JEFIM FIŠTEJN: Po pěti letech to už víme jistě – Obama dostal Nobelovu cenu zcela nezaslouženě

Veřejnost obzvlášť překvapilo odůvodnění extravagantního rozhodnutí o udělení Nobelovy ceny: „Za jeho mimořádná diplomatická úsilí v boji o vytvoření světa bez jaderných zbraní, jakož i za mírové urovnání konfliktu na Blízkém východě.“

Šok, který tento krok Norů způsobil, nesouvisel ani tak s faktem, že jaderné zbraně tehdy, ani potom nikam nezmizely a mír na Blízkém východě se nepřiblížil ani o píď – odborná a neodborná veřejnost byla perplex spíše z toho, že v době udílení ceny byl premiant ve svém úřadě teprve pár měsíců, pronesl sice mnoho vlajících slov, ale sotva něco stihl udělat. V době uzávěrky kandidátní listiny se v Oválné pracovně teprve rozhlížel.

Cena za nic

Barack Obama nebyl prvním americkým prezidentem, jež byl poctěn Nobelovou cenou za mír. Začátkem 20. století byli stejnou cenou ověnčeni jeho vzdálení předchůdci Theodor Roosevelt a Woodrow Wilson. Ti se ovšem mohli pochlubit nesporými zásluhami ve věci nastolení reálného, byť dočasného míru: Ten první zprostředkoval podepsání rusko-japonské Portsmouthské dohody, ten druhý„vnesl humanitární přístup do mezinárodní politiky a osobně se zasadil o uzavření Versailleské mírové smlouvy“, jež ukončila jatka 1. světové války. V roce 2002 se premiantem stal Jimmy Carter, jemuž byl připsán podíl na úspěšném prosazování lidských práv ve světě.

Přitom i v onom roce 2009 na seznamu uchazečů o prestižní cenu byla řada důstojných osobností s reálnými úspěchy či záslužnými činy na kontě - jako třeba zimbabwský opozičník Morgan Tsvangirai, vyzyvatel diktátora Mugabeho, Ingrid Betacourtová, která strávila rok v zajetí kolumbijských povstalců nebo doktor Denis Mukwege, který pomáhal obětem hromadných znásilnění v Kongu. Ke dni oznámení vítěze žádná sázková kancelář nepřijala ani halíř vsazený na jméno Baracka Obamy – všichni nejspíš pokládali za nepravděpodobné, že by cenu mohl dostat člověk, který zatím neudělal zhola nic.

Vědom si této kuriózní nesrovnalosti tehdejší šéf Nobelova výboru Thorbjørn Jagland, když předával cenu oslavenci, pociťoval nutkavou potřebu nějak rozvést motivy neobvyklého počinu: „Málokdy osobnost takové úrovně jako náš laureát připoutává k sobě pozornost celého světa a svými projevy dává lidem naději na lepší budoucnost.“

Tiskový tajemník Baracka Obamy Robert Gibbs vyprávěl později, že když za úsvitu vzbudil prezidenta, aby mu sdělil radostnou novinku, přijal ji s jistými rozpaky. Další blízký prezidentův spolupracovník David Axelrod nazval tehdejší prezidentův stav mírným intelektuálním otřesem. Trudnomyslně prý přemítal, jak na to má reagovat, neboť právem tušil, že se stane objektem čilého novinářského vtipkování.

Politické hrátky

Mezi nositeli této podivné ceny, významné a nicotné zároveň, byli lecjací „dárečkové“ – pechvogelové  jako Michail Gorbačov, lidé, kteří za jiných okolností mohli být nakrásně souzeni mezinárodním tribunálem za válečné zločiny, nebo politici, jejichž ocenění bylo zjevným omylem – jihokorejský prezident Kim Te-džung si vysloužil Nobela tím, že „přispěl ke znovusjednocení Severní a Jižní Koreje“, ačkoli k takovému aktu nikdy nedošlo.

Nikdy však nebyla cena udělena coby záloha na budoucí dobré skutky jen proto, že premiantova rétorika vzbuzuje v lidstvu silnou naději. V tisku se okamžitě vyrojily návrhy na udělení obdobné ceny za literaturu mladému autorovi, který na oplátku slíbí, že jednou ohromí svět románem lepším než vše, co zplodili Faulkner a Tolstoj dohromady.

Z Obamy si utahoval každý, kdo nebyl líný. Ironický tón nasadil i slavný televizní moderátor Jay Leno, který se ve svém večerním programu Obamy posměšně zastal: „Není pravda, že se nemůže pochlubit žádným význačným úspěchem. Kdo z vás může o sobě říct, že dostal tak prestižní cenu, aniž by hnul prstem?“ Známý konzervativní publicista Mark Steyn si z Obamy dělal rovnou šoufky: „Seznam kandidátů na Nobelovu cenu byl uzavřen 1. února. Obama vstoupil do úřadu 20. ledna. Jakápak mimořádná úsilí v oblasti mezinárodní diplomacie stačil vyvinout za pouhých 12 dnů? Že se uklonil saúdskému králi? Že britskému premiérovi daroval sadu videí ´ Dvacet klasických filmů, které jste viděli tisíckrát´ koupenou ve Wal-Martu v akční slevě? Za tato a další mimořádná úsilí stal se prezident Obama nejpochybnějším nositelem Nobelovy ceny míru v dějinách,“ přisazoval Steyn.    

Začátek spiknutí

Někteří pisatelé necítili potřebu skrývat pohoršení za rouškou benevolentního pousmání. Vdova po Andreji Sacharovovi Jelena Bonnerová, která kdysi jeho jménem přebírala cenu v Oslu, byla ve svém otevřeném dopise mnohem direktnější: „Nehodlám posuzovat Obamovy předvolební sliby, jeho domnělé úspěchy a podle mne zjevné debakly na poli jaderného odzbrojení a na Blízkém východě. Nebudu hodnotit ani skutečnost, že se z politických důvodů odmítl setkat s Dalajlámou, svým kolegou-nositelem Nobelovy ceny míru. Můj odsudek se nevztahuje ani tak k samotnému Obamovi jako k mnou neváženému Nobelovu výboru norského Stortingu. Nevážím si jej kvůli přidělení ceny za rok 2009, ale také kvůli mnoha dalším stejně pochybným jménům laureátů v minulosti.“

Byli i tací, co spatřovali v norské akci začátek široce založeného spiknutí. Ve svém článku Nobelova cena pro Obamu – toť pokus Evropy opět kolonizovat Ameriku mudroval bývalý hlavní poradce prezidenta Clintona Dick Morris zhruba takto: „Cena je odměnou za to, že Obama krotí neposlušnou Ameriku a mění ji k obrazu Norska nebo Evropy vůbec. Lenin měl pravdu v tom, že socialismus nemůže existovat v jedné zemi nebo jen na jednom kontinentě. Musí zvítězit ve světovém měřítku, aby peníze a moc neutíkaly tam, kde stále funguje svobodný trh. Evropa chce zneplatnit americkou revoluci, vrátit nás na samotný začátek a znovu kolonizovat Ameriku. Právem vidí v Obamovi příbuznou duši, která je ochotna tančit tak, jak Evropa bude pískat.“

Nesmysly na pokračování

Stoupenci Baracka Obamy, když se oklepali z prvotního otřesu, podnikli v liberálním tisku drobnou protiofenzívu. Většina oslavných článků se nesla ve stejném duchu jako příspěvek Tima Ruttena otištěný deníkem Los Angeles Times pod názvem „Obama si zaslouží cenu za svá ušlechtilá slova“. V něm autor sice uznává, že na první pohled jedinou rozumnou reakcí na absurdní cenu je její odsouzení, neboť „prezident zatím nikde ničeho nedosáhl“, leč časem určitě všeho dosáhne. Tím Rutten nepochyboval o tom, že prezident svá předsevzetí dříve nebo později naplní skutky a trochu pateticky vyzýval své oponenty: „Vraťme se ke sporu za takových pět let a uvidíme, co budete říkat!“

