, ostatní šli domů. V Riegráku vládla parta, která se nazývala Pattonovi hoši - tak jsme si říkali, že omrkneme jejich rajón a pokusíme se jejich území ovládnout. Tak to bylo aspoň řečeno. Brzy se mělo prokázat, že jde o pouhou záminku pro Kozinovu loupežnou výpravu, která ovšem skončila naprostým nezdarem. V parku byli jen šmíráci a somráci bez peněz. To byla také jediná společná akce KVJ - pokud se dá pouhá přítomnost dvou členů coby pozorovatelů považovat za kriminální činnost - s Kozinou. Potom jsme ho viděli až u soudu, kde jsme se k našemu ohromení dozvěděli, že je náčelníkem Královských vyšehradských jezdců.

POSLEDNÍ BITVA

Dne 16. června 1953 nás sedělo u Šrytrů asi deset, když se večer k našemu velikému překvapení objevil Dawson se Šilhavým Tonym, Hebridakem a Valpecem. Moc nás neokouzlili. Dawson nás ale vybídl, abychom s nimi šli na šance, že nám ukáže něco, na co budeme dlouho vzpomínat. A měl pravdu. Pomalu jsme se loudali Vratislavkou nahoru a naléhali na Dawsona, co že to bude tak výjimečného. Pyšně a hrdě odvětil, že napraví nezdar z Riegráku. Tak jsme se radši sebrali a šli domů. A dobře jsme udělali. S Dawsonem, který byl úplný magor a surovec, šel jen Čert, Vodička a Nouzák. Kodex cti a úmluvy mezi partami to vyžadoval. Nikdo nesměl vkročit na území druhého jinak než za doprovodu místních zástupců, prostě návštěva. Dawson se skutečně předvedl. Co se dá nakonec od primitiva čekat. Sotva přišli nahoru na Vyšehrad, začal se chovat jako šílenec. Než mu v tom ostatní stačili zabránit, napadl během deseti minut asi deset dvojic a čtyři mladíky, načež utíkal říčnej dál. Najednou tu bylo víc napadených než útočníků a v tu chvíli se ukázalo, že Dawson kromě toho, že je sadista a šílenec, zase tak velký rváč a hrdina nebyl. Rozpoutal rvačku a vzal roha. Kluci jen zírali. Než se stačili vůbec nějak rozhodnout, museli se bránit těm, které Dawson napadl. Najednou se ozval z ulice od Martinské kaple strašný řev. Všichni se tam rychle stáhli, a co neviděli: na zemi ležel Čert, který se rozhodl této kratochvíle vzdát a šel domů. Dva lampasáci a tři civilisti v bitce s ním, Valpecem a Dawsonem, který rovněž daleko neutekl. Stálo tam auto s rozsvícenými reflektory, které na tuto poslední prohranou bitvu vyšehradských jezdců, aniž to byla jejich válka, svítilo. Čertovi, Dawsonovi a Nouzákovi se ještě podařilo uniknout a slézt kolem zříceniny po skále k Vltavě, čímž unikli pronásledovatelům, kteří se nehodlali zřítit dolů. Tak po nich aspoň stříleli. Dole ještě spálili dokumenty z náprsní kapsy jednoho z lampasáků. Podél Vltavy se plížili domů, jenže Výtoň a celnice byly už obšancovány kordóny policajtů. Vlítli jim přímo do náruče, a i když se snažili zatloukat, bylo to houby platné.

