Josef Maleček

Československý hokej mezi dvěma válkami nepoznal větší osobnost a i v evropském kontextu se mu vyrovnají tak dva až tři tehdejší protihráči ze zahraničí. Ve 107 zápasech v reprezentačním dresu nastřílel 114 gólů a nastavil tak laťku do výše, již při vědomí, že se tak stalo v době, kdy státní reprezentace odehrála nejvíce třináct a nejméně dvě (!) utkání za sezónu, zřejmě nelze překonat. Současníky fascinovala Malečkova sportovní všestrannost, i na dnešní měřítka obdivuhodná. Byl rovněž jednou z prvních skutečných sportovních hvězd se vším, co k tomu patří.

SPORTOVNÍ VŠEUMĚL

V případě Josefa Malečka (nar.18. 6. 1903) nepadlo jablko daleko od stromu. Otec Karel a strýc Otakar patřili k význačným sportsmanům konce předminulého století; první z nich byl pilířem vůbec prvního sparťanského útoku a v letech 1907-11 i prvním trenérem týmu a druhý má na svědomí klubový odznak. K vhodnému genofondu se pojila i strategická poloha bydliště: z ulice U vodárny to na hřišti nabitou Letenskou pláň byl jen skok.
Otec se synovi věnoval s nevšední důkladností a i v pozdějších letech byl jeho zapáleným pozorovatelem a mentorem. V dorosteneckém věku se zdálo, že Malečkovou doménou bude atletika, záhy na ni však rezignoval a zaměřil se na hokej, po skončení obvykle krátké zimní sezóny na fotbal a tenis. Zvláště v poslední disciplíně se záhy vypracoval na domácí špičku. V roce 1930 se tak stal mistrem republiky ve dvouhře (o osm let později dosáhl stejného primátu v mixu), už rok předtím hrál čtyřhru ve Wimbledonu s Karlem Koželuhem, svým prvním tenisovým učitelem, a v půli třicátých let jej několikrát neminula nominace do daviscupového týmu.
Když se v přípravě hokejové reprezentace na mistrovství Evropy v roce 1932 Maleček zranil, doporučil mu lékař,aby hodně chodil. Maleček ve svých memoárech napsaných na sklonku života píše, že jej tehdy napadlo, kolik toho musí našlapat takový hráč golfu, "zvláště když se to neumí". Záhy při šel sportu aristokratů na chuť a v řadách týmu z Líšnice u Prahy se stal jedním z prvních registrovaných hráčů u nás (s větší vervou se golfu - už jako člen klánovického golfového klubu - ovšem začal věnovat až za protektorátu). A to jsme ještě nezmínili vpravdě rekreační zájem o stolní tenis, cyklistiku či nohejbal, dorostenecké působení v řadách vodních pólistů Sparty.Sportem číslo jedna se však Malečkovi v první polovině dvacátých let stal hokej a vydržel mu skoro na celý život.

