Spisovatel Irvine Welsh: Knihy plné sexu, drog a násilí. A hlavně legendární film Trainspotting
Prozaik, dramatik, scenárista, režisér, pravověrný fanda edinburského fotbalového klubu Hibernian FC. Někdejší feťák, velkej drsňák. Irvinu Welshovi je právě dnes 60 let a díky svému knižnímu (a posléze i filmovému) hitu Trainspotting je i po čtvrtstoletí globální celebritou. Za pár dní navíc přijede Irvine Welsh do Prahy jako host Festivalu spisovatelů Praha. Třetího října se v Dejvickém divadle podívá na inscenaci Ucpanej systém, napsanou podle povídek z jeho knihy Acid House, a bude číst a podepisovat. A důležitá věc: Reflexu přislíbil rozhovor, tak se těšte.
O Welshově životopise odnepaměti kolují pochybnosti, silné zejména v jeho počátcích. Tak třeba: prý se nenarodil v roce 1958, ale už roku 1951, a údajně zdaleka nekalil tolik, jak líčí. Místo přespávání po parcích prý prodával reality a spíš, než aby trávil noci za katrem, jak o sobě šířil, šprtal se podle kolegů a známých na zkoušky potřebné k dosažení titulu MBA…
Jisté je, že se rozhodně nenarodil se stříbrnou lžičkou v puse – máma servírka, táta dělník v docích, od Welshových čtyř let bydlištěm v otřesné edinburské čtvrti Muirhouse, kterou bychom dnes nazvali vyloučenou lokalitou.
Tou dobou v barácích Muirhousu vyrůstal i fotbalista Gordon Strachan a oba kluci si tu asi užili svoje, pokud jde o protispolečenské jednání, od šikany a záškoláctví po častou přítomnost policistů vyšetřujících znásilňování a loupeže.
Welsh odešel ze školy v šestnácti a pak následovalo několik zaměstnání, „která neměl o nic radši než předtím školu“, jak píše ve vtipné autobiografii na svém webu (poněkud zanedbaném a v čase o pár let opožděném, což jaksi odpovídá Welshovu osobnostnímu profilu). Údajně se po absolvování elektrikářského kursu vrhl na opravy televizorů a až elektrický šok ho přinutil ke změně „zaměstnání“ i prostředí – z Edinburghu se přesunul do Londýna a šroubovák vyměnil za elektrickou kytaru a mikrofon v kapelách The Pubic Lice (ano, ta kapela se skutečně jmenovala Veš muňka) a Stairway 13. Vzdělání si, jak tvrdí, doplnil až později, když si užil londýnskou punkovou scénu a nějaké ty drogy (přesněji velkou spoustu nejrozličnějších drog). Kdo by čekal, že zaměstnanec edinburské radnice, řešící převážně bytové otázky, jednoho dne vyhrabe svoje staré deníky a napíše podle nich okouzlující feťáckou epopej jménem Trainspotting?
Drogo, má lásko
Než vtrhl Trainspotting v roce 1997 do českých knihoven a ještě předtím, v říjnu 1996, nesnesitelně dlouhých osm měsíců po světové premiéře, i do našich kin, mysleli jsme si, že „drogy jsou špatné, áááno“, jak praví pan Mackey ze South Parku. Právě až Welshova kniha, a především drsná dramatika v pořadí teprve druhého Boylova snímku nám ukázaly, že drogy můžou být taky zábavné a feťáci přes veškerý na nich nabalený humus vtipní a okouzlující, což nám předtím dítě ze stanice ZOO Christiane F. a Radek John v Mementu moudře zatajili.
Když jsme na Boylův dnes už kultovní film jako gymnazisté zašli do kina, odcházeli jsme jako náměsíční – takhle kurvapičovat do rytmu excelentně poskládaného tanečního soundtracku jsme dosud v životě nikoho neslyšeli, natožpak v rámci popkulturního, dle některých snad i uměleckého díla. A ti feťáci! Ewan McGregor jako citlivý a inteligentní introvert Renton, Jonny Lee Miller v roli cynického heroinového šviháka Sick Boye, z Ewana Bremnera se stal hodný prosťáček Spud a z Roberta Carlyla primitivní psychopat Begbie. Bok po boku si šlehali, odvykali, někdo se nakazil a umřel, jiný šel do basy a bručel a všichni dohromady byli strašidelně zábavní. K tomu šlo o generační výpověď, a teď to sousloví nechápejte jako marketingový blud, ale jako skutečnost, že byste pomalu každou z těch vět nejradši vmetli rodičům a šéfům nebo ty repliky jen tak recitovali při pohledu na západ slunce.
Jinak na tom ovšem byly dvě porotkyně Bookerovy ceny za rok 1993; právě jejich jemnocit údajně nepustil onu experimentální prózu za hranici užších nominovaných. Což nic nezměnilo na faktu, že se kniha skvěle prodávala (pochopitelně nejen mezi drogovými dealery), že podle ní vznikla divadelní hra, začal se natáčet film a Irvine Welsh se už v srpnu 1995 mohl s klidem vykašlat na nějaké radniční oddělení bytové politiky a dát si padáka a voraz zároveň.