SOUD

Celá tato druhá společná výprava skončila totálním nezdarem, který poznamenal život všech vyšehradských jezdců, aspoň do doby, než většina z nich emigrovala. To bylo také poprvé a naposledy, kdy vyšehradští jezdci někomu něco vzali - obrali v zápalu boje lampasáka, který je chtěl zastřelit. U soudu jsme se dozvěděli, že Kozinova legie a Juklova parta jsou naši největší kamarádi a že jsme všichni společně kradli motorky, přepadali mladé pracovité a uvědomělé lidi, znásilňovali nevinné dívky, ubližovali stařenkám a mlátili veřejné příslušníky. Bylo vymalováno. Naši obhájci nás obhajovali tak, jako by říkali: ,,Stydíme se, že musíme takovouhle špínu hájit. Dejte jim doživotí." U soudu bylo narváno. Novináři, policajti, dokonce tam byla i spousta učitelů, profesorů, vychovatelů a předsedů ČSM, aby se poučili, jak se lidově demokratická společnost dokáže vyrovnat se závadovou mládeží. Pěkně zinscenovaná fraška!
Potřebovali na Královské vyšehradské jezdce nějak vyzrát, tak je spojili s kriminálníkama a jejich vůdcem udělali Procházku - Kozinu. Hodil se jim do scénáře jako povaleč, grázl a pomocný dělník, který nemá zájem chytit se pořádné práce. Byl velký rozdíl mezi partou vyšehradských jezdců a Zadními Nuslemi a Michlí, kde vládla Kozinova legie a Juklova parta, ale pro monstrproces vypadalo mnohem lépe mít vyšehradské jezdce s náčelníkem Kozinou. A to dokonce ani ta drsná Kozinova legie nekradla ony motorky. To měla na svědomí Juklova parta, kterou k nám policajti přifařili. Ti už s námi neměli vůbec nic společného. A ten slavný, komunistickými soudy a policajty zvolený náčelník vyšehradských jezdců Kozina nikdy svou nohou na Vyšehrad nevstoupil. Nikdo z nás neměl zájem dostat patnáct let, a tak jsme nakonec přistoupili na tu jejich šaškárnu a udělali ze sebe malé kriminálníky. Lepší než abychom jako velcí protikomunističtí hrdinové strávili život v kriminálu. Stačilo to, co jsme dostali, a potom vojna u pétépáků.

A jak to bylo s naším odbojem?

Když to vypadalo, že Amerika v Koreji prohraje, házeli jsme z hradeb na vyšehradskou sokolovnu kameny. Přišlo nám to jako skvělá odplata. Ve škole jsme tajně strhávali nástěnky a místo nich celou stěnu oblepili propagačními materiály z britského a amerického informačního centra. Ničili jsme Mičurinovy zahrádky, mlátili svazáky a psali podle pokynů Hlasu Ameriky po zdech velké V - Viktoria. Celá třída jsme odmítli vstoupit do Pionýra i ČSM a na Gottwaldův obraz jsme připevnili síťku a dopsali: "Gottwald za mřížemi." Trafikantce jsme vnutili americké letáky s tím, že jsme z Rudého práva a nestihli jsme včas vytisknout nedělní přílohu, a hlavně jsme se, většinou neúspěšně, pokoušeli utéct za hranice. Policajti z nás udělali kriminálníky, protože kdyby nás soudili za náš puberťácký odboj, byli by jen pro smích.

***

Jádro vyšehradských jezdců tvořilo přibližně deset lidí. Takhle na ně Harry Kadrnoska vzpomíná.

Náčelník (1935-1994) - vlastním jménem František Dobiáš. Byl z nás všech nejchytřejší a nejmazanější, proto se mu také říkalo Vyklouz. Nedostal se také před soud a nešel na vojnu. Mozek celé party. Z Československa odešel v roce 1969, vzal s sebou manželku a dvě dcery, mladší Marie žije dodnes v New Yorku. Po zbytek života byl hrdý, že se stal Američanem. Zemřel na Floridě v roce 1994.

Čert (1935-1988) - vlastním jménem František Šulc. Prototyp vyšehradského jezdce podle komunistické propagandy. Nejprve fanatický vlastenec, nakonec štěstím bez sebe, že je Američan. Byl náladový, až psychopat se záchvaty zuřivosti, které se střídaly s návaly dobráctví a něhy. Ve své podstatě sobec, mezi kluky byl nejméně oblíben. Prožil dobrodružný život. Jezdil po světě, lovil a rybařil. Nakonec se zapletl do obchodu s drogami, vydělal balík, ale sám se stal závislým. Našli ho ve státě Washington s prostřelenou hlavou - vražda, nebo sebevražda?

