Josef Bican

Když na sklonku života sedával s manželkou v čestné lóži na tribuně Slavie v Edenu, vždy vzpřímený a elegantně oblečený, dobře věděl, že fotbal koncem 20. století je jiný, ale přesto trval na svém. „Vím, že se fotbal změnil, ovšem šance zůstává pořád šancí, dnes i před padesáti lety. A musí se proměnit! Z deseti šancí jsem dal deset gólů,“ tvrdil. Vzápětí se zarazil a připustil: „Občas jsem ale jednu z deseti nedal.“ Úsměvný výrok starého pána? Jak se to vezme. Ti, kteří jeho hru pamatovali, mu dávali za pravdu.

SMLOUVA NA DECE

Narodil se 25. září 1913 ve Vídni, jeho maminka byla vídeňská Češka, tatínek Jihočech a výborný fotbalista. Hrál za Herthu Vídeň a podlehl zranění v ligovém zápase: protihráč ho kopl do ledviny. „Když umřel, bylo mi osm a měl jsem dva bratry. Byli jsme chudí, maminka se už nevdala, ale uživila nás. O Vánocích jsem nikdy nedostal hračku, ani nejobyčejnější míč. Musel mi stačit hadrák ušitý z novin a starých punčoch. Fotbal byl tehdy jedinou zábavou kluků, kopali jsme už ráno cestou do školy a pak celé odpoledne, i šest hodin denně,“ vzpomínal na dětství.

Na plácku získal dokonalou míčovou techniku, navíc byl mimořádně rychlý. Když zaběhl v teniskách stovku pod jedenáct vteřin, atleti chtěli, aby běhal za Rakousko na olympiádě. Neuspěli, fotbal pro něj byl vším. Při tréninkových závodech se sprintery měl v půlce stometrové trati velký náskok, protože po startu všem utekl, až v cíli ho soupeři těsně poráželi. V osmnácti hrál poprvé ligu za Rapid Vídeň. Nastoupil v derby proti Austrii a šedesát tisíc diváků uchvátil třemi góly. Zanedlouho získal místo v národním týmu a odjel na světový šampionát do Itálie. Rakušané se dostali do semifinále.

„V něm jsme s Italy prohráli nula jedna. Pískal Švéd Eklind a vyváděl s námi hrozné věci. Soupeři dostrkali našeho brankáře do sítě i s míčem, a on to uznal. Tentýž rozhodčí řídil finále a v něm poškodil Čechoslováky. V semifinále jsem v úvodu mohl dát gól. Běžel jsem sám na branku. Gólman vyběhl, udělal jsem mu kličku, byla delší, ale i tak bych se z toho úhlu trefil. Vtom jsem uviděl volného Sindelara, tak jsem mu přihrál. Mohl jen nastavit placírku, ale místo toho zbytečně napálil míč nártem a – trefil tyč ... Gól jsme nedali a vypadli.“

Jako kluk jezdíval v létě na prázdniny za babičkou a dědečkem do Sedlice u Blatné. Za první republiky se z Vídně do Čech vypravovaly zvláštní prázdninové vlaky rakouských dětí; obě země žily přece dlouho v jednom císařství. Tehdy mu učarovala jihočeská krajina s lesy a rybníky. Tady se naučil houbařit a s dědou rybařit, po pravdě pytlačit.

Do Sedlice jezdil i jako nejlépe placený fotbalový profesionál Vídně, třebaže mohl trávit dovolenou v letoviscích na Riviéře. K babičce a dědečkovi se vracel každý rok. A právě tady, při dovolené na dece v trávě pod švestkou, slíbil delegaci pražské Slavie, vašnostům v oblecích a s viržínky, že posílí její řady. Pražský klub chtěl původně útočníka Bindera, sehrál kvůli tomu ve Vídni zápas s Rapidem, ale v něm Bican nasázel Slavii pět gólů. V tu chvíli výboři změnili názor: „Bindera nechceme, ale máme zájem o tohoto kluka!“

Nabídli mu sto padesát tisíc, za ně se daly pořídit tři vily, a plácli si pod tou švestkou jen rukoudáním. Tentýž letní den přijelo do Sedlice i auto sparťanských lanařů. Cestou však poobědvali, což se jim vymstilo. Nabízeli víc peněz, leč neuspěli. Řekl jim: „Nezlobte se, pánové, ale už jsem dal slovo Slavii.“

ČTYŘI GÓLY MILÁNU

Rapid Vídeň nechtěl ovšem o svou největší hvězdu přijít. Odchod do Prahy se komplikoval, Bican tak musel nejdříve přestoupit do vídeňské Admiry. Do Prahy přijel rychlíkem v dubnu 1937, avšak za Slavii si poprvé zahrál až na podzim; přestup musela schvalovat Mezinárodní fotbalová federace (FIFA).