HOCKEY BRAIN

První zmínka o jeho působení na ledové ploše se vztahuje k zapomenutému dorosteneckému turnaji z ledna 1916: v dresu Sparty se tu vedle svého pozdějšího letitého spoluhráče a přítele od dětských let Jiřího Tožičky objevuje právě Maleček. Jedná se o duel, jejž v pamětech zmiňuje jako svůj "první pořádný". První zmínka v novinách: v lednu 1922 Sparta na propagačním zájezdu potřela Mladou Boleslav 25:4 a z dobového tisku se dozvídáme, že "na křídle hrál mladý tenista a lehký atlet A CS Josef Maleček". V časech, kdy základní sestavu tvořilo sedm až osm hráčů a jedna pětka byla při tehdejších pravidlech a tempu hry schopna odehrát celý zápas v jednom zátahu, je taková informace znamením, že devatenáctiletý Maleček dobývá pevného postu v základní sestavě. Neplatilo to pro reprezentační tým, který se o měsíc později ve Svatém Mořici ověnčil čtvrtým titulem mistra Evropy.Jak Maleček vzpomněl v dosud nevyužitých memoárech, natočených v roce 1938 pro Československý rozhlas, zaskakoval tam jen v případě zranění některého staršího kolegy. Dva roky poté byl pasován na jednoho "z nejtalentovanějších hráčů mladé generace". Na olympijském turnaji v Chamonix 1924 už se stal nejlepším střelcem reprezentace a s drobnými výjimkami tomu dalších patnáct let nebylo jinak. P o generační obměně se počínaje olympiádou ve Svatém Mořici roku 1928 stal přirozeným šéfem celku. A to jak reprezentačního, tak nově vzniklého klubu LTC Praha, do něhož na podzim 1927 přestoupil ze Sparty.L TC byl budován s vizí týmu evropského formátu a právě Malečkovo jméno bylo bodem, kolem nějž se shromažďovala česká hokejová elita té doby.
O rok později dosáhla reprezentace v Budapešti na pátý titul mistrů Evropy. Turnaj se stal Malečkovým prvním hokejovým vrcholem; ocitujme pajány,jež se na něj poté snesly. "Maleček nejlepším evropským hockeyistou?" (Národní politika). "Představ oval ... jakousi kvintesenci hockeyov ého umění. Dov edl si podmaniti diváky tak, že ani ten nejzarytější Maďar se nedovedl ubrániti dojmu z Malečkovy hry ... jedinečnému klamání tělem, vzornému vedení pucku a připravování nesčetných chancí svým spoluhráčům." (Sport)
Druhý vrchol přišel o čtyři roky později. Do mezidobí spadalo odmítnutí angažmá v Kanadě, L TC Praha dovedl ke dvěma vítězstvím ve Spenglerově poháru, tehdy asi nejprestižnější soutěži kontinentálních hokejových klubů, ale zároveň jako ostře sledovaný hráč čelil obviněním z ne vždy stoprocentního zaujetí pro věc, zvláště v reprezentačním dresu. Pak nadešel počátek roku 1933. U příležitosti zájezdu LTC do Plzně soudil zpravodaj Českého slova, že "kapitán mužstva Pepa Maleček jest nejpopulárnějším československým sportovcem ...". O necelý měsíc později končí památné mistrovství světa na Štvanici a zkratka Š&K ve stejném listu vyjadřuje výše zmíněné názory i veršem: "Šíř básnickou bych chtěl mít epiků/bych vylíčil tvé kumšty,Pepiku ..."
Pikantní je, že o tři roky později vedl A-zet, mírný bulvár v mezích zákona a filiální podnik právě Českého slova, ostrou kampaň za očistu československého hokeje, jejímž cílem byli pokročilí třicátníci z L TC včetně Malečka. T a vyvrcholila po olympiádě v Garmisch-Partenkirchenu v únoru 1936 - Maleček po výpadech některých deníků odmítl před turnajem spolu s některými spoluhráči účast. Dodejme, že se v ní spíše ještě zrcadlily sparťanské resentimenty vůči způsobu, kterým LTC před desíti lety ovládl domácí hokej. Malečkovy individuální výkony ale nejsou výrazněji zpoch ybňovány stejně jako jeho vůdčí role v omlazeném týmu v následujících letech. Projevilo se to i v osmatřicátém, kdy Praha hostila další světový šampionát. Už nebyl ostrostřelcem, který podle potřeby rozhoduje zápasy,ale když se o rok později na světovém turnaji v Davosu repezentace ČSR pár dní před okupací na několik let rozloučí, řekne hráč vítězné Kanady Kowciniak o šestatřicetiletém Malečkovi. "Je to,jak se u nás říká, hockey brain - hokejový mozek."