Démon nebo také Král hranic (nar. 1936) - vlastním jménem Emil Janošek. Černá ovce rodiny i party. Ranař a ostrý hoch, těžký frajer, bohužel často i naprosto bezohledný. Neustále se pokoušel přejít hranice. Odseděl si asi osm let, naposledy za to, že dezertoval ze základní vojenské služby. Podle všech kluků později špicl. Pravděpodobně ještě žije někde v Praze, nikdo se s ním nestýkal.

Mistr barev (1936-2000) - vlastním jménem Ivan Hušek. Sympaťák, jeho jediným cílem byla emigrace. Ještě na základní škole se naučil nazpaměť anglicko-český slovník. Do USA se dostal v roce 1966. Živil se tu královsky jako kreslíř komiksů, ilustrátor, grafik, ale i literární redaktor. Vzal si Američanku Lauru a usadil se s ní v Německu. Nikdy neměl děti, vlastně to byl trochu smolař.

Garauszek, také Caruso nebo Garu (nar. 1936) - vlastním jménem Jarda Münsberger. Původně chtěl také utéct, ale po letech si to rozmyslel a zůstal doma. Emigraci považoval za zbabělost. Neúnavný pijan, excelentní karbaník, který si kartami přivydělával i za komoušů. Výborný sportovec a kamarád. Žije dodnes na Vyšehradě. Odjakživa k nám patřila i jeho manželka Božena.

I. C. (1936-2000) - vlastním jménem Ivan Crnko. Fešák, ale měl humpolácké, až sedlácké chování, a tak mu holky říkaly Sedlák. Rozhodně nebyl hloupý, právě naopak. Otec Chorvat, matka pravá Podskalačka. Pohrdal ženami. Byly mu dobré, jen když nebylo co dělat, pít a kamarádi si už neměli co říct. Nikdy neodešel. Léta lepil linolea a nakonec z toho dostal rakovinu plic. Dvě hezké a chytré děti žijí v Praze.

V. N. (nar. 1936) - vlastním jménem Václav Novák. Zprvu tak jako ostatní přesvědčený Američan se nám od roku 1953 začal vyhýbat. Vedl "spořádaný život". Žije v Praze, ale už pro nás nic neznamená. Nikomu nešel na pohřeb a my bychom na jeho také nešli. Ale do party patřil.

8 plus půl muže nebo také Pinky (nar. 1936) - vlastním jménem Zdeněk Dobiáš. Mladší bratr náčelníka. Rohovník tělem i duší, ale trochu podivín. Dlouho byl sám a nakonec si našel sobě podobnou ženu. Náčelník ho jednou při návštěvě Čech navštívil a to mu se ženou zahráli čtyřručně na klavír - hráli dvanáct hodin. Od té doby tam už nešel. Pinky žije patrně kdesi v Praze.

Lojza Vodička (1935-197?) - naturalizovaný Vyšehraďák. Ukecaný vejtaha, ale zlatý kluk. Odseděl si čtyři roky kvůli opakovaným pokusům o útěk. Po propuštění z kriminálu nám šel z cesty, nechtěl se tam vrátit. Pracoval v uranových dolech, kde si během vězení zvykl - samozřejmě i na prachy, které se tam vydělávaly. Osud ale chtěl tomu, aby skončil jako vyšehradský občan. Oženil se a dostal byt vedle hospody U nádraží, naproti kostelíčku. Na začátku sedmdesátých let zemřel na rakovinu plic - byl to jeho třináctý plat z uranových dolů.

A nakonec já, Harry (nar. 1935) - vlastním jménem Heinrich (Jindřich) Kadrnoska. Po ruském vpádu do Československa jsem s manželkou a dcerou emigroval do Rakouska. Odtud jsme zamířili do Jižní Afriky, pak přišla Itálie, Kanada a nakonec jsem zakotvil ve Vídni, kde žiji většinu života a, po pravdě řečeno, nežiji si vůbec špatně. Čo bolo, to bolo. Kdysi jsem byl zbojníkem, terazky jsem rakouským důchodcem. Ač žijeme v různých koutech světa, dodnes se s vyšehradskými jezdci stýkáme.