Rozmanitosti se meze nekladou! V případě žen ve filmech režiséra Woodyho Allena to platí dvojnásob
Už jsme si zvykli. Každý rok představí čerstvý osmdesátník
WOODY ALLEN (narodil se 1. prosince 1935) film. Hmmm, je sice vtipný a není hloupý, ale už to není, co bývalo... Minimálně v jedné věci ale neuvěřitelně plodný americký tvůrce neustrnul nikdy – v šílené a pravdivé rozmanitosti ženských postav. „Woody Allen ženy miluje v jejich složitosti, velkoleposti a směšnosti, které jiným mužům nahánějí strach,“ řekla Kate Blanchettová loni, když za hlavní roli ve filmu Jasmíniny slzy přebrala Oscara.
Do dnešního dne natočil přesně padesát filmů o vztazích; jedenáct z nich promítlo minulý týden pražské kino Aero s podtitulem Všechno, co jste kdy chtěli vidět od Woody Allena. V seznamu byla Annie Hallová, Zločiny a poklesky, Kouzlo měsíčního svitu, Půlnoc v Paříži, Všechno, co jste chtěli vědět o sexu (ale báli jste se zeptat), Iracionální muž, Jasmíniny slzy, Zelig, Tajemná vražda na Manhattanu, Hana a její sestry a Manželé a manželky. Podívali jsme se na ně a rozdělili vám Allenovy ženské hrdinky do kategorií; aby to bylo přehlednější.
Popletená intelektuálka
Tenhle šuplík založila DIANE KEATONOVÁ v Annie Hallové.
Vyznačuje se občasným užíváním lehkých drog, v posteli ji to moc nebaví a často o něco zakopává. Hodně a trhaně mluví a pořád se opravuje. Ráda by se stala zpěvačkou a zkouší fotografovat, ale jediné, v čem si je jakž takž jistá, je tenis. Nikdy nedojídá svačinu a skoro vůbec neumí řídit. Nosí klobouk a pánskou vestu s kravatou, což se pak minimálně na dekádu stane velkoměstskou módou.
Dialog na lavičce, kdy ona i Allen něco úplně jiného říkají („Měla byste se přihlásit na kurs fotografie.“) a něco jiného si myslí, což si čteme v titulcích („Určitě pro něj nejsem dost chytrá.“ nebo „Zajímalo by mě, jak vypadá nahá.“), jen tak nezapomenete.
„V televizních skečích a prvních scénářích jsem psal všechno pro muže,“ vzpomínal Allen po udělení čtyř Oscarů za tenhle svůj šestý autorský film z roku 1977 (Cenu Akademie získal film, režie, scénář a hlavní ženská představitelka). „Pak jsem ale potkal Diane Keatonovou, začali jsme spolu žít a navzájem se ovlivňovat. Díky ní jsem věnoval ženským postavám větší pozornost.“
Annie Hallová byla mimochodem volně inspirovaná jejich skutečným příběhem, od seznámení po rozchod. Vztah na přelomu 60. a 70. let sice téhle komické dvojici vydržel jen pár let, ale pak spolu pracovně prošli celou následující dekádu, což Allena jen utvrdilo v rozhodnutí, že by si měl ženy ve filmu nechat.
Hrdinkou lehce podobného typu je třeba Mira Sorvinová z Mocné Afrodité (1995), komická prostitutka a příležitostná pornoherečka; do té doby téměř neznámá Sorvinová dostala za tuhle veselou, svěží vulgárnost Oscara i Zlatý glóbus.
Pygmalionová studentka
Zatím poslední je EMMA STONEOVÁ v Iracionálním muži.
V Allenových filmech se tyhle zamilované schovanky opakují s železnou pravidelností. Dělají neskutečnou radost všem mužským divákům nad třicet a ženám bez rozdílu věku. Iracionální muž měl premiéru v říjnu 2015 a kultovní Manhattan, kde hraje „prababička“ těchhle holek, Mariel Hemingwayová (tak mladá, že ještě musí pít mléčné koktejly), v dubnu 1979. Hemingwayová byla mimochodem za roli jako sedmnáctiletá nominovaná na Oscara.