Po pěti letech má Tim Rutten sotva chuť vracet se k dřívějším polemikám. Čas je vůči Obamovu prezidentování neúprosný a jeho vnímání americkým obyvatelstvem se zhoršuje den ode dne. Před několika týdny se v Americe konaly důležité mezivolby, které demokraté na celé čáře prohráli.

Zatímco dříve prezident jako bájný Gulliver táhnul za sebou celé demokratické loďstvo, nyní spolustraníci svorně odmítali Obamovu účast na předvolebních mítincích. Tušili, že jim může spíše ublížit, než pomoci. 52 procent Američanů pokládá jeho prezidentování za hotovou katastrofu. Většina z nich má za to, že v zahraniční politice selhal Obama ještě více než ve vnitřní. Zatímco jeho domácí politiku vcelku schvaluje 42 % voličů, s jeho působením na mezinárodní scéně je srozuměno jen 31procent Američanů.

Přitom sféra mezinárodních vztahů je právě tím hřištěm, na němž by nositel Nobelovy ceny míru měl umět hrát nejlépe. Dříve mu rétorická obratnost na poli zahraniční politiky dávala křídla, nyní ho jako těžká koule na noze strhává dolů a s ním i celou jeho stranu. Došlo totiž k významnému posunu ve vztahu Američanů k národní bezpečnosti. 54 procent z nich pokládá rostoucí agresivitu Ruska vůči jeho sousedům za jednu z hlavních hrozeb pro Spojené státy. Dále 48 % dotázaných má za to, že ruské zasahování na Ukrajině přímo ohrožuje americké zájmy. Ještě v dubnu letošního roku si to myslela třetina amerických respondentů.

Lid nevěří jménu Obama

Američany zejména dráždí Obamova liknavost a nepřítomnost jakékoli strategické vize v jeho činnosti. 74 procent Američanů se domnívá, že ve vztazích s Ruskem nemá Obama potřebné „koule“ a jen 6 procent ho pokládá za zdatného protihráče Moskvy. Přes dvě třetiny Američanů věří, že prezident Putin má Obamu za slabocha, kterého nemusí brát vážně.

Sociology obzvlášť překvapilo zjištění, že záporné vnímání Obamovy činnosti v posledních měsících neustále narůstá a tvoří jasný trend. Ukrajinská krize přerostla v očích Američanů z regionálního konfliktu do globálního. Společnost vnímá východ Ukrajiny jako nejzazší mez – asi tak jako byla kdysi vnímána Berlínská zeď. Od svých úředníků slyší rutinní mantry o tom, že konflikt nemá vojenské řešení, jenže ofenzívní postoj Moskvy je přesvědčuje o opaku. I kdyby nakrásně byl konflikt ukončen a Krym vrácen Ukrajině – jako že se to nestane – i kdyby Moskva ustoupila od zuřivé protiamerické rétoriky, vnímání Američanů to hned tak nezmění. Veřejné mínění má vlastní setrvačnost, snadno se mění k mínusu, ale nesnadno se obrací zpět.

