JAROSLAV ŠAJTAR: Většina Rusů si pořád myslí, že diktátor Stalin je kladná osobnost dějin
Podle průzkumu nezávislého střediska Levada se 52 procent Rusů domnívá, že Josif Vissarionovič Stalin sehrál v historii země kladnou úlohu. Největší sympatie k němu chovají lidé starší 55 let a venkované, naopak nejméně náklonnosti vzbuzuje u mládeže a Moskvanů.
Současná Stalinova popularita je mezi Rusy nejvyšší od roku 2006, kdy toto středisko začalo provádět sondáže na dané téma. Podle průzkumu fondu Veřejné mínění je jen 40 procent Rusů přesvědčeno, že Džugašvili je zodpovědný za masové čistky a represe, jež si vyžádaly dosud neupřesněné milióny mrtvých, a 15 procent si myslí, že zodpovědný není, protože „doba byla taková“.
Někteří ruští ochránci lidských práv podle BBC mluví o „skryté rehabilitaci“, příznačné pro takzvanou putinovskou éru, což potvrzují i odborníci z moskevského centra Carnegie. Podle nich se Stalinova popularita vyhoupla z pouhých 12 procent v roce 1989, kdy veřejnost hltala odhalování jeho zločinů v rámci glasnosti, na 42 procent roku 2012, kdy ho Rusové označili za nejoblíbenější z historických osobností. Je však třeba v zájmu objektivního hodnocení podotknout, že prezident Putin odmítl jak Stalinův kult osobnosti, tak i represe a před osmi lety se zúčastnil vzpomínkových akcí věnovaných 70. výročí zahájení „velkého teroru“ v roce 1937. V Rusku vycházejí odborné práce na téma stalinských represí.
Jak je tedy možné, že po všech odhaleních jeho zločinů se v anketách o největší osobnost Stalin pořád umisťuje na čelných místech, zatímco Chruščov, Gorbačov a Jelcin, kteří se tolik zasadili o destalinizaci a rehabilitaci obětí represí a zpočátku se těšili podpoře hlavně mládeže a inteligence, ve stejných výzkumech nejen beznadějně propadají, ale navíc je část publicistů nazývá zrádci? Je to snad důsledek nedostatečných demokratických tradic v ruské historii, z carských dob zděděného zvyku slepě poslouchat hrubou sílu a ohýbat záda pod knutou, nebo se tak projevuje nostalgie rozčarované části obyvatelstva?
Proč jsou ruští nacionalisté schopni ubít kavkazského trhovce a zároveň adorovat řezníka stejného původu? Někdejší prezident Dmitrij Medveděv dokonce vyzval Rusy, aby přestali s ospravedlňováním stalinských represí. Řečeno slovy romantického básníka Fjodora Ivanovice Ťutčeva: „Rusko rozumem nepochopíš, aršínem nezměříš, Rusko má osobitý ráz, v Rusko se dá jenom věřit.“
Tři plus pro Stalina
Na proti tomu mnoho Rusů zločiny spáchané v období kultu osobnosti sice nepopírá, ale ti prostší si libují, že likvidací Leninovy gardy (Zinovjeva, Kameněva, Trockého a dalších) zbavil zemi mnoha bolševiků židovského původu. Zahrát na antisemitskou notu V Rusku – a nejen tam – spolehlivě zabírá. A cožpak popravený maršál Tuchačevskij nenařídil poprvé v dějinách použít otravné plyny proti vlastním civilistům? A nepřezdívali snad rovněž popravenému vysoce postavenému činiteli Rudé armády, Židovi Ionu Jakirovi, kvůli jeho úloze při násilné kolektivizaci „řezník Ukrajiny“? Dostali přece, co si zasloužili, a že se s nimi svezlo pár miliónů nevinných, na širé Rusi nehraje takovou roli. Nas mnogo…
Avšak i ti seriózněji uvažující oceňují Stalinovy nepopiratelné zásluhy. Můžeme vytyčit zhruba tři hlavní body. Prosadil sice násilnou kolektivizaci, jež vyvolala hladomor (obzvláště katastrofálního rozsahu dosáhl v dnes těžce zkoušené Ukrajině a v Kazachstánu), kterému podle různých propočtů podlehly tři až deset miliónů lidí a 389 521 „kulaků“ a členů jejich rodin zemřelo podle oficiálních údajů ve vyhnanství, ale také horečnou industrializaci s akcentem na těžký (a zbrojní) průmysl, což SSSR přeměnilo ve velmoc a umožnilo mu zvítězit ve druhé světové válce. Úspěchy dosažené v této oblasti jsou bez nadsázky ohromující. Jestliže roku 1928, tedy před první pětiletkou, měly sovětské ozbrojené síly 92 tanků a 1394 letounů, pak roku 1935, v průběhu druhé pětiletky, 7633 tanky, 2547 tančíků a 6672 letouny a před vypuknutím Velké vlastenecké války tankový park Rudé armády převyšoval počty tanků všech zbylých armád světa dohromady!
Anexí východního Polska, Pobaltí a Besarábie zahájil proces obnovy Ruské říše, za který ho dodnes velebí i publicisté jinak smýšlející o jeho éře kriticky. To mu vyneslo stejné sympatie jako Putinovi loňské připojení Krymu k Ruské federaci.
Bezesporu největší ostruhy si ovšem Stalin vysloužil jako předseda Státního výboru obrany za Velké vlastenecké války. Ačkoli nikdy nebyl na vojně, roku 1943 obdržel hodnost maršála a v roce 1945 generalissima. Západní Spojenci mu láskyplně přezdívali „uncle Joe“. Ne snad proto, že by trpěli takovou naivitou, ale cítili, že gigantický zápas na východní frontě šetři životy miliónů jejich vlastních vojáků. Stalin byl vrchním velitelem jedné z největších a nejsilnějších armád, jaké kdy dějiny spatřily. Na rozdíl od Churchilla sice zavítal na frontu pouze jednou, ale na druhou stranu není pravda, že válečnou situaci sledoval na glóbusu, jak o něm posměvačně prohlašoval Chruščov.
Bez ohledu na to, zda poměr nenávratných vojenských ztrát SSSR a Německa s jeho spojenci na východní frontě činil 8:1, jak píše ostře protistalinsky laděný Boris Vadimovič Sokolov, či jen 1,29:1 podle oficiální statistické studie Bez razítka Přísně tajné z roku 1993, Rudá armáda zvítězila a postoupila hluboko na Balkán a do střední Evropy. Někdejší nechtěný pária navzdory astronomickým ztrátám a hroznému zpustošení přerostl v opravdovou supervelmoc, na jejíž mínění se Západ nyní musel ohlížet. V očích mnoha Rusů „demokraté“ způsobili rozpad světovládného impéria, doprovázený hospodářským a morálním rozvratem, a tudíž se na rozdíl od Stalina těší mizivým sympatiím.
Smrtelné nebezpečí, jež SSSR za války hrozilo zkázou, přimělo Stalina, aby se snažil vlichotit právě ruskému národu. Ve slavném projevu při přehlídce Rudé armády na Rudém náměstí v Moskvě 7. listopadu 1941 mj. řekl: „Nechť vás v této válce posiluje mužný vzor vašich velikých předků – Alexandra Něvského, Dmitrije Donského, Kuzmy Minina, Dmitrije Požarského, Alexandra Suvorova, Michaila Kutuzova! Nechť vás vede vítězný prapor velikého Lenina!“ Za války se rovněž zlepšilo postavení Ruské pravoslavné církve.
Obecně lze konstatovat, že Kavkazan Stalin vystupoval jako pravověrný Rus, a naopak tvrdě potíral nacionalisty v rodné Gruzii, vedl jednání se svými americkými a britskými protějšky na teheránské, jaltské a postupimské konferenci, tvrdě hájil zájmy SSSR a dokázal je prosadit mnohem lépe než jakýkoli ruský politik zájmy carského Ruska. Proto dnes Rusům imponuje, i když podle jiné ankety skončil až pátý – za kosmonautem Jurijem Gagarinem, básníkem a zpěvákem Vladimirem Vysockým, velmi protichůdně hodnoceným maršálem Georgijem Žukovem a světoznámým spisovatelem Lvem Tolstým.