Ale nejen to. Nové občanství získal dokonce až o rok později, pár týdnů po skončení mistrovství světa 1938. Na něm tudíž nemohl nastoupit. Prý to zavinil lajdácký úředník. Československo tak přišlo o titul mistra světa, myslel si náš fotbalový národ. Toho roku totiž Slavia vyhrála Středoevropský pohár, což byla soutěž srovnatelná s dnešní Ligou mistrů. Právě tehdy se Bican, familiárně zvaný Pepi, dostával do životní formy. Ve čtvrtfinále s italským mistrem Ambrosianou, dnešním Interem Milán, pomohl k výhře 9:0 (!) a sám dal čtyři góly. V semifinále, aby se to nepletlo, čtyřikrát ro­zvlnil síť Janova.

Za ČSR nastoupil poprvé v srpnu 1938 a k výhře 6:3 nad Švédy přispěl třemi góly. Ale pak přišla válka, fotbal skomíral, takže v reprezentaci se objevil až ve čtyřech poválečných letech, celkem jen v šestnácti utkáních.

Skvělý hlavičkář i driblér ovládal míč oběma nohama a často proměňoval obránce v sochy. Střílel nechytatelnými pumelicemi, ale i chytrými šouráky. Fanoušci ho zbožňovali, a když zavítal do Lucerna baru, hosté vstávali, tleskali a populární orchestr R. A. Dvorského vždy spustil tuš.

Za německé okupace, kdy fotbal patřil k málu radostí, přivedl Slavii ke čtyřem titulům a pětkrát se stal králem střelců: v lize 1943/44 dal 57 (!) gólů v šestadvaceti zápasech. Po válce dostal nabídku Juventusu Turín, za podpis smlouvy měl dostat šest miliónů korun a luxusní vilu, ale přestoupit odmítl. Důvod? Uvěřil „zasvěceným“ znalcům politické situace, že v Itálii brzy zvítězí komunismus.

ČEPIČKŮV CEJCH

Ze Slavie přestoupil do Vítkovic, pomohl jim do první ligy, pak byl hrajícím trenérem v Hradci Králové a ve čtyřiceti letech se vrátil do Slavie. Svůj poslední ligový gól dal v srpnu 1955, takřka ve dvaačtyřiceti letech. To se již slavný klub jmenoval Dynamo a po celé zemi visela hesla „Sovětský svaz – náš vzor“. Tehdy na zasedání Státního výboru pro tělesnou výchovu a sport vystoupil ministr obrany Čepička, zeť prezidenta republiky Gottwalda, a ve svém projevu mluvil o Bicanovi, doslova o něm řekl, že je ztělesněním buržoazního pojetí sportu. „Projev s touhle citací otisklo Rudé právo. Měl jsem strach, že mě zavřou,“ vzpomínal později.

Trénoval pak hráče v Dynamu Praha, Liberci, Brně, Příbrami, Hradci Králové, Kladně, měl jim co ukázat a říct, ale všude působil krátce. Zčásti to bylo tím, že díky své profesionalitě nesnášel lajdáky a politické žvanily, zčásti kvůli „Čepičkovu cejchu“. A tak se živil spíš jako závozník či pomocný dělník. Vykládal lodě v holešovickém přístavu a často mu k obědu musel stačit trojúhelníček taveného sýra se třemi rohlíky. „To stálo dvě koruny a čtyřicet haléřů,“ pamatoval si navždy.

V osmašedesátém roce se na něho usmálo štěstí. Při zájezdu „starých pánů“ Slavie do Belgie zářil na hřišti ve svých pětapadesáti letech jako zamlada. A tak získal trenérské angažmá ve městě Tongeren, u klubu čtvrté ligy, jejž během tří sezón přivedl do druhé ligy a stal se miláčkem regionu. Když v Praze žádal o povolení k prodloužení smlouvy, uslyšel, že to nepřichází v úvahu. Naplno už běžela posrpnová normalizace. Mohl zůstat a emigrovat, ale s manželkou volili návrat. „Chyběly by mi české lesy, rybníky a řeky. Můžu rybařit jen na místech, která znám a mám rád,“ měl jasno. Chyběla by mu i stará garda Slavie, její zápasy a tréninky. Když při svých pětasedmdesátinách hrál v Edenu naposledy, tleskaly mu čtyři tisíce diváků.

V Bicanově životním příběhu je ještě nutné vyjasnit nesrovnalosti kolem počtu jeho ligových gólů. Ten se totiž v rozličných publikacích značně liší.

