JAROSLAV ŠAJTAR: Dočkáme se oficiálního přepisování dějin druhé světové války?

Minulou středu se polský ministr zahraničí Grzegorz Schetyna, který o sobě rád zdůrazňuje, že je vystudovaný historik a milovník dějin, pro změnu vytasil s tvrzením, že Osvětim osvobodili Ukrajinci, neboť se ho zúčastnil 1. ukrajinský front. Z prohlášení obou diplomatů je na hony cítit až křečovitá snaha odsunout do pozadí podíl Ruska, právního nástupce tehdejšího Sovětského svazu. Je třeba ocenit, že v podmínkách zglajchšaltovaných sdělovacích prostředků v sobě významný polský list Gazeta Wyborcza našel tolik slušnosti – a v atmosféře hysterické rusofobie, panující v Polsku v souvislosti s podílem Moskvy na válce na jihovýchodě Ukrajiny, možno říci i odvahy –, že pana ministra pořádně utřel.

Názvy frontů a kdo v nich bojoval

„Určitě v něm (v 1. ukrajinském frontu – poznámka redakce) bojovali Ukrajinci, možná tvořili i většinu, avšak ať se to někomu líbí, nebo ne, bojovali v něm vojáci asi sta národností. V bojích o Osvětim padlo 230 sovětských vojáků, mezi nimi i podplukovník Gilmudin Baširov, z jehož jména lze usoudit, že nebyl Ukrajinec,“ podotkla škodolibě Gazeta Wyborcza.

Názvy frontů Rudé armády totiž vůbec nevznikaly podle jejich etnického složení, ale podle území, odkud operovaly. Že to neví velvyslanec Kirby, nepřekvapuje vzhledem k tomu, že většina Američanů není schopna Ukrajinu najít ani na mapě. U polského ministra zahraničí, a navíc vystudovaného historika, to přinejmenším zaráží, a dokonce se vkrádá podezření na zlý úmysl. Podle této zvrácené logiky by tedy v Karelském frontu museli převládat Karelové, v pobaltských frontech Estonci, Litevci a Lotyši, v běloruských Bělorusové a ve Stalingradském frontu obyvatelé Stalingradu. Naproti tomu Rusové zřejmě vůbec nebojovali, protože žádný ruský front neexistoval.

Vydávat Ukrajince za osvoboditele Polska zavání cynismem

Za války britský premiér Winston Churchill i americký prezident Franklin Delano Roosevelt s uznáním hovořili o Rusku a oceňovali odvahu ruských vojáků. Sovětská propaganda naopak zdůrazňovala podíl právě neruských národností, když otiskovala počty vyznamenaných příslušníků nejrůznějších národností SSSR. Ukrajinci byli po Rusech nejpočetnější, což se odráželo i na množství vyznamenaných.

Nicméně lidé v porobené Evropě s nadějí a očekáváním říkali: „Rusové přicházejí!“ Totéž, ovšem ze zcela jiných pohnutek, říkali ostatně i Němci. Nikdo, ani příznivci komunistů, neříkal fakticky mnohem správnější: „Sověti přicházejí!“ Rozhodně však nikdo – a Poláci nejméně – nevzhlížel s nadějí k Ukrajincům. Zdůrazňovat jejich podíl na osvobození zrovna Osvětimi má obzvlášť hořkou pachuť, neboť právě Ukrajinci patřili k nejsurovějším dozorcům v koncentračních táborech a svou nenávist si vylévali zejména na Židech a – Polácích.

V letech 1943–1944 povraždili ukrajinští nacionalisté v rámci „etnického čištění“ na západní Ukrajině (na Volyni a v Haliči) podle knihy Polsko 1939–1945 (vydané Ústavem národní paměti ve Varšavě roku 2009), sto tisíc Poláků. Jiné odhady jsou skromnější a zmiňují 35 000 až 60 000 obětí. Podle publikace J. Turowského a W. Siemaszka Zločiny ukrajinských nacionalistů spáchané na Volyni na polském obyvatelstvu, 1939–1945 jsou dosud známa jména 33 454 polských obětí. Poláci jako odvetu vyvraždili 15 000 až 20 000 Ukrajinců. Dochovaly se otřesné snímky polských dětí oběšených na ostnatém drátě. Příslušníci Ukrajinské povstalecké armády, kteří zjevně nemarnili čas studiem Ženevské konvence, v boji „za vilnu Ukrajinu“ zajatce s oblibou přeřezávali pilou a krutostí si nijak nezadali s chorvatskými ustašovci.

Co stálo osvobození Polska

Sovětské (ano, sovětské, nikoli ruské ani ukrajinské) ozbrojené síly se na osvobozování (nebo tento výraz brzy zakážeme stejně jako popírání holocaustu a budeme říkat okupaci?) Polska podílely 297 dní – od 17. července 1944 do 8. května 1945. To bylo nejdéle ze všech zemí, jejichž osvobozování se účastnily. Stálo je to také zdaleka největší oběti. Přes Polsko, a nikoli přes Československo, jak se mylně domnívají někteří publicisté, vedl směr hlavního úderu přímo do srdce třetí říše – do Berlína – a tomu odpovídala zběsilost německého odporu. Armádní generál S. M. Štemenko, Rus s příjmením ukrajinského původu, jenž za Velké vlastenecké války zastával funkci náčelníka operační správy generálního štábu a zástupce náčelníka generálního štábu Rudé armády, ve své knize Generální štáb za války uváděl, že během osvobozování Polska bylo rozdrceno 150 divizí a 80 úplně zničeno. V rámci osvobozování Polska se odehrály gigantické strategické útočné operace: lvovsko-sandoměřská a viselsko-oderská.

Dvanáctého listopadu 1956, tedy dávno před současným rusko-polským antagonismem, takže nejde o zprávu poplatnou ideologické zakázce, vypracovalo vojenskovědecké oddělení generálního štábu ozbrojených sil SSSR pod vedením generálplukovníka Pokrovského zprávu o ztrátách při osvobozování Polska. K 1. lednu 1945 se na něm podílelo 3 246 000 sovětských vojáků. Trvalé ztráty (mrtví, nezvěstní a zajatí) činily 477 295 osob, zdravotnické (ranění, nemocní apod.) 1 636 165, úhrnem 2 113 460. K nim je nutno připočítat 2692 ztracených letounů, 2966 tanků a samohybných děl a další bojovou techniku. Celkové ztráty výzbroje a materiálních prostředků dosáhly hodnoty 26 720 959 000 rublů. Tyto údaje poprvé zveřejnil Vojenno-istoričeskij žurnal č. 12/1991 v období glasnosti a rozpadajícího se Sovětského svazu.

Ani tato závratná čísla však nejsou konečná. Novější údaje z roku 1993 vypočítávají sovětské ztráty ve výši 2 016 244 vojáků, z čehož na trvalé připadlo 600 212 (v tom je zahrnuto 541 029 padlých, zemřelých na zranění a nemoci) a 1 416 032 na zdravotnické. Z historického hlediska je podružné, kolik z nich bylo Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, Arménů, Gruzínů či Tádžiků.

Rudá armáda umožnila nastolit ve většině zemí, kam vstoupila, režimy, jež se po více než čtyřicetileté existenci zhroutily jako domeček z karet, protože většina obyvatelstva chtěla žít jinak. Prostí sovětští (ruští, ukrajinští a další) vojáci, kteří obětovali životy a zdraví, na tom ale nenesou žádnou vinu, neboť se mnohdy sami stali obětí krutého stalinského systému.

Přepisovat proto části dějin druhé světové války je ostudné.