Z toho plyne, že tyhle Allenovy holky mají už 35 let extrémně velké oči, dobře se učí, mají dobré srdce a slabost pro intelektuální sex-appeal starších mužů. To většinou stačí, aby se kvůli nim muži nacházející se zrovna v existenciální krizi zbláznili a na čas znovu nalezli smysl života. V raných opusech tyhle hrdiny hrával Allen sám, teď už si hledá nástupce. („Nechci, aby v mých filmech hráli dědci.“) Třeba v Iracionálním muži ztvárnil životem znaveného profesora filozofie a etiky výborný Joaquin Phoenix. Ten je (doslova) ochoten i zabít jen proto, že mu Emma Stoneová obdivně řekne, že „je tak úžasně radikální a kritický“. Takže asi takhle.
Okouzlující psychopatka
Za všechny jednoznačně Penélope Cruzová ve španělské fiestě Vicky Cristina Barcelona.
Což je film, který v Aeru nepromítali, ale měli. Je neuvěřitelný – a Penélope Cruzová v něm zvlášť.
Hysterické záchvaty žárlivosti i čekoholi jiného totiž u Allenových psychopatek propukají nečekaně a s kulometnou rychlostí. Neváhají vzít revolver, a když použijí nůž, už se tomu ani nikdo nediví. Obvykle jsou, je-li to vůbec možné, ještě krásnější než ostatní Allenovy hrdinky.
„Má opravdu velice, velice nestabilní povahu,“ řekla o postavě, která maluje jako Jackson Pollock a myslí si, že je i stejně geniální, přímo Penélope Cruzová. Z tohoto filmu z roku 2008 o milostném čtyřúhelníku uprostřed léta ovšem nevyšla trapně jen s Oscarem (i když toho dostala taky); při práci s Rebeccou Hallovou a Scarlett Johanssonovou se totiž seznámila s Javierem Bardemem, o tři roky později si ho vzala a dnes s ním má dvě děti v obyčejném, staromódním manželském svazku v Madridu.
Do kategorie krásných psychotiček rozhodně patří i Anjelica Houstonová ve Zločinech a poklescích a v neposlední řadě jedna z nejsmyslnějších a nejvýraznějších Allenových múz poslední dekády, Američanka Scarlett Johanssonová jako žárlivá milenka ve snímku z roku 2005 Match Point – Hra osudu.
Komplikovaná kráska
Taková je MIA FARROWOVÁ vlastně všude, ale hlavně ve Zločinech a poklescích a taky v Purpurové růži z Káhiry.
Mia Farrowová byla první z dlouhé řady Allenových nerozluštitelných, chladných a nedostupných krásek, které jsou příliš zranitelné a složité na to, aby jim kdokoli porozuměl.
Tyhle komplikované ženy s lehce zatuchlým odérem Ibsena, Strindberga a Bergmana zaplavily Allenovy filmy ve chvíli, kdy začal s Miou Farrowovou žít. Najednou už hlavními hrdiny jeho filmů nebyli neurotičtí muži, kteří se snaží dostat ženu do postele, ale ženy, ve své komplikovanosti zoufale samotné a tak trochu otravné.
Vyznačují se tím, že před smutkem všednosti utíkají do fantazie, v případě Purpurové růže z Káhiry třeba do kina, kde jejich princ v safari klobouku vystoupí z plátna.
Dvanáctiletý partnerský vztah s Miou Farrowovou mimochodem skončil mnohem nesrozumitelněji, než jsme z jeho filmů zvyklí; Allen s ní adoptoval dceru Dylan (která si později změnila jméno na Eliza a pak ještě jednou na Malone, což loni završila tím, že nevlastního otce obvinila ze sexuálního obtěžování) a syna Mosese, jenž si taky změnil jméno, ale neví se na jaké. Allen a Farrowová mají i biologického syna Ronana, o němž ale Mia dodnes prohlašuje, že jeho otcem je spíš její bývalý manžel Frank Sinatra, protože je mu víc podobný... To je, uznejte, úplně jiná kapitola.
