Nejdůležitější závod
Jan Haluza (94) začal závodně běhat až ve svých jednadvaceti letech. Svůj mimořádný talent zúročil i jako trenér. Jenže z olympijských úspěchů svého svěřence Emila Zátopka se mohl radovat jen v jáchymovské Věži smrti. Nejtěžší trasou vytrvalostního běžce se totiž stala šestiletá překážková dráha na úseku Jáchymov - Plzeň-Bory. Nejdůležitějším závodem je pro něho celý život.
"NEJDŘÍV JSEM ZÁTOPKA NAUČIL POŘÁDNĚ SE ROZCVIČIT," vzpomíná Jan Haluza. První a jediný Zátopkův trenér. O osm let mladší Emil utíkal s hlavou na stranu a ze začátku ani běhat moc nechtěl. Zajímal ho skok do výšky. K běžeckým závodům ho museli přemlouvat, svoje úspěchy považoval za náhodu.
Jan Haluza se Zátopka ujal po svém nástupu do atletického oddílu SK Baťa Zlín v roce 1942. "Byl to hodný chlapec. Pořád by jedl, jenže jídlo bylo jen na lístky." Tak si po tréninku aspoň řekli, co by si dali dobrého.
"Když mě ve čtyřiapadesátém propustili z vězení, byl Zátopek na špici." Jan Haluza ani nepomyslel na to, že by se k němu úspěšný olympionik přihlásil. "Všem jsme řekli: nekazte si kvůli nám svoji budoucnost."
Je pravda, že Emil Zátopek svého trenéra v závodě nikdy neporazil? "Ale jednou mě Emil předběhl. Pár let po válce. Nevím, co se stalo."
MAMINKA JULIE
Kněz, právník, lékař, inženýr, univerzitní profesor. Pět synů sezónního zedníka Rudolfa Haluzy vystudovalo vysokou školu. "To je maminčina zásluha. Maminka byla ohromně chytrá žena. Laskavá a spravedlivá." Julii Haluzové, která pocházela z rodu malíře Aloise Kalvody, se narodilo devět dětí, dvě batolata se nedožila prvních narozenin. Janíček přišel na svět 12. července 1914 ve Šternově u Brna.
"Měl jsem být kněz. Jenže zrovna byla nějaká změna dokladů a já kvůli osvědčení o československém státním občanství jel na bicyklu z Újezda na hejtmanství do Hustopeče snad desetkrát," říká Jan Haluza. Pokaždé se musel vracet pro nějaké další potvrzení. "Když jsem konečně přišel za panem farářem, že už mám vše vyřízené, řekl mi: Jeníku, ty jsi strašný lajdák. Dnes lhůta pro přijetí do semináře vypršela. Přijď za rok."
Adept kněžského povolání nevěděl, co dělat. Profesor Arne Novák, který pilného studenta z chudých poměrů někdy zval na oběd k rodinnému stolu, se Jana zeptal, jakou známku měl z češtiny. "Dvojku? Na filosofii nechoď, jdi na práva," poradil mu.
Jan Haluza na brněnské univerzitě promoval začátkem března 1939. Za pár dnů přišla okupace. Novopečený právník dostal lopatu a krumpáč a šel stavět železniční trať. Díky přátelům pak získal místo na Arcibiskupském gymnáziu v Praze. Dva roky učil němčinu a tělocvik. Mezi jeho žáky patřil pozdější biskup a politický vězeň Karel Otčenášek nebo herec Radovan Lukavský.
BRATR VOJTĚCH
"Můj bratr Vojtěch byl nejhodnější člověk z celé rodiny," vzpomínal na svého sourozence Jan Haluza.
Za studií si nicméně Vojtěch vydělával na živobytí hraním karet. K prvnímu termínu maturity ho nepustili. O tom, kdy je další možnost složit zkoušku, se letmo zmínil před svými sourozenci. Mladší bratři se toho rána vylekali: "Maminko, Vojtěch má mít dnes maturitu, a ještě nevstal!" Vzbudili tatínka, ten donutil syna odjet do školy. Zkušební komisi předsedal klasický filolog. Dal Vojtěchovi přeložit Vergilia, student nakoukl do knihy a k údivu všech ji hned zavřel. A začal recitovat. Zpaměti. Latinu, řečtinu a němčinu mohl jít rovnou vyučovat. Na otázku z biologie však neřekl ani slovo. Přesto u zkoušky uspěl. Předseda komise pochopil, že má před sebou výjimečný talent, a prosadil, aby jeho budoucí kolega maturitu složil.
Profesora klasických jazyků Vojtěcha Haluzu z univerzity po Únoru vyhodili. Zahynul při výbuchu v teplárně. Ten den neměl mít službu. Na poslední chvíli si směnu vyměnil se svým spolupracovníkem, jehož žena čekala sedmé dítě. Na Vojtěchově spáleném těle nebylo místo, kam dát poslední pomazání.
"S Vojtěchem jsem běžel v pětatřicátém svůj první závod při orelském víceboji. Házelo se oštěpem, diskem, skákali jsme o tyči." Poslední disciplínou byl přespolní běh. "Když jsem se u kapličky podíval za sebe, byl tam jen brácha. Vedl nás cyklista a my ho před sebou hnali, a ještě na něj volali, ať přidá. Z celého Orla jsme doběhli do cíle jen my dva."
Student právnické fakulty Jan Haluza tehdy za vítězství dostal svoje první tretry a jel reprezentovat na Katolickou olympiádu do Vídně. V běhu na osm set metrů získal bronzovou medaili. Bez tréninku. Francouzští novináři nedokázali správně vyslovit jeho jméno, a tak si z Vídně přivezl i přezdívku Ali.
"Vůbec mě nenapadlo, že bych mohl závodně běhat. Hrál jsem divadlo, zpíval. Bavil mě fotbal," říká dvojnásobný vítěz běchovického závodu a držitel mnoha republikových mistrovských titulů. Čtvrtku běhal za 51,5 sekundy, půlku za 1:58. Kolik závodů vyhrál? "No hodně jich bylo."
MANŽELKA VĚRA
Věra a Jan si slíbili lásku, věrnost a úctu v šestačtyřicátém roce na Svatém Hostýně. "Nikdy jsem si nemyslela, že se budu brzy vdávat," přiznává Věra Haluzová. "Chtěla jsem studovat medicínu. Léčila jsem odmala kdejakou kočku."
Věra, za svobodna Andrýsková, potkala svého o deset let staršího muže na hřišti. Skákala za SK Baťa Zlín. Osmnáctiletá studentka gymnázia byla totálně nasazená v utajeném oddělení na výrobu součástek do německých V 1 a V 2. "Všichni se divili, proč Spojenci bombardují Zlín, když se tam vyrábějí jen boty. Pendrek boty."
Její dědeček Josef Škubal chodil s Tomášem Baťou do školy. "Aj v měšťance spolu studovali, aj do Vídně jeli do učení, a když se vy učili ševcem, vydali se na zkušenou do Ameriky. Maminka se narodila na 5. avenue." Na výzvu prezidenta Masaryka se obuvník Škubal vrátil do vlasti, koupil půdu na Slovensku a začal ve velkém hospodařit. "Maminka před svou smrtí stále vzpomínala na new yorský kostelíček. Třeba se do New Yorku ještě podívám."
Paní Andrýsková budoucího zetě odhadla dobře. "Maminka mi před svatbou říkala: Děvčico, dobře si to rozmysli, Jan je velice hodný, ale je nepraktický, drží se svých zásad a bude narážet celý život. A měla pravdu. "
Nečekané obtíže nastaly už ve svatební den.
Cestou do kostela všechny překvapila bouřka a silnici zatarasil spadlý strom. Svatebčané museli vystoupit z autobusu, aby spoušť odklidili. Věřina babička se pokřižovala a řekla, že její vnučku čeká v manželství hodně překážek.
O dva roky později se právník proletářského původu Jan Haluza mohl stát ředitelem Baťových závodů. Stačilo vzdát se členství v ústředním výboru Československé strany lidové a vstoupit do KSČ. Taková nabídka se prý neodmítá. Jan Haluza ji odmítl.
Zatkli ho 27. září 1948 v půl jedné ve zlínském národním podniku Kotva. "Přišli si pro mě do práce. Sebrali mě ve čtvrtém patře. Asi abych jim neutekl." Týden předtím se s manželkou Věrou rozhodli, že v Československu zůstanou kvůli zbývajícím členům rodiny, jimž by jejich emigrace zkomplikovala život. "Bože můj, proč jen jste neodešli," plakali pak jejich blízcí. Za pár dnů byla zatčena i Věra.
VYŠETŘOVATEL GREBENÍČEK
"Vy sviňáci, teď vám ukážeme, co jsme se naučili od Němců." Takhle upřímně promluvil vyšetřovatel Alois Grebeníček, když ve vazební věznici v Uherském Hradišti vítal vizovického kněze Antonína Huvara, který byl označen za vůdce zlínského protistátního spiknutí. "To nebyla podzemní organizace, to byly schůzky slušných lidí," upozorňuje Jan Haluza. Do skupiny Zlín byl zařazen spolu se svou manželkou.
