Tomáš Břicháček: Norská kauza a tolik pravdy a lásky, až to bolí

Pod tlakem veřejného mínění se nedávno konečně rozhoupal Parlament i vláda a Česká republika ve věci začala vyvíjet alespoň umírněný politický tlak na Norsko. Nic z toho ovšem není dobře kvitováno v prostředí oněch intelektuálních a kulturně-mediálních kruhů progresivní levice, pro které se vžilo označení „Pravda a láska“ popřípadě „Pražská kavárna“. Ti stejní, co se jindy dojímají nad osudem Tibetu, strádáním disidentů v Barmě nebo procesem s Pussy Riot v Rusku, a kteří mají vždy plná ústa lidských práv, najednou v případě konkrétního příběhu bezpráví přinejlepším projevují lhostejnost či arogantní přezíravost, v horším případě se vyjadřují v neprospěch matky, v nejhorším pak proti ní vedou dehonestující kampaň.

Mezi Kafkou a Orwellem

V květnu 2011 odebraly českým manželům Michalákovým žijícím v Norsku tamní úřady jejich syny Denise a Davida, a to na základě udání učitelky z mateřské školky kvůli podezření ze sexuálního zneužívání otcem. Trestní stíhání bylo v lednu 2013 zastaveno, protože žádné zneužívání se neprokázalo. Nicméně v mezidobí norské úřady a soudy i tak shledaly rodiče jako problémové, respektive selhávající při výchově, a odebrání potvrdily. Chlapci zůstali v pěstounské péči, a to každý u jiných pěstounů, třebaže o ně projevovala zájem širší biologická rodina v České republice. Otec byl zcela zbaven rodičovských práv, matka má právo děti vídat dvakrát ročně po dvou hodinách. Během setkání děti nesmí obejmout, nesmí jim dávat najevo své emoce, donedávna s nimi nemohla mluvit česky, ale jen norsky.

Celý případ z pohledu matky je popsán na stránkách www.kdejemojedite.cz. Jsou zde, pravda, jen tvrzení jedné strany sporu a při vytváření vlastního názoru lze sotva vycházet toliko z nich. Nicméně to, co je známo o norském systému sociálněprávní ochrany dětí, respektive juvenilní justice, a existence dlouhé řady navlas podobných kauz, nás vede k tomu, abychom tvrzení paní Michalákové nebrali na lehkou váhu.

Jsem přesvědčen, že norský model ochrany dětí je živoucím zosobněním orwellovské antiutopie a Kafkova Procesu, a že jde o jeden z nejzrůdnějších produktů sociálního inženýrství norského pokrokářského socialismu vůbec.

Laťka, kam až může stát zasahovat do soukromí rodin, a kontrolovat, zda rodiče vychovávají své děti správně, je nastavena tak vysoko, že se v podstatě blíží totalitním státům. Rodiče jsou chápáni jako potenciální nepřátelé dětí, které je nutno mít pod dohledem. Jsou to vlastně oni „státu podřízení vychovatelé,“ jak před vytvářením takového systému u nás kdysi varoval Václav Klaus. Této problematice se například věnuje podrobně ve svých textech Andrej Ruščák, Čech žijící v Norsku. Mimo jiné si všímá, že vedle hrstky zakázaných jednání, jako je fyzické trestání nebo psychické týrání, „je plno věcí, které jsou ‚dobrovolně-povinné‘, ‚důrazně doporučované‘ (s dodatkem, že nebude-li se člověk doporučením řídit, ‚může to mít důsledky, ale také nemusí“) a vymáhané podle toho, kdo to posuzuje a jakou má zrovna náladu.“ Dítě například nesmí být stresováno, nuceno k jídlu, překrmováno sladkostmi, rodiče se nesmí před dětmi hádat a řešit s nimi „záležitosti dospělých“, jako je finanční situace rodiny nebo vážné nemoci jejích členů, pít v jejich přítomnosti alkohol apod. Aby rodiče nebyli negativně nápadní, měli by se nějak angažovat v komunitě a také se setkávat s rodiči jiných dětí – k tomu by se chtělo dodat: „Soudruhu, musí tě být vidět!“.