Je jasné, že ať prezident Obama něco udělá, či naopak neudělá nic, bude to nejspíš pořád špatně. V Rusku se Obamovi neřekne jinak než „známý washingtonský jestřáb“, případně „zlopověstný válečný štváč“. Komunistický poslanec Státní dumy s „rusofobským“ příjmením Raškin (pohrdlivá zdrobnělina od anglického znění slova Russia, foneticky „raša“, hanlivě „raška“) požádal nedávno amerického prezidenta, ať okamžitě vrátí Nobelovu cenu míru, čímž možná zmírní svůj budoucí trest za válečné zločiny. „Kam přichází Amerika a vstoupí holínka NATO,“ hřímal v Dumě komunista Valerij Raškin – „tam teče krev, jsou zabíjeni civilisté, děti a ženy, tam zuří válka…Celému světu vnucují své falešné standardy, svou perverzní ideologii a nutí nás tančit tak, jak oni pískají. Od nás ale brzy dostanou přes nenechavé prsty!“

Existuje ovšem také jiný pohled na věc. Josef Joffe, jeden z nejvlivnějších politických komentátorů světa a nyní i vydavatel hamburského deníku Die Zeit, je dlouhodobě nemilosrdným kritikem Baracka Obamy kvůli jeho politice izolacionismu. V nedávném sloupku, jehož název zní prostě a bezútěšně – Kde jsi, strýčku Same?, vyjmenovává německý autor dlouhou řadu tragických událostí poslední doby, které by se nemusely odehrát, kdyby „světový četník“ konal svou povinnost.

Američané opustili Irák a nyní tam řádí fanatici Islámského státu. Středověk se vší silou vrací na Blízký východ. Obama ztratil jakoukoli ostražitost vůči Rusku a Putin obratem anektoval Krym a usiluje o zřízení separatistického chalifátu na východě Ukrajiny. Doslova za půl roku se ze světového řádu, ať byl jakkoli nedokonalý, stala hromádka trosek. Josef Joffe používá v této souvislosti latinský výraz „horror vacui“ – strach ze vzduchoprázdna. „Mezi množstvím příčin,“ vysvětluje Joffe své použití tohoto termínu – „které způsobily výbuch násilí v Doněcku, Damašku a Mosulu, jedna je obzvlášť nabíledni. Je jí nezúčastněnost a indiferentnost Ameriky v době Obamy.“

Obama nemá volbu

Kdo z nich má pravdu, Raškin nebo Joffe? Obamova volba vskutku není jednoduchá. I kdyby se postavil na hlavu, pro Raškina bude americký prezident stejně špatný jako všichni jeho předchůdci – fašista, vrahoun, katan a nepřítel všeho živého včetně komunistické frakce Státní dumy. Ať posílá vojáky někam, nebo je odněkud stahuje, ať bombarduje nějakou svoloč, nebo odmítá na ni zaútočit, ať potřásá Putinovi pravicí, nebo ho postihuje sankcemi, ať provádí špionáž, nebo neprovádí, ať rýsuje červenou čáru, za kterou nepřítel nesmí, nebo přechází její překročení mlčením, ať pronáší vzletné projevy, nebo raději mlčí k podstatným problémům, ať zasahuje, nebo nedělá vůbec nic – Raškinovi se ničím nezavděčí. Pro něho zůstane americký prezident krvežíznivou bestií už proto, že sedí v Bílém domě.

Svět není stabilnější

Myšlenky hamburského novináře není tak těžké pochopit. Není to složitá ideologie, ale očividná fakta. Američané již opustili nebo hodlají vbrzku opustit všechna válečná jeviště, na kterých po 11. září hráli nějakou roli. Ale štěstí ne a ne se dostavit. Ba naopak, život na této planetě už dlouho nebyl tak nebezpečný a vyhlídky tak neveselé jako nyní. Tu Putin, tam islamističtí hrdlořezové zaplňují prázdnoty, které se utvořily po odchodu Američanů. Za Reagana, Clintona a za obou Bushů svět s celou jeho komplikovanou barevností byl nesrovnatelně stabilnější. Obamova mírumilovnost nás všechny přichází hodně draho.

Otázkou zůstává, zda nositel Nobelovy ceny míru za rok 2009 vůbec chce slovům hamburského novináře rozumět, anebo ho za dva roky uslyšíme spokojeně si prozpěvovat s Ringo Čechem: „Já už jdu, jdu, jdu, už mám všechno hotový!“