Trainspotting vyšel v češtině už třikrát a jen ve Spojeném království se ho prodalo milión výtisků, o světovém trhu nemluvě. A z černé feťácké komedie, která podle něj vznikla, se dodnes cituje jak o život. Kdo by neznal fráze jako „Závislost na heroinu není žádná dovolená, ale práce na plný úvazek“ nebo „Píchali bysme si i vitamín C, kdyby byl zakázanej“. Nebo ten neuvěřitelný, zatraceně výstižný úvodní monolog, pod který by se v půli devadesátých let spousta teenagerů (většinou s minimální drogovou zkušeností) ze znuděné střední třídy podepsala vlastní krví: „Mít možnost vybrat si život, vybrat si práci, vybrat si kariéru, vybrat si rodinu, vybrat si zasraně velkou televizi, vybrat si myčky, auta, přehrávače kompaktů a elektrickej otvírák na konzervy, vybrat si jídlo bez cholesterolu, zdravotní pojištění, pravidelný splátky úroků z hypotéky (…)… Vybrat si budoucnost, vybrat si život. Ale proč bych měl něco takovýho udělat? Rozhod’ jsem se nevybrat si život, ale něco jinýho. A důvody? Žádný důvody nejsou. Kdo potřebuje důvody, když má heroin.“ Není divu, že po úspěchu tohohle drogového bijáku vznikly podle Welshových knih dva další: v roce 1998 přišly na plátno tři hypnotické raušpovídky s názvem Acid House a roku 2011 fetdrama Extáze. Obojí plné barev, taneční hudby, nahoty na prodej, násilí a samozřejmě drog.
Noční můry atd.
Po Trainspottingu následovalo ještě devět románů a čtyři povídkové sbírky. Většina této nálože vyšla i česky, i když, pravda, počet prodaných výtisků s každou knížkou klesal až na současnou zhruba tisícovku v závislosti na tom, nakolik se Welsh v daném díle přiblížil ještě více k naprostému okraji, zoofilii a nekrofilii nevyjímaje. Jak kdysi otiskl v recenzi Sunday Express: „Welshův svět je krutý, hrubý a kýčovitý. Ale je v něm i spousta legrace a punkerské morálky.“ Pro své knihy čerpá z vlastního života; jeho postavy bastardů a parchantů jsou obzvláště barvité. Že by nenáviděl lidi? Ne! Ale: „Nemohli jste vyrůstat v Británii sedmdesátých a osmdesátých let a nesetkat se s odvrácenou stranou života: s misogynií, rasismem, homofobií, sektářstvím a tak dále,“ tvrdí Welsh. Tohle všechno a k tomu nechutnost i naléhavost, vtip i vulgaritu v díle „bezesporu nejzábavnějšího spisovatele naší generace“ (magazín Kerrang!), jehož poslední dva romány recenzenti (a zejména recenzentky) rozhodně nepřijali s bezvýhradným nadšením, můžeme ocenit i v češtině například v následujících knihách:
Noční můry s čápem marabu (1995) popisují trauma z brutálního znásilnění nikoli očima oběti, nadosmrti zničené dívky, ale jednoho z násilníků – a je to syrový proud vědomí obdařený takovou emoční náloží, že se čtenáři dělá ob řádek fyzicky nevolno. Po „třech novelách o chemické lásce“ sdružených do svazku s názvem Extáze (1996) následoval Sviňák (1998), který v češtině vyšel v novějším překladu jako Špína. Svou druhou nejprodávanější knihu sebral Welsh na edinburské radnici: „Pracoval jsem tam s jedním magorem, který nenáviděl svět. Nenáviděl své šéfy i své podřízené. Říkal jsem si: Udělej z toho sviňáka poldu, pak bude moct doopravdy škodit. V novinách je furt spousta článků o poliších bez kouska cti, protože nadělají mnohem víc škody než bezectní zaměstnanci radnic.“ Takhle tedy vznikl zkorumpovaný polda Bruce, posedlý ve stejné míře sexem jako kokainem.
Ve welshovsky roztěkaném, klipovitém Lepidle (2001) se podobně jako v Trainspottingu díváme až nepříjemně zblízka na životy čtyř přátel; hrdinové Trainspottingu se tu občas ke čtenářově potěše také mihnou, načež jim Welsh dá zazářit v Pornu (2002) a pak v Herácích (2012), z nichž první zmíněný titul je pokračováním slavného románu a druhý mu naopak časově předchází. Šestý Welshův román, Postelová tajemství mistrů kuchařů, je moderním Obrazem Doriana Graye – drogy tentokrát v příběhu dvou znepřátelených úředníků hygienické kontroly nahrazuje alkohol a místo feťáckých vidin nastupuje zajímavá archetypální mystika. Naproti tomu příběh románu Pohlavní životy siamských dvojčat tentokrát není zasazen do Edinburghu, ale do Miami, a jako kanál v něm nemluví (a nežijí) čtyři kluci, ale dvě holky, přesněji krásná trenérka ve fitness centru a deprimovaná obézní umělkyně, které svede dohromady noční nehoda.
V románu A Decent Ride, nepříliš dobře hodnocené a rozhodně ne slušné Slušné jízdě, se pak Welsh vrátil k Edinburghu a k postavě líného holkaře Juice Terryho, kterého známe z Porna a Lepidla a jemuž v této knize přiřkl profesi taxikáře. V románu The Blade Artist se vrací nechvalně známý prevít Francis Begbie jakožto úspěšný malíř a sochař, jenž poté, co mu zamordují syna, dokáže odolat volání krve a hlasu pomsty. Možná.
Nalezeno v překladu
Zatímco Welshovi čtenáři Mistrovi odjakživa rozuměli, kritikům to nějakou dobu trvalo. Skotský pouliční argot ostatně není srozumitelný ani leckterým rodilým mluvčím – v USA museli pod části filmového Trainspottingu vložit titulky! „Na stránce to vypadalo jako pěkný bordel. Sám jsem tomu na první přečtení nerozuměl,“ doznává sám Welsh.
Překládat Welshe byla v předinternetové době práce pro sebevrahy. Debutový Trainspotting převáděl do češtiny někdejší redaktor Reflexu Ondřej Formánek; tehdy dvaadvacetiletý student anglistiky si s knížkou skutečně užil: „Problém byl v tom, že jsem měl jen třídílný anglicko-český slovník od Haise a Hodka z osmdesátých let, který byl pro překládání knih jako Trainspotting beznadějně zastaralý,“ vzpomíná dnes publicista, jenž o něco později propil s Welshem noc a dva dny ho jakožto hosta Festivalu spisovatelů Praha 2003 provázel metropolí. „Ani můj výkladový Oxfordský slovník zdaleka nestačil. Dnes bych si slangový obrat nebo pouliční hlášku rychle našel na internetu i s patřičným vysvětlením.“ Ondřejovým hlavním spojencem v překládání tak byl irský expatriot John Comer – „ten měl za prvé slušný přehled o britských reáliích, za druhé znal hovorovou skotštinu a za třetí měl jako umělec jasno v drogovém slangu“.
Robert Tschorn, který přeložil poslední tři Welshovy česky vydané romány, k tomu dodává: „V knihách z prostředí edinburské chudiny Welsh pracuje s jazykem, který zná z dětství, ale navíc se ho aktivně doučoval po hospodách. Vulgární argot narkomanů i prosté nářečí generace jejich nezaměstnaných rodičů přímo charakterizují postavu, která zrovna vypráví, a zároveň má zcizující i komický účinek. Když s Welshovým textem strávíte dost času a pipláte se s každým slovíčkem, vidíte, že úplně stejně se s každým detailem patlal autor. Heráci vysvětlují, že Mark Renton používá dialekt vlastně jako politickou proklamaci, protože spisovnou angličtinu považuje za jazyk okupantů, a není v tom sám.“ Tschorn dále poukazuje na Welshův talent a cit vykreslit postavu pomocí jejího jazyka: „Řeč postav je pro Welshe nástrojem empatie – každá má svůj slovník, rytmus řeči a cosi jako melodii.“ Sám Welsh pak tvrdí, že každému ze svých hrdinů přiřadí playlist jeho oblíbených písniček: „To mi pomáhá dostat se jim pod kůži.“
Nejoblíbenějším albem jeho samotného je mimochodem samozřejmě skrz naskrz kokainová deska Station to Station od Davida Bowieho.
Svítící Boyle
Irvine Welsh se motá i kolem kinematografie. Natočil si kraťas, dokument i televizní film Good Arrows, založil dvě produkční společnosti a naposledy „z lavičky“ přihlížel natáčení Trainspottingu 2.
Stejně jako touha natáčet s jedním z nejpopulárnějších světových režisérů v tom hrály roli nostalgie a vděčnost – vždyť ze všech těch neznámých televizních a seriálových mladíčků udělala kultovní masírka přes noc hvězdy. Scenárista John Hodge se nechal inspirovat, a podle režiséra Boyla dosti volně, Welshovým románem Porno z roku 2002. Ten je, jak asi předpokládáte, o natáčení pravověrného péčka.
Sám Irvine Welsh to dotáhl opravdu vysoko – podruhé se oženil, koupil si bejvák (a určitě i zatraceně velkou televizi) v Dublinu a v jednom kuse se stěhuje za lepším; na zimu pravidelně jezdí do Miami Beach a v Edinburghu, který ho „udělal“, tráví už jen dva tři měsíce v roce.
Je dost dobře možné, že by panáčkovi za tenhle zaprodanecký způsob života Begbie a spol. rozbili ústa – nebo injekční stříkačky.