Stačí podezření, udání, negativní reference a rodina se dostává do hledáčku úřadu Barnevernet, sebevědomé „sociálky“ s rozsáhlými pravomocemi, která se vymkla kontrole a která ve jménu „nejlepšího zájmu dítěte“ provádí moderní hon na čarodějnice. Pochybných případů jsou známy desítky a mnohé jsou si velmi podobné. Barnevernet může děti na základě vlastního rozhodnutí odebrat, a to i z malicherných příčin a při nedoložených obviněních. To se také děje jako na běžícím pásu. Brutální scény vyrvávání plačících dětí zoufalým rodičům obletěly svět. Pak už se dávají do pohybu kola byrokracie, námezdní pěstounské péče (které se dává přednost před širší biologickou rodinou), znalců, právníků, soudů. K soudu se věci dostanou až po měsících po skončení správního řízení v soustavě Barnevernetu. Procesy probíhají za zavřenými dveřmi a Barnevernet i soudy jsou obklopeny neprostupnou hradbou mlčení, které je odůvodňováno ochranou dětí. Vzniklo zde celé odvětví, ve kterém se točí hodně peněz a které živí spoustu lidí.

Alarmující výpovědí o této mašinerii je reportáž ruský televizní dokument Своими глазами – Норвегия: Отобранные дети (2014) dostupný s českými titulky na YouTube nebo polský film Barnevernet – polowanie na dzieci (2012). Obdobně Český helsinský výbor vydal stanovisko, v němž uvádí: „Praxe, která se objevila v Norsku …, je základním porušováním práv dětí na vlastní rodinu a práv rodičů na vlastní dítě. V pozadí všeho se skrývá byznys soukromých organizací s posvěcením státu, který tuto praxi nepřímo schvaluje a podporuje.“

K samotnému případu dětí Michalákových je třeba dodat, že bez ohledu na důvodnost odebrání, vzbuzuje pochybnost o norské spravedlnosti velmi omezený a přísný režim kontaktu dětí s matkou, když přitom matka nebyla odsouzena za žádný trestný čin, dále okolnost, že děti nebyly svěřeny širší rodině, která o to projevila zájem, rozdělení sourozenců do dvou pěstounských rodin i dlouho trvající nemožnost hovořit s dětmi v českém jazyce.

Pravdoláska v norském dresu

V „pražské kavárně“ případ rodiny Michalákových dlouho neměl v podstatě žádný ohlas s čestnou výjimkou Českého helsinského výboru v čele s Táňou Fischerovou, který se matky zastal a rozhodl se k podání stížnosti k příslušným mezinárodním organizacím na ochranu práv dětí.

Tento klidový stav by zcela jistě trval i nadále, kdyby se veřejnost nezaktivizovala ve prospěch matky, kdyby ji nepodpořil prezident Zeman, někteří pravicoví politici a další známé osobnosti. Toto vzepětí solidarity probudilo i tábor Pravdy a lásky, aby se zapojil – ovšem na druhé straně provazu. Od začátku nového roku vyskakují z jeho řad jako čertíci z krabičky komentátoři, kteří svorně ohrnují nos nad údajnou českou malostí a omezeností, jež nedospěla k pochopení vyspělého norského systému chránícího nejlepší zájem dítěte, děsí se nad údajnou protinorskou hysterií a primitivním nacionalismem, někteří přidávají pochybnosti na adresu Evy Michalákové a její rodiny.

Například písničkář Jan Burian napsal: „Nestačím se divit, když kolem sebe slyším, jak naše veřejnost zapáleně posuzuje správnost nebo nesprávnost postupu norských úřadů. Neměli bychom přece jen připustit, že jinde mohou dělat některé věci jinak? A příčí se mi, když si při podobných příležitostech okamžitě oblékáme jakýsi nehezký národní dres, ve kterém pak děláme leda ostudu. Chováme se před světem tak nedospěle, že je jen štěstí, že nám nějaký Nor nemůže zařídit potřebnou pěstounskou péči.“