Nicnetušící manželka MERYL STREEPOVÁ v Manhattanu
Manželky jsou všudypřítomné a důležité. Je jich hodně. Patří k nim třeba krásná, hodná a bohatá Emily Mortimerová v Match Pointu – Hře osudu nebo Mia Farrowová v legendárních Manželech a manželkách. Většinou jsou trochu zkarikované, ale nikomu to nevadí, protože jsou stejně pátým kolem u vozu. Žádného Oscara nikdy za nic nedostaly. Většinou žijí v závoji sladkého nevědomí, zatímco jejich muži urputně hledají sami sebe.
Meryl Streepová z romantické komedie Manhattan z roku 1979 mezi ostatními Allenovými manželkami vyčnívá nejen proto, že to je role, která ji definitivně objevila pro filmové plátno, ale hlavně proto, že už v příběhu vystupuje nezvykle jako „bývalka“ a žije, otřesena po vztahu s Allenem, s přítelkyní.
Skutečná tragédka
Největší tragédkou všech dob je rozhodně CATE BLANCHETTOVÁ ve snímku Jasmíniny slzy.
Vyznačuje se častými ataky paniky a následnými nervovými zhrouceními; často lže a odmítá i sama sobě přiznat, že nemá peníze. Hodně se líčí, připadá si stará, ale tvrdí, že je mladá. Neustále si hledá muže, kteří by ji znovu zabezpečili, a většinou to vypadá, že už se z toho nikdy nevybabrá.
Woody Allen Blanchettovou do téhle zásadní role, která znamenala jeden z jeho největších úspěchů 21. století, obsadil po pouhých dvou telefonických rozhovorech, jež netrvaly ani pět minut a ona svůj výkon následně zhodnotila takhle: „Když jsem četla scénář, našla jsem tam všechno. Proto jsem do toho taky všechno dala. Pak už zbývalo jen doufat, že to ,všechno‘ vyjde najevo.“
Vedle Cate Blanchettové v Jasmíniných slzách patří k podobným tragédkám především vynikající americká herečka Dianne Wiestová, která za podobné uzlíčky nervů dostala hned dva Oscary – jednoho za megaúspěšný, tragikomický příběh z roku 1986 Hana a její sestry a druhého za komedii Výstřely na Broadwayi.
Za vším hledej ženu
Už v roce 1974 Woody Allen v rozhovoru pro New York Daily News prohlašuje, že bude točit jednu komedii ročně. V příštích čtyřiceti sezónách to nesplní jen dvakrát, v letech 1976 a 1981. Kritici můžou stokrát omílat, že je to „moc“ a že by měl v tempu natáčení „zpomalit“, on si však dokonale fungující manufakturu ročního cyklu udržuje dodnes – a radost z toho určitě mají jeho stálí spolupracovníci.
V jejich dlouhém výčtu vyčnívá koproducentka a manažerka Helen Robinová, která už přes třicet let pracuje na rozpočtu a harmonogramu natáčení, ale hlavně šéfka castingového týmu Juliet Taylorová, jež s režisérem vybírá herce už od Annie Hallové, tedy od roku 1975.
Právě z úcty k Taylorové Allen před dvěma lety zcela vážně navrhl – a napsal o tom otevřený dopis pro prestižní filmový týdeník Hollywood Reporter –, že by se v oscarovém klání měla vytvořit nová kategorie pro castingové režiséry: „Uvědomme si, že moje filmy jsou plné úžasných výkonů herců a hereček, o nichž jsem nikdy předtím neslyšel a které nejenže mi představila moje castingová režisérka Juliet Taylorová, ale navíc mi je, často proti mé vůli, vnutila.“ Taylorová objevila mimochodem právě Meryl Streepovou a třeba taky úplně neznámou Mariel Hemingwayovou. Byla to ona, koho napadlo, že zavolají Scarlett Johanssonové, když nemůže Kate Winsletová, a byla to ona, koho napadla původem australská herečka Cate Blanchettová, protože věděla, že v té době hraje na divadle podobnou postavu v geniální hře Tennessee Williamse Tramvaj do stanice Touha. „Velká část mého úspěchu patří tomuto svědomitému výběru rolí, který bych sám nikdy nezvládl,“ dodal Allen.
Další zajímavé Causy Reflexu:
