Přímluva Einsteina ani Churchilla nezabrala. Komunisté oběsili Miladu Horákovou po vykonstruovaném procesu
„Padám, padám, tento boj jsem prohrála, odcházím čestně. Miluji tuto zem, miluji tento lid, budujte mu blahobyt. Odcházím bez nenávisti k vám.“ To byla poslední slova Milady Horákové krátce předtím, než skonala na dvoře pankrácké věznice na šibenici. Stalo se tak 27. června 1950, tedy přesně před 68 lety.
Jméno Milady Horákové je dodnes synonymem justiční vraždy během komunistických politických procesů v 50. letech 20. století a Horáková byla jedinou ženou popravenou v rámci těchto soudních řízení.
Milada Horáková se narodila v Praze 25. prosince 1901 jako Milada Králová. V roce 1926 promovala na Právnické fakultě UK v Praze. O tři roky později vstoupila do České strany národně sociální, ale výrazně se angažovala také v ženském emancipačním hnutí. Byla též velmi sociálně založená, a proto působila v československém Červeném kříži a v dalších spolcích a sdruženích zabývajících se sociálními otázkami, vzděláváním a pomocí chudým. Na pražském magistrátu pracovala jako vedoucí odboru péče o mládež. V roce 1927 se provdala za Bohuslava Horáka a o šest let později se jim narodila dcera Jana.
Práce v odboji
Po mnichovské dohodě krizi a zabrání Sudet Němci pomáhala lidem prchajícím z pohraničí. Po okupaci a vyhlášení Protektorátu v březnu 1939 se ihned zapojila do odbojové organizace „Věrni zůstaneme“. I s manželem byla zatčena gestapem 2. srpna 1940 a následně vězněna v Praze, v Terezíně a v Drážďanech nakonec byla odsouzena k osmiletému žaláři. Po válce pokračovala ve své veřejné politické činnosti, založila Radu československých žen, začala vydávat ženský časopis Vlasta a v roce byla 1946 zvolena za národní socialisty do národního shromáždění, kde pracovala v zahraničním a ústavněprávním výboru.
Pro svoje svobodomyslné názory a činy byla Milada Horáková nepřetržitě monitorována a sledována nejen komunistickými zpravodajci, ale také provokatéry nasazenými i do národně sociálnístrany. Její pád se rychle blížil. Již 26. února 1948 byla vyloučena z Rady československých žen a následně sesazena či vyloučena ze všech spolků a zbavena všech funkcí, které kde zastávala. Dne 10. března 1948 se vzdala poslaneckého mandátu, ačkoliv jí komunisté otevřeně naznačovali, že může zůstat „nezávislou“ poslankyní i předsedkyní Rady československých žen. Ovšem jen pokud bude ochotná krýt jejich puč zdáním pokračujícího demokratického vývoje v Československu. Dokonce jí nabízeli i ministerské křeslo. Všechno však odmítla. A tím de facto stvrdila i svůj osud.
Odmítnutí emigrace
Zásadně odmítla i emigraci a chtěla pokračovat ve své činnosti i v nových společenských poměrech. I když Československem už obcházela zubatá… Záhadné úmrtí Jana Masaryka či poprava generála Heliodora Píky a mnohých dalších Horákovou utvrzovaly v přesvědčení, že se správně rozhodla neemigrovat, a že pokud bude dostatečně opatrná a nepřestoupí platné zákony, komunisté se ji neopováží kriminalizovat nebo dokonce zavraždit. Podle některých svědectví ale před nejbližšími přáteli počítala i s možností, že bude muset za své ideály přinést nejvyšší oběť.
Horáková se dostala do hledáčku státní bezpečnosti jako vhodný kandidát pro akci „Střed“, v rámci níž měla být 27. září 1949 zatčena. Pokus o předvedení do vazby se doma na Smíchově nezdařil, neboť tam byla jen služebná, dcera a Bohuslav Horák, kterému se podařilo v nestřeženou chvíli uniknout. Varovat svou ženu se mu však nepodařilo, neboť již byla zatčena o několik hodin dříve ve své kanceláři v Masné ulici.
Vykonstruovaný proces
Proces s Miladou Horákovou a jejími dvanácti kolegy, v němž neblaze prosluli hysteričtí komunističtí prokurátoři Josef Urválek či Ludmila Brožová-Polednová, probíhal od 31. května do 8. června 1950 a byl zinscenován jako veřejný politický proces po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech na přímý příkaz prezidenta Klementa Gottwalda. Osm dní trvající proces měl svůj vynucený „scénář“, podle kterého se měli a byli donuceni obžalovaní chovat; ale v některých momentech přesto jednali proti režii. To platilo speciálně pro Miladu Horákovou. Hned první den procesu ve svých odpovědích úspěšně bránila sebe i své myšlenky, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější trest jen snižuje. Během procesu byly nošeny do soudní síně koše s tisíci rezolucemi lidí žádajících nejvyšší tresty pro obviněné, které byly organizovány nejen závodními výbory KSČ, milicemi, ale i uličními výbory. Dne 8. června 1950 padl rozsudek a mezi čtyřmi tresty smrti stálo i jméno Milady Horákové.
Milada Horáková odmítla žádat o milost, ale učinila tak její dcera i její advokát. V její prospěch intervenovaly mnohé zahraniční osobnosti v čele s Albertem Einsteinem či Winstonem Churchillem. Marně. Prezident Gottwald všechny žádosti zamítl a trest smrti potvrdil. Své poslední kroky na tomto světě Horáková ušla 27. června pár minut před půl šestou ráno na dvoře pankrácké věznice. Podle archivních zpráv její smrt byla obzvlášť krutá a přišla až po dlouhých čtrnácti minutách na oprátce.
