BOHUMIL PEČINKA: Zákulisní manévry, které přiměly ministryni spravedlnosti k rezignaci
Způsob odvolávání ministryně spravedlnosti Heleny Válkové měl hodně blízko k praktikám politického života v komunistickém Sovětském svazu.
Začátkem minulého týdne sepsala babišovská tištěná média její obsáhlé politické nekrology, bez věcných tvrzení a faktů, zato s mnoha náznaky, které měly jediný cíl – zpochybnit profesní a osobnostní integritu Heleny Válkové. V někdejším sovětském Rusku po takové kanonádě platilo: pozor, pozor, je tu nespokojenost „těch nahoře“ s kritizovaným a dotyčný bude v lepším případě odvolán, v horším zatčen. Ministryně se naštěstí dočkala jen toho prvního.
V druhé fázi už přímo lidé kolem Andreje Babiše začali vytvářet tzv. věcné zdůvodnění odvolání ministryně spravedlnosti. Původně to měl být příběh o ministryni, která je neschopná se dohodnout s představiteli justice na finančních kompenzacích ve věci ušlého zisku za jejich zmrazené platy.
„Kvůli její neschopnosti přijde stát o 6,5 miliard korun,“ bylo slyšet z politických kuloárů, což však utnula sama profesorka Válková tím, že minulý pátek s justičními špičkami dospěla ke kompromisnímu vyrovnání ve výši 1,2 miliardy korun. Zajímavé bylo, že na pondělním jednání vlády její návrh prošel, přičemž proti němu hlasovali všichni ministři hnutí ANO. To už bylo jasné, že Babiš dal v jejím případě caesarovský palec dolů.
Proces její „deinstalace“ vstoupil do své třetí a poslední fáze, kdy čelila brutálnímu nátlaku ze strany samotného Andreje Babiše. I když přecházela chřipku udělala několik obratných politických tahů, včetně získání podpory od prezidenta republiky. Před zasedáním vlády ji však dal Babiš dokument, aby podepsala svou rezignaci. To rezolutně odmítla a se zápalem plic odjela do nemocnice. Podle zpráv z jejího okolí zde byla vystavena dalšímu nátlaku ze strany Babiše, což ji zlomilo a z nemocničního lůžka rezignovala. Jaké bylo v krátkosti její politické působení?
Na kandidátku Andreje Babiše se dostala ve chvíli, kdy tento český podnikatel potřeboval kulturní věrohodnost pro své nové hnutí založené na autoritativním principu. V předvolebním boji se mnohokrát oháněl slovy „profesorka Válková“, takže bylo v jednu chvíli zřejmé, že si jakoby „koupil“ především její akademický statut, jímž se může prezentovat před veřejností. Aby vyšel vstříc protikorupčním hnutím, jejichž kampaně ho na podzim 2013 vyzvedly do parlamentu, navrhl jako její první náměstkyni na ministerstvu spravedlnosti Hanu Marvanovou. To byla první velká chyba, která ovlivnila celou ministerskou éru Heleny Válkové.
Hana Marvanová je velká bojovnice a politická diva, která bohužel nesnese autority a pro níž je vleklá úřednická práce tím nejhorším trestem. Ve svých dobře míněných záchvatech začala odstraňovat kvalitní ministerské úředníky a to se později odrazilo v nehybnosti mnoha odborů. Do konfliktu s Válkovou se však dostala z toho hlavního důvodu, že se chovala jako stínová ministryně. Tento moment Válková správně kritizovala se zdůvodněním, že ministr je pouze jeden a jeho náměstek musí respektovat jeho priority.
Po odchodu Marvanové dosadil Babiš na ministerstvo svého poradce Roberta Pelikána, který předtím na financích dával dohromady systém řízení státních a polostátních podniků. Už tehdy se počítalo s tím, že by to mohl být její nástupce, protože Válková je přece jen žena v letech a její organizační schopnosti nebyly nijak závratné.
Důvod, který nakonec odstartoval její pád, byl však jiný. Především a hlavně se dostávala do stále větších konfliktů s Andrejem Babišem, který je zvyklý dívat se na každého kolem sebe jako na „sprostého podřízeného“ , jemuž musí diktovat personální politiku. Najednou začal mluvit nejen do obsazování důležitých míst na jejím ministerstvu, ale například i do způsobu jmenování místopředsedy vrchního soudu (Sváček), který vyhrál v legitimním výběrovém řízení.
I z toho důvodu Válková nezasvětila Babiše do konzultací s prezidentem ohledně nedávného jmenování předsedy Nejvyššího soudu (Šámal). To prý Babiše rozlítilo na nejvyšší možnou míru a odstartovalo její rezignaci, která oscilovala mezi slovy vyštvání a uštvání. Otázkou je, jak po této zkušenosti chce v budoucnu pracovat v parlamentu. Ale to už je jiný příběh.