PRAHA - BRATISLAVA A ZPĚT

Už na konci dvacátých let, kdy hokej ještě zdaleka nebyl tak populárním sportem, přišly společenské obrázkové magazíny na to, že osazení titulní stránky tváří šéfa LTC = zvýšený náklad. "Malečkovu fotogra fii přinášejí všechny ilustrované listy jako hvězdu našeho hockeye ...," konstatuje Sport v předvečer šampionátu v Budapešti roku 1929. Objevil se pochopitelně i v reklamě - například jako značně prkenný Joe, sparingpartner Vlasty Buriana, který velebí jistého výrobce pneumatik. Maleček měl pro komerční aspekt svých sportovních aktivit pochopení, na tom se shodují všechna dobová svědectví. Jeho obchod se sportovními potřebami v Jungmannově ulici č. 19, který provozoval s tenisty Hechtem a Vodičkou, byl pravděpodobně nejproslulejším podnikem svého druhu v předválečné Praze a dosud žijící zaměstnanci tvrdí, že právě tudy pronikla do Československa např. firma CCM.
Protektorátní realita znamenala pro Malečka výrazné omezení všech sportovních aktivit. L TC se po památných duelech s celkem Říše v lednu 1940 musel omezit pouze na zápasy s domácími soupeři. Maleček stále ještě dominoval ledu, ale na podzim 1941 m u část českého tisku naznačila, že přesluhuje. Odrážel se tu generační svár v řadách klubu, v němž se na výsluní vehementně tlačil Vladimír Zábrodský a spol. Maleček jej řešil odchodem na Slovensko; nejdříve na krátkodobé stáže, posléze do angažmá v armádním celku OAP Bratislava. Sám k tomu ve svých memoárech říká: "Z Prahy mne vy hnali na Slovensko v roce 1942. Akceptoval jsem nabídku generála Čatloše, abych trénoval a hrál v ... O AP. Současně jsem trénoval a hrál ve dvou klubech - byl to ŠK Bratislava a Vysokoškolský sportovní klub. Na Slovensku jsem zůstal hokeji věrný až do roku 1948, jen tenisově jsem se vrátil do LTC Praha. V Bratislavě jsem sportovní činnost spojil s obchodní. Založil jsem druhý sportovní obchod mimo Prahu."
K té době se váže jedna temná kapitola, doposud nepříliš objasněná. Ředitel štvanického stadiónu Vladimír Ranuška, člověk bezpochyby znalý dobového milieu, v Knize o československém hokeji (1969) tvrdí, že Maleček: "... byl v letech 1942-43 vedoucím skupiny tělesné výchovy v tzv.Kuratoriu pro výchovu mládeže". Je pravda, že existují fotografie zachycující jej na schůzích této instituce - viz Pasákova monografie Český fašismus a kolaborace, ale Malečkova motivace v té věci byla ryze obchodní (smlouva na odběr zboží z jeho obchodů), což na podzim 1945 akceptovaly i orgány retribučního soudnictví.
Po válce se vracel do Prahy k ligovým zápasům v obraně ŠK Bratislava. Mimo to asistoval před pražským světovým šampionátem v roce 1947 reprezentaci Polska při jejím českobudějovickém soustředění. Místo tenisu teď jako letní doplněk preferoval golf,bandy a pozemní hokej. Jako hráč SK Podolí pronikl v "landce" do reprezentace, která v roce 1946 byla schopna v rámci francouzského turné hrát vyrovnanou partii s kvalitními západoevropskými celky. Kvalifikovala se i na olympijské hry v Londýně - jenže to už se psalo léto 1948.

EMIGRACE

Krátce před tím létem `48 překročil hranici ČSR pán s pasem vystaveným na jméno Robert de Acquire, státní příslušnost Peru. Celník se ovšem nenechá obalamutit. "Pane Malečku, vy jste poslední Peruánec, který tudy projíždí!" hlaholí dle jedné z nejhezčích malečkovských legend a fluidum celostátního idolu v tu chvíli přebíjí služební horlivost. Renomé z předválečných let usnadňovalo Malečkovi i hledání existenční jistoty. Využil nabídku trénovat HC Davos, velkého soupeře LTC Praha z bojů o Spenglerův pohár,jehož sláva už dosti vybledla. V sezóně 1948-49 se Davos pod Malečkovým vedením vyšvihl ze šedi průměru do finále švýcarské ligy,kde jen těsně podlehl HC Zürich. Následující sezóny Maleček působil jako hrající trenér v Crans-Montaně, v německém Krefeldu a v Curychu. Hraní zanechal až v jednapadesáti letech, trenérský post opustil po roční hannoverské štaci na jaře 1956. Nadále působil jako hráč - a posléze trenér - tenisu a golfu, což mu přinášelo obživu až do smrti. Když skončil s aktivní sportovní činností, přijal nabídku na post sportovního redaktora Svobodné Evropy a zůstal jí věrný i po svém odchodu do USA ve druhé půlce padesátých let - což nemalou měrou přispělo k jeho démonizaci v socialistickém Československu. Tam se stal čestným předsedou Svazu svobodných československých sportovců v zahraničí.
Zemřel v březnu 1983, podle vzpomínkové publikace jeho kolegy ze Svobodné Evropy Františka Tomáše paralyzován srdečním záchvatem v důsledku smrti své druhé ženy. Na sklonku století se jako jediný z průkopníků československého hokeje umístil v anketě o Hokejistu století. Jako znamení Malečkovy výlučnosti v době jeho největší slávy je to ocenění velmi výmluvné, stejně jako na samém počátku zmíněná kooptace do hokejové Síně slávy letos na jaře.