Novinář Petr Fischer se nechal slyšet na adresu norského modelu: „Jestli to všechno je dobře, nebo ne, nechť posoudí každý sám. Každopádně tak tvrdá srážka s jinými mravy jiné země nutně vyvolává potřebu přehodnocení. Nejsme ve vztahu k dětem přece jenom příliš uvolnění? A neměly by ochranné stroje státu, když jde o děti, běžet i v Česku tvrdě a přísně?“

Psychiatr a psychoterapeut Peter Pöthe, podle kterého Eva Michaláková medializací případu „vzbudila nacionální vzedmutí“, prohlásil: „Tím příběhem, v němž ale slyšíme jen jednu stranu, probudila jakýsi archetypální vzorec ‚cizinci nám kradou naše děti‘, na což lidé slyší. To si Češi promítli, aniž by věděli, v jakém stavu jsou ty děti dneska a aniž by věděli, co se před těmi třemi lety stalo. To mi přijde smutné…“

Korunu všemu nasadila spisovatelka a režisérka Monika Elšíková alias „Le Fay“, která publikovala na portále Svobodné fórum s plnou podporou redakce sérii článků nevybíravě útočících na rodinu Evy Michalákové i její podporovatele, a velebících norský systém juvenilní justice. Redakce kampaň odůvodňuje tím, že česká veřejnost prý propadla nesmyslné nacionalistické hysterii a staví se zcela pudově proti rozhodnutí norských institucí. Cílem je prý „dosáhnout potřebného odstupu veřejnosti od složitého případu a zastavení nemístného nacionalismu“. Sama autorka v podobném duchu uvádí: „Český národ zatím čeká práce na odstranění myšlenkových schémat a komplexů vůči západní Evropě. Je těžké připustit, že ve Skandinávii mají lepší sociální systém než u nás. Ale vzhledem k tomu, že mají oproti nám jedenačtyřicet let náskok, je to celkem logické. Přestože i tam dochází k pochybením. To ale velmi pravděpodobně není případ nešťastné matky Evy Michalákové.“

O textech Elšíkové, nechť si každý čtenář udělá úsudek sám. Já říkám, že jde o slepenec spekulací, domněnek, fabulací, urážek a osočování. Nový rozměr dostala série publikací citlivých fotografií ze soukromí rodiny doprovázených nejhorší možnou interpretací. Nechybí odkazy na přizvukující stanoviska „nezávislých odborníků“, kteří jsou ve skutečnosti autorčinými kamarády. Celkově mám za to, že jde o bezprecedentní příklad mediálního lynče, lidského hyenismu a exhibicionismu. Dosavadní očerňující kampaně z okruhu „pražské kavárny“ si alespoň braly za cíl politiky. Tentokrát jsou ovšem na pranýři soukromé osoby, a to rodina v zoufalém postavení!

K dotvoření obrázku může dopomoci zhlédnutí příspěvků autorky na jejím facebookovém profilu a reakce jejích názorových souputníků. Tolik pravdy a lásky na jednom místě, aby člověk pohledal!

Proč Eva Michaláková u „pražské kavárny“ neboduje?

Důvodů, proč kauza Eva Michaláková tábor Pravdy a lásky nemůže oslovit, je celá řada. Zaprvé, česká matka se dostala do sporu s orgány západoevropského státu – notabene jednoho z těch, jichž si levicoví pokrokáři považují nejvíce, a které si berou za vzor; navíc norské fondy dotují všelicos z oblasti jejich zájmu. Logika je tedy jednoduchá: Norové jsou vyspělejší, je to „supercivilizovaná“ země, jejich systém je docela jistě lepší, než ten náš, takže určitě rozhodli správně.

Zadruhé, je v tom typická elitářská povýšenost. Ti, co výše uvedené ohledně vyspělejšího Norska nechtějí pochopit, jsou pro Pravolásku zaostalí, zakomplexovaní omezenci. Elita musí ukázat plebsu, kam patří. Slovy Daniela Kaisera: „Určitý typ lidí … pojal případ Michaláková jako bezva příležitost dát najevo svou převahu nad průměrným českým omezencem, který si léčí komplexy pliváním na Norsko.“

Zatřetí, solidarita veřejnosti s příslušníkem vlastního státu a národa vůči cizině je „pražské kavárně“ obecně podezřelá. To je třeba mít hned připravené nálepky jako absurdní nacionalismus, nacionální vzedmutí, šovinismus, xenofobie apod. Omluvou by mohlo být leda, pokud bychom se spojovali proti tomu správnému státu, respektive režimu, který nemáme mít v lásce, například proti Rusku. To bychom hned byli lidskoprávní aktivisté.

Začtvrté, Eva Michaláková má tu smůlu, že nepatří k žádné menšině nebo skupině, která je pro pravdoláskaře posvátná nebo zajímavá – tedy samozřejmě až na to, že je žena, jenomže to není v kontextu případu relevantní, ani to není kamarádka nebo kamarádka kamarádů. Je to prostě normální česká žena bez přívlastků, a to opravdu hodně málo. (Bod by paní Michaláková mohla dostat za to, že žije v zahraničí, a to v západní zemi. Pravdoláska ráda vyzdvihuje Čechy, kteří šli do světa. O tuto výhodu ovšem přichází kvůli tomu, že je s touto zemí ve sporu – viz výše zaprvé.)

Zapáté, Michalákovou podpořil prezident Zeman, který si dokonce nevybíravě rýpnul do norského systému juvenilní justice. Každý správný pravdoláskař přece Zemana z duše nenávidí, a všechno, co prezident udělá, je pro něj automaticky špatně. Je to jen náhoda, že první ze série článků Moniky Elšíkové alias „Le Fay“ se objevil pár dní po Zemanových výrocích o „Lebensbornu“?

Zašesté, Pravdoláska velmi často vystupuje jako stádo. Její kampaně bývají jedním velkým rojením kamarádů. (To neznamená, že by se v jednotlivých případech nenašly výjimky – např. tentokrát Český helsinský výbor.)

Zasedmé, tyto levicové pokrokáře, kteří by u nás chtěli zavést systém juvenilní justice obdobný tomu norskému, popřípadě prosazují podobný přístup k výchově dětí (včetně absolutního zákazu fyzických trestů), přirozeně popouzí negativní publicita pro norský model. Ta totiž může realizaci jejich plánů zkomplikovat.

Jediná země na světě

Kdysi jsem zaslechl povzdech, že Česká republika je jedinou zemí na světě, kde je možné slova pravda a láska používat v hanlivém nebo výsměšném smyslu či dokonce jako svého druhu nadávku. Něco na tom asi bude. Představitelé kruhů, jimž lidová tvořivost toto označení přiřkla, by však vinu měli hledat sami u sebe.

Neznám žádnou jinou významnou sféru české společnosti, v jejíchž řadách by se koncentrovalo tolik nadutosti, elitářství, pokrytectví, pozérství, žlučovité nenávisti, křiklounství, neúcty k vlastnímu národu či neomalenosti vůči politickým protivníkům. To vše se naplno projevuje i v případu dětí Michalákových stejně jako další typické rysy, mezi které patří nekritická zahleděnost na západ od našich hranic, fanatický odpor k prezidentu Zemanovi, stádovost, kamarádíčkovstí a tak dále.

„Pražská kavárna“ uvažuje primárně v abstraktních kategoriích – Západ/Východ, demokracie/diktatura, utlačovatelé/utlačovaní, hodné státy/zlé státy, rozvinutí/zaostalí apod. Jen při správné konstelaci takových parametrů cítí účast a může dát průchod svému dobru a lásce. V konkrétním lidském příběhu, který tyto podmínky nesplňuje, běžně projevuje totální absenci citu a bezohlednost. Stejně jako civilisté zabití při některém „humanitárním bombardování“ pro „správnou“ věc ji nezajímá ani osud české matky, která se podle všeho stala obětí sociálně-inženýrského systému ochrany dětí norského avantgardního socialismu. Vyspělí Norové přece nemohou páchat bezpráví! A jestli matka norský systém zpochybňuje, je třeba pěkně zatopit naopak jí.

Ve  všech těch řečech o českém nacionalismu, naší nedostatečné vyspělosti, antinorské hysterii apod. se zcela vytrácí vlastní podstata celého snažení Evy Michalákové a jejích podporovatelů, která je ve skutečnosti zcela