Vycházejme z toho, co tvrdil on sám. V rakouské lize nastřílel 196 gólů, v lize Protektorátu Čechy a Morava 244 branky a v československé nejvyšší soutěži – před válkou i po ní – 218 gólů. Sečteme-li všechny položky, výsledek zní – 658.

Zajímavě vyhlíží tabulka jeho střeleckých rekordů: čtyři góly v jednom ligovém utkání vstřelil dvacetkrát, pět gólů šestkrát, šest branek jednou, zatímco sedm (!) čtyřikrát. Něčím takovým se žádný jiný fotbalista – v tuzemsku ­určitě a v cizině zřejmě také – nemůže pochlubit.

POSLEDNÍ APLAUS

V lednu 1997 byl Josef Bican pozván do Mnichova na slavnost, již pořádala Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků. „Předtím mě navštívil její prezident a oznámil mi, že v počtu dosažených ligových gólů nemám ve světě konkurenci. Jenomže v Mnichově bylo všechno jinak, dotyčný prezident podlehl zákulisním tlakům, celá slavnost byla fraška,“ vyprávěl rozmrzele po návratu. V kategorii „Nejlepší ligový střelec“ byl vítězem vyhlášen Maďar Ferenc Puskás, jenž v maďarské a španělské lize nastřílel 511 branek, téměř o sto padesát méně.

„Pane Bicane, góly z protektorátní ligy vám bohužel nemůžeme uznat, Československo v té době neexistovalo!“ argumentovali historici. Neodjížděl sice s prázdnou, získal spolu s Brazilcem Pelém a Němcem Seelerem zdvořilostní trofej „Střelec století“, vážil si toho, ale vnímal ji spíš jako náplast.

Neutekl ani rok, když se náš fotbalový svaz zajímal, jaký dárek by Josefa Bicana potěšil k pětaosmdesátinám. Jeho odpověď zazněla okamžitě: „Přiznejte mi ligové góly z válečných let!“ V tu chvíli si funkcionáři vzpomněli, že legitimita protektorátní ligy byla uznána koncem roku 1993 a že se to týkalo i jeho gólů. Jenomže to zůstalo jaksi jen na papíře. Kdyby o tom Českomoravský fotbalový svaz informoval Mezinárodní federaci fotbalových historiků a statistiků, zřejmě by to Bicanovi k „vítězství“ nad Puskásem pomohlo. „Co se dá dělat, nakonec můžu být rád, že jsem se tohoto dožil,“ komentoval to rozumně.

Mezinárodní federace fotbalových historiků a statistiků se o legitimitě Bicanových gólů nakonec přece jen dozvěděla. A protože měla trochu špatné svědomí, udělila Josefu Bicanovi titul „král světových ligových střelců“: byl jím dvanáctkrát, v letech 1933 až 1950. Na dalších místech této kategorie skončili Brazilci Pelé a Romario, z nichž každý kraloval jedenáctkrát.

Trofej přebíral osobně v lednu 2001 v německém Rotenburgu. Za potlesku sálu kráčel vzpřímeně na pódium, a když byl tázán, co vzkáže kanonýrům v novém století, odpověděl: „Přeju jim, ať se jim střelecky daří ještě víc než mně!“ A pak svou příjemnou vídeňskou němčinou poděkoval za to, že se ocitl v tak vybrané společnosti.

Tady zažil poslední velký aplaus. Na podzim onemocněl stářím a před vánočními svátky (12. prosince) roku 2001 v Praze zemřel. Krásný člověk, jenž by si zasloužil i další, dosud nikomu neudělený titul – rytíř českého fotbalu.

Promiňte, nejste pan Bican?

V rakouské metropoli jsme koncem srpna 1993 natáčeli o Josefu Bicanovi televizní dokument. Ve čtvrti ­Favoriten, kde za časů Rakousko-Uherska žila velká česká menšina, jsme v ulici Quellenstrasse museli nejdřív najít parní lázně s údajně třicetimetrovým komínem.

„,Pepi, že na něm neuděláš stojku?‘ řekli jednou kluci. ,Ale jo, klidně. Vsadili jsme se o jablko. Nahoře byl ochoz se zábradlím a na něm jsem stojku udělal. Nehrál jsem jen fotbal, uměl jsem zápasit, boxovat, po rukou vyjít do prvního patra a zpátky. Stojky na komíně jsem se nebál, i když to byl risk. Později jsem ji udělal víckrát, ale maminka o tom nesměla vědět.“ Říci tohle v záběru vedle inkriminovaného komína by jistě vypadalo dobře, kdyby ovšem, jak se záhy zjistilo, nebyly lázně i komín po válce zbourány ...

Ústřední vídeňský hřbitov byl skoro prázdný. U hrobu Matthiase Sindelara, dalšího vídeňského Čecha, s nímž hrával ve třicátých letech a posléze byl zvolen nejlepším rakouským fotbalistou dvacátého století, vzpomínal na slavný rakouský Wunderteam. Když pak televizní štáb uklízel kameru, přistoupila k nám starší dáma, dlouho nás zpovzdáli sledovala. „Promiňte, nejste pan Bican?“ Oslovený přitakal. „Poznávám vás, před válkou jste odešel z Vídně hrát fotbal do Prahy, že?“ pokračovala a on se rozzářil. Koho by nepotěšilo setkání s fotbalovou fanynkou po více než půl století, vždyť právě tak dlouho tu nežil ...

O dvě hodiny později jsme na útulném stadiónu Rapidu Vídeň. Jednou měsíčně se tu v klubovně scházejí staří internacionálové. Vzpomínky, vínko, klobásky, pivko. Když vstoupil do místnosti, padesát lidí povstalo. „Pepi! Pepi, je tady!“ hrnuli se k němu. Kolik je to let, co naposledy kopal rakouskou ligu? Šestapadesát ... S každým si v tom mumraji promluvil. Nakonec se zpívaly staré vídeňské šlágry. Pepi seděl u harmonikáře, bývalého ředitele vídeňské banky, a mlčel. Poslouchal. Pevně semknuté rty, neznatelně se chvějící tvář a nakonec … oči zalité slzami.

Josef Bican neexistoval!

Na Slavii, klub, jenž se momentálně potácí na chvostu ligové tabulky, dopadla další rána. Jeho bůh, legenda sešívaných Pepi Bican, není a nikdy nebyl. Alespoň pro jeho existenci není jediný přímý důkaz.

Nastalé rozčarování věřících chápu, vždyť evangelium svatého Pepiho je tak omamné. Bican je pojem, legenda, o němž vyprávějí sešívaní svým dětem. Gólový superman, jenž vstřelil víc gólů než Pelé. Pepi střílel patou, špičkou, celou nohou, Židenicím dal během jediného poločasu šest branek. Nikdo nikdy nic takového neviděl.

V bibli Věčná Slavia, kterou sepsal apoštol Vítězslav Houška, se kapitola o Pepim jmenuje „Král střelců, král kopané“ a člověk při jejím čtení znovu uvěří v zázrak, že přijde nový mesiáš. Ale není to krásná pohádka pro děti na dobrou noc? Není to jen těšínské jablíčko v krajině smutku? Vzpomínám si na slova muže, jemuž shořel dům. Stál před jeho očazeným torzem a pravil: „Rád v Boha uvěřím, ale ukažte mi ho.“

A já se musím ptát stejně.

Podívejte se na YouTube. Je tam všechno: bluesmani v chicagských klubech třicátých let, Rostropovičův poválečný koncert na Pražském jaru, pravěký král všech kouzelníků Houdini se tu dostává z klece jediným klikem. Co na YouTube – a ani v českém, ani rakouském televizním archívu – nenajdete? Nenajdete tam jediný gól Bicana, který jich prý vstřelil 658.

Vzpomínám si, jak v televizním dokumentu starý pán (buď je to Bican, anebo nějaký herec, jenž ho představoval) popisoval jeden z nich: v plném sprintu si všiml, že se za ním snáší míč nakopnutý z vlastní poloviny. Patičkou (!) jej ze vzduchu (!) trefil tak, že ho balón přeletěl, aniž se dotkl země, a pak zázračný útočník plnou silou – ze ­vzduchu, jak jinak – propálil pumelicí brankáře a protrhl brankovou síť.

Věříte tomu? A věříte, že Ježíš chodil po vodě?

Namítnete, že jste viděli Bicanovy fotografie v civilu i v dresu, že zbylo pár stařečků, kteří tvrdí, že jej viděli, že dokonce žije jeho žena a syn. Jako důkazy opravdu nic moc. To je takový problém udělat retrofotky s nějakým manekýnem? Anebo najmout pár herců?

Že jsem nevěřící Tomáš? Tak jděte a ukažte mi nějakou Pepiho gólovou parádu na kousku starého filmu. Jedinou!

Obracíme se proto na čtenáře s výzvou:

Nemáte, či alespoň netušíte o existenci jakéhokoli amatérského záběru, na němž Josef ­Bican skóruje? Pokud ano, ozvěte se do redakce a podělte se o něj.