"Kolikrát mě napadlo, že Grebeníček chce vypadat jako gestapák. Nosil vysoké kožené holínky. Ale nebil mě. Na mlácení měl partu. Mě mlátil Čaň a Mareček," říká Jan Haluza.
Alois Grebeníček se v naleštěných holínkách v noci často procházel po chodbách věznice. "Budil nás několikrát za noc, hlavně nad ránem. Asi ho to bavilo. Pak se dva dny neukázal, byl zřejmě unavený," dodává Věra Haluzová. "Měl zvláštní pohled. Zlý. Dodneška ve snu vídám jeho oko ve špehýrce cely. Potom se většinou přihodí něco nedobrého."
Z vazební věznice vodili Jana Haluzu na vyšetřovnu, která se nacházela v jiné budově. V poutech. Přes celé město. Aby všichni viděli, jak končí škůdci socialismu.
Kruté výslechy Haluzu nezlomily. Z jeho spoluobviněného Josefa Práta přiznání k záškodnické činnosti estébáci vymlátili. "Vypovídal pak i proti nám. Nemůžu mu to mít za zlé. Moc ho bili."
Soudní proces se za účasti veřejnosti konal v listopadu. Jan Haluza odmítl vystrašeného obhájce. Hájil se sám. Trval na své nevině.
Dostal šest let.
Tisk, který donedávna oslavoval vítězství oblíbeného sportovce, najednou referoval o zaprodanci, co ho pálilo dobré bydlo.
SRDCE SPORTOVCE
Vyšetřovací metody v Uherském Hradišti prosluly jistou specialitou - mučením elektrickým proudem. Podomácku sestrojené zařízení mělo výrazně zefektivnit výslechy.
Přestože si Jan Haluza už odpykával svůj trest, na začátku roku čtyřicet devět ho znovu odvedli k výslechu. Důvod? Při přípravě dalších politických procesů vyšlo najevo, že se ve Vinoři s Miladou Horákovou setkal Haluzův známý, doktor Jandečka, který se pak opakovaně scházel i s Janem Haluzou a Antonínem Vaňkem. Vyšetřovatelé usoudili, že byli příliš měkkosrdcatí - jak jinak vysvětlit, že se Jan Haluza na podzim k ničemu nepřiznal.
Začaly nové výslechy.
"Na nic se neptali, jen řvali: Vypovídejte! a do toho mě připoutaného k železné posteli bili."
Při dalším výslechu se bohorovní vyšetřovatelé potutelně usmívali. Jan věděl, kolik uhodilo. "Doktora Dědičíka jste takhle zmrzačili," prohlásil. Chtěl dát najevo, že zná jejich metody.
"Ale jděte. Vy přece musíte vydržet víc. Podíváme se, co vydrží srdce sportovce."
První boty se zabudovanými elektrodami se trochu vyzouvaly. Vytrvalostní běžec pokrčil prsty u nohou, a nedostal tak plný zásah. Soudruh vyšetřovatel si toho všiml. "Počkat, to si nemyslete, na takové jako vy máme lék."
Nechal přinést nové boty. Lepší. Šněrovací.
Výsledky se stejně nedostavily. Srdce sportovce vydrželo. "Nic jsem neprozradil. To je osvobozující pocit. U mě se vyšetřování skupiny kolem Milady Horákové zastavilo. Dodnes z toho mám radost."
Několik týdnů po výslechu se Jan Haluza nemohl pořádně postavit na nohy. Oteklá chodidla nesnesitelně bolela.
TŘI ZÁZRAKY
"Zažil jsem v životě tři zázraky," připouští Jan Haluza.
"První zázrak se stal v červnu čtyřicet devět. Dozvěděl jsem se, že jdu do Brna před krajský soud, kde byl ve vinořské kauze souzen Antonín Vaněk. Přemítal jsem, kolik let mi asi přidají. A představte si, já tam byl předvolán jako svědek. Jenom jako svědek, a ne obžalovaný! Všechno jsem popřel a na základě mé výpovědi Vaňka osvobodili. Osvobodili! Přestože ho už v jiném případu odsoudili k šesti letům!"
Soudce Presl se zeptal, jak je možné, že výpověď neodpovídá zápisu ve vyšetřovacím protokolu.
Kdyby vás vyslýchali stejně jako nás, podepíšete si vlastní rozsudek smrti," uvedl ho Jan Haluza do rozpaků.
Druhý zázrak se stal v Jáchymově. "Spolu s Květoslavem Dostálem jsem byl obviněn ze špionáže v jáchymovských dolech."
Zavřeli je svlečené bez vody a jídla do metr vysoké kobky. Jejím jediným vybavením byl kbelík v rohu. Každý den je vyslýchali a vyhrožovali jim trestem smrti. "Nic nám nedokázali. Provaz jsme nedostali, ani nám nezvýšili tresty. Zázrak. "
Po týdnu vězně pustili. Jan se vrhl k vodovodu. Bachař zařval, ať nepije, že voda je závadná, a začal do něj strkat samopalem.
Jan Haluza onemocněl. Stanovená diagnóza - zápal plic. Šlo přitom o první případ tyfu na Jáchymovsku, do karlovarské nemocnice ho odvezli jako beznadějný případ. "Tři týdny jsem tam ležel a nevěděl o sobě." Aby vězeň v kómatu neutekl, byl přikován metrovým řetězem k posteli. "Najednou se mlha začala rozestupovat. Slyšel jsem, že stále opakuji č, č, č, č ... Asi po dvou dnech jsem vykřikl: Člověk! Přežil jsem. To je třetí zázrak."
Jan Haluza byl zpátky mezi živými a zanedlouho byl přes protesty lékařů poslán zpět do jáchymovského lágru Bratrství. Tam ho v rámci rekonvalescence znovu čekala otrocká práce na uranu a snížené příděly jídla.
Názvy komunistických táborů neocení ani ten, kdo je obdařen velmi specifickým smyslem pro humor. Jako nebetyčný výsměch lidským ideálům zní jména Rovnost, Bratrství. (Nápravné zařízení Volnost chybělo. Zato během krátkého pobytu v Plzni na Borech měl Jan Haluza draním půl kila peří denně naplnit tamní heslo Prací ke svobodě.)
Jan usilovně přemýšlel o útěku. Několik lidí se pokusilo uniknout. Jejich prostřílená těla byla potom vystavena, aby vězni při návratu ze šichty museli projít kolem nich. Kdo se zastavil a smekl, šel do korekce.
MADONA POD ŠIBENICÍ
"Náš svět umře s námi. Nemáme děti. Když mě na konci září ve škole před žáky zatýkali, měla jsem na sobě šaty s krátkým rukávem," vzpomíná Věra Haluzová. "Bylo krásné babí léto. Když mě z vazby pustli, bylo po vánocích, všude sníh. Celou dobu jsem na sobě měla letní šaty." Těžké prochladnutí si vyžádalo svou daň. "Když jsem onemocněla rakovinou, lékař mi řekl, ať se nedivím," říká Věra. Zmarněná šance mít děti bolí i po šedesáti letech. Manželé Haluzovi si rodinu moc přáli. Věra kvůli touze být maminkou oželela příliš dlouhá studia vysněné medicíny a v pětačtyřicátém, když se otevřely vysoké školy, šla raději na dvouletý pedagogický kurs. Zavřeli ji, sotva začala učit.
Ve vězení dala slib. "Z okna naší cely jsem viděla na šibenici. Svítilo na ni slunce. Jedna odsouzená maminka tam sedávala a kojila svoje dítě. Když jsem viděla kojící matku pod šibenicí, přísahala jsem, že jestli to přežiju, celý svůj život věnuji dětem. Ten den mi bachař řekl: chystejte se na frak. Nerozuměla jsem mu. Co to je frak? Půjdu domů? Rozesmál se. To je provaz, ukázal si na krk."
Odvedl ji k výslechu. Stejně nic neprozradila. "Běda, když přiznáte nejmenší věc, zbytek z vás vytlučou." Věru vyšetřovatelé nemlátili. "Dívala jsem se jim zpříma do očí. Ostatní děvčata týrali. Těhotné taky. I těhotné tloukli, a jak. Nemůžu na to vzpomínat. Co to bylo za lidi? Ženy bili hlava nehlava, pak přišli domů a škrabkali psa za ušima."
Později se dozvěděla, že po jejím zatčení žáci s pláčem prosili rodiče, aby se za ni přimluvili. Nikdo se neodvážil. Vyšetřovatelé se to paní učitelce matematiky pokoušeli spočítat. Nadávky a urážky na ni neplatily, tak co s ní, aby změkla a dala se vytěžit?
"Zavřeli mě do kobky, kde byly dvě prostitutky." Měly pokročilou syfilidu. Na pití i mytí talířů musela postačit studená voda v hrnci. Ženy hned první den se samozřejmostí dojedly zbytky z Věřina talíře. Jiný neměla. "Pak už jsem nic nejedla. Jen jsem se napila, to když přinesli novou vodu a mně se podařilo nabrat ji do hrnku jako první." Po týdnu ji poslali zpátky na celu. Vyhrála. Nenakazila se. U soudu ji nakonec zprostili obžaloby.
"Měla jsem krásný život. I doba ve vězení byla vlastně krásná, protože se odhalil charakter lidí." Jeden starý bachař, co tam pracoval ještě za císaře, Věře nosíval krajíček chleba. "Přitom v té době bylo vše na příděl!" Tři dny jí trvalo, než si všimla, že na ni taková milá spoluvězeňkyně donáší. Když se blížila vězeňská služba, stavěla se za záda Věry a dozorcům dávala pokyny. "Díky zkušenosti z vězení poznám, kdo je co zač. To je psychologie čtyř stěn."
BABIČKA GAJDUŠKOVÁ
Věru Haluzovou po propuštění z vazby zaměstnal v biskupické dvojtřídce spolužák jejího otce. Ve třídě měla čtyřicet devět žáků. Hrála s nimi divadlo, založila pěvecký soubor, její děti se na ni mohly s čímkoli obrátit.
Věra o sobě nemluvila. Stejně se rozkřiklo, že má muže ve vězení.
"Lidé bohatí v těžkých dobách nepomáhají. Bojí se, že přijdou o to, co mají. Zato babička Gajdušková mi na přilepšenou přinesla třeba dvě vajíčka, a to měla čtyři vnuky!" Nejmenší chaloupka v Biskupicích měla jen dvě malá okna a jedno větší. Tam babička Gajdušková bydlela. Měla dva syny. Jeden byl předseda místní KSČ, druhý předseda národního výboru. Dostali shora nařízeno, že učitelka Haluzová jakožto manželka třídního nepřítele musí pryč.
"Jestli ju vyhodíte, dědina bude opuštěná!" zahrozila jim Gajdušková. "Nikoho takového už nenajdete, kdo se bude dětem takhle věnovat." Funkcionáři matku poslechli. Synek jednoho z nich spadl a zůstal hrbatý. Věra ho posadila do první lavice. Nikdo se mu neposmíval a on se za svoje postižení neschovával. "Připomínala jsem mu, že je rovnocenný a má hlavu na přemýšlení." Vystudoval vysokou školu.
Manžela směla několikrát navštívit přímo v lágru. "Bylo minus dvacet, třásla jsem se zimou i ve vypůjčeném kožichu. Janíček byl oblečený jen v tenkých hadrách. Ale nebála jsem se. Ani o sebe, ani o Janíčka. Věděla jsem, že je statečný."
Po šesti letech se Jan Haluza vrátil.
NEZRANITELNÍ
Novým domovem manželů Haluzových se stala závěsem rozdělená třída v biskupické škole. Zlínský byt byl zkonfiskován, Haluzovy medaile si při domovní prohlídce vzal některý z estébáků.
Propuštěný vězeň si našel zaměstnání. Pracoval v Kněžpoli na výkopu vodovodu. Denně dojížděl šedesát kilometrů. V národním podniku Pramen v Uherském Brodě získal díky přátelům, kteří mu ještě zbyli, místo v administrativě.
A pak šel dobrovolně na Ostravsko. Fárat do dolů. Nikdo to nechápal, ale Jan věděl, co chce. Postavit dům.
Tři roky pracoval v dolech Mír, Dukla a Petr Bezruč. Vstával ve čtyři ráno, domů se vracel vysílený. Vlakem vozil prkna a trámy na stavbu jejich nového domova v Pozlovicích.
Až ve svých jednapadesáti letech se Jan Haluza začal v pojišťovně věnovat právničině, kterou kdysi vystudoval.
Po sovětské okupaci mohli Haluzovi odejít do Kanady. "Byla to skvělá nabídka, hned bychom začali dělat u Tomíka Bati, ale já jsem řekl: nikam nejdu, někdo tady musí zůstat," vzpomíná Jan.
Na oslavu šedesátin Věry Haluzové v roce osmdesát čtyři dorazili i manželé Zátopkovi a slavný olympionik připustil: Kdyby nebylo Haluzy, nebylo by ani Zátopka.
Jan a Věra Haluzovi si za svým životem stojí. "Nelitujeme žádného rozhodnutí. Kdybychom se rozhodovali znovu, jednali bychom stejně. Máme s Janíčkem zásadu: nedělat nic nečestného a vždycky mít čistý štít. Tím jste nezranitelní."
Manželé Haluzovi se s námi loučí na zahradě před svým domem.
"Plot jsme neudělali. Připomínal by nám kriminál."
