Češi jako poleno. Sonda Reflexu do života dospívající generace vietnamské komunity
Navrch jsou žluté, ale uvnitř nenávratně bílé. Banánové děti jsou synové a dcery vietnamských obchodníků, přistěhovalců první generace, která přišla do ještě do socialistického Československa za lepším životem. Vyrůstaly u najatých českých babiček, zatímco rodiče od rána do večera dřeli na tržnicích. Splynutí svých potomků s novou zemí považovali za klíčové pro jejich budoucí úspěch. Možná sami netušili, jak rychle k němu dojde a jak hluboká civilizační propast vznikne uprostřed vietnamských domovů.
Česky mluví bez přízvuku, vyrůstali v českých školách, mají české občanství a přísné konfuciánské principy výchovy, dodržované jejich rodiči, jim v pubertě začaly překážet. Zpívají českou hymnu, když vyhrajeme hokej, milují Svěrákovy filmy a jako čeští kluci se toulali po Stínadlech a hledali ježka v kleci a jako české holky chtějí být jako Hermiona. Často proti vůli rodičů volí vlastní cestu vzdělání, nechtějí pokračovat v rodinném byznysu ani studovat obory, jež by se na něj daly aplikovat. Nemají zájem se vrátit do tržnice za otcem, který má někde v šuplíku zaprášený diplom z univerzity. S těmi bytostmi podivných rysů ve tváři - Čechy - už banánové děti běžně randí.
Tihle „Češi jako poleno“, jichž je v Česku podle odhadu něco mezi dvaceti a třiceti tisíci, nyní dosáhli plnoletosti a vyhlížejí smysluplnou kariéru. Mnozí ji však nenajdou. Jen zhruba pět procent vietnamských Čechů dokáže vstřebat svůj původ a zároveň úspěšně v dospělém věku přijmout nové prostředí.
Nový Reflex přináší unikátní pohled do vztahů a dění uvnitř trochu tajemné vietnamské komunity, a to očima jejích příslušníků. Osm banánových dětí mluví naprosto otevřeně o svých rodičích a vrstevnících, o většinové společnosti a také o svém vesměs komplikovaném vztahu ke dvěma vlastem. Naše mluvčí banánových dětí vám představujeme ve fotogalerii. Více si přečtěte v RX…..
