Před 70 lety zemřel Josif Stalin. Kolik měl na svědomí lidí? A proč si ho Rusové stále váží?
Pátého března 1953 zemřel ve věku 74 let na své chatě v Kuncevu u Moskvy na následky mozkové mrtvice Josif Vissarionovič Stalin, vlastním příjmením Džugašvili, první generální tajemník Komunistické strany Sovětského svazu a čtvrtý předseda rady ministrů (vlády) SSSR.
Soudruzi, kteří se ho báli, jej nechali pět dní bez pomoci. Tradovalo se, že umírající generalissimus zvedl ruku, jako by někomu hrozil. Devátého března se konal státní pohřeb a byl vyhlášen čtyřdenní státní smutek. Hodnocení jeho osobnosti je dodnes velmi protichůdné. Kritici mu vytýkají bezbřehý kult osobnosti, a zvláště represívní formu vlády, jež si vyžádala mnohamiliónové oběti, především během násilné kolektivizace na Ukrajině a v Kazachstánu a v období Velkého teroru, zahájeného roku 1937, který zdecimoval vyšší velitelský sbor Rudé armády a těžce postihl mnoho představitelů politického a kulturního života a vědy. V tomto roce dosáhl počet zatčených největšího množství za celou sovětskou éru: 936 750 osob. V následujícím roce klesl na 638 509. V letech 1930 až 1952 bylo v rámci administrativních represí deportováno 5 854 200 lidí.
Pro a proti
Stalinovi apologeti naopak vyzdvihují, že – a to je nesporná pravda – během historicky krátké doby přeměnil zaostalou zemi v průmyslovou a od roku 1949 i jadernou velmoc, za jeho éry se pronikavě zvýšila úroveň vzdělanosti, lékařská péče se stala dostupnou širokým vrstvám obyvatelstva, což bylo za cara nemyslitelné, a co nejvíc – jím vedený Sovětský svaz porazil nacistické Německo a jeho spojence ve druhé světové válce, čímž se pronikavě zlepšilo jeho mezinárodněpolitické postavení.
Právě na tuto strunu dodnes hrají ruští nacionalisté, kteří nezapomínají, že právě za Stalina Sovětský svaz získal zpět území ztracená po potupném brestlitevském míru a vliv SSSR na mezinárodní scéně nesmírně vzrostl.
Stalinovi odpůrci se nepřestávají dohadovat, zda byl největším řezníkem v dějinách Koba, jak Džugašvilimu přezdívali během jeho ilegálního působení za cara, nebo „Velký kormidelník“ Mao Ce-tung (kvůli 28 miliónům obětí hladomoru vyvolaného v Číně v důsledku Maovy avanturistické politiky „velkého skoku“ se jeví jako nanejvýš pravděpodobné, že „Velký kormidelník“ Stalina překonal). Objevil se bezpočet nejrůznějších odhadů počtu obětí Stalinova teroru. Některé jdou až do desítek miliónů, to však často popírá jakékoli zákonitosti demografie a paradoxně nahrává spíše Džugašviliho obhájcům.
V roce 2007, při příležitosti 70. výročí rozpoutání Velkého teroru, vypracovala a zveřejnila ruská organizace ochránců lidských práv Memorial jmenný seznam 2,6 miliónu obětí stalinských čistek a teroru, jenž v 5000 kopiích putoval do škol a veřejných institucí. Představitel Memorialu Arsenij Roginskij však zdůraznil, že jmenná databáze, jež je výsledkem bezmála dvacetileté práce stovek lidí, zahrnuje pouhou pětinu až čtvrtinu úhrnného počtu obětí, který prý činil zhruba 12,5 miliónu. Kam se nicméně tato čísla hrabou na 66 miliónů mrtvých, o nichž fantazíroval profesor Kurganov, citovaný Solženicynem!
Sběratel hodností
Ačkoli Stalin nikdy nebyl na vojně (měl jednu ruku kratší), od 30. června 1941 stál v čele všemocného Státního výboru obrany, vytvořeného po přepadení SSSR Německem, 6. března 1943 obdržel hodnost maršála Sovětského svazu, a 27. července 1945 pro něj dokonce vytvořili hodnost generalissima a nechali mu ušít slušivou slavnostní bílou uniformu.
Stalin se o vojenské otázky velmi zajímal, ale na rozdíl od Churchilla za celou druhou světovou válku zajel na frontu jenom jednou. Po Stalinově smrti ho Nikita Sergejevič Chruščov obviňoval z nekompetentního zasahování do řízení operací, které zapříčinilo mimo jiné katastrofální porážky u Kyjeva v září 1941 a u Charkova v květnu následujícího roku.
Největší Rus
Zůstává jedním z mnoha šklebů historie, že v anketách O největšího Rusa všech dob se už léta na předních příčkách umisťuje Gruzínec Stalin, třebaže mnozí Rusové kvůli teroristickým útokům Čečenců a konfliktu s Gruzií Kavkazany nenávidí.
Zdá se, že Džugašvili ještě hodně dlouho nepřestane vyvolávat emoce a jitřit city. Ostatně četní levicoví intelektuálové na Západě na něj dodnes nedají dopustit.
