BOHUMIL DOLEŽAL: Normalizace Ústavu pro studium totalitních režimů
Komentátor Bohumil Doležal se zamýšlí nad tím proč ČSSD dříve vadilo angažmá státu v nezaujatém bádání, kdežto teď už proti tomu nic nenamítají.
V dlouholeté tahanici o Ústav pro studium totalitních režimů byl včera (ve středu 10.dubna) učiněn rozhodující krok. Věcně vzato to byla to už jen tak říkajíc třešnička na dortu. Rada ústavu odvolala ředitele Daniela Hermana. Uvedené důvody se v podobných případech zpravidla uvádějí stejné: „chyby v řízení“, a to zejména chaotické řízení digitalizace. Na poslední chvíli protestoval premiér Nečas, bylo to zcela bezmocné a neúčinné.
Ústav vznikl v roce 2007 na základě senátního návrhu zákona (v Senátu měla tehdy většinu ODS a „pravice“). Navrhovatelé byli zjevně vedeni představou, že opřou dosud škobrtající „zkoumání a připomínání“ komunistického období o autoritu státu. Zákon byl nakonec v pozměněné podobě přijat a mimo jiné říkal, že Ústav řídí sedmičlenná rada, jejíž členy jmenuje a odvolává právě Senát. Rada zase jmenuje a odvolává ředitele ústavu. ČSSD a KSČM, které tehdy tahaly za kratší konec provázku, namítaly, že nezaujaté bádání o minulosti není věcí státu. V době, která plynula od té doby do dneška, se politické poměry v ČR pomalu proměňovaly, v návaznosti na to se měnil i poměr sil v Senátu. ÚSTR se průběžně otřásal vnitřními spory. Dnes mají v horní komoře ODS, SPOZ a KSČM ústavní většinu, v dnešní radě je z té původní jen jeden člověk a ČSSD už to, že se nezaujaté bádání má opírat o autoritu státu, ani trochu nevadí.
Už jen proto, aby mohl být v roce 2007 schválen, doznal původní návrh dosti podstatných změn. Předmět jeho bádání byl kromě období 1948-89 rozšířen i na léta 1938-45 a původní název „Ústav paměti národa“ změněn na nynější „Ústav pro studium totalitních režimů“. Úprava byla zcela nesmyslná. Léta 1938-45 jsou uzavřené, všeobecně odsouzené období, které nijak neovlivňuje naši současnost. To ovšem neplatí o období „komunismu“ (rozuměl období, kdy jsme byli součástí ruského komunistického impéria). Dodnes jej nedovedeme ani pořádně pojmenovat. Navíc už v původním návrhu nebyla zahrnuta veledůležitá léta 1945-48, kdy se nové poměry průběžně zaváděly (zplanýrování českého politického systému, obrovité vyvlastňování a brutální porušování základních občanských práv a svobod).
Podstatná věc je, že česká společnost se nachází, pokud jde o „komunismus“, ve stavu hluboké rozpolcenosti. Myšlenka zkřížení demokracie a „socialismu“ (rozuměj stalinismu) nebyl vůbec komunistický vynález. Jejím autorem byli dr. E. Beneš a jeho stoupenci, přišli s ní po Mnichově a za války u nás zapustila kořeny. Je to dnes vidět i v maličkostech, v široké oblibě masové kultury z let minulého režimu, v tiché nenávisti ke křesťanským církvím, v pochybnostech ohledně demokratického uspořádání společnosti, ve způsobu jak se u nás po listopadu 1989 prosadilo právo. Představa, že se vztah k minulosti může me napravit opíráním se o zpuchřelý a hroutící se stát, byla opravdu naivní.
To, co se včera stalo, je jen dalším výrazným signálem změn, které nás čekají po volbě nového prezidenta. Ne náhodou přinesly včerejší noviny tři zajímavé zprávy z Hradu. Prezident se setkal se zástupci „Vlasteneckého fóra“, které sdružuje veterány druhé světové války, politické vězně, Kluby českého pohraničí a Radu seniorů ČR. Vyslovil přání, aby se stali jeho neformálními poradci v otázce obhajoby českých národních zájmů. Týž den přijal ředitele BIS a nejvyššího státního zástupce.
Výměna ředitele ÚSTR (jistě nezůstane jen u ní) docela dobře zapadá mezi tyto události a znamená normalizaci té instituce ve smyslu u nás obvyklém. Podle toho je třeba hodnotit i ty, kteří ji prosadili.
Více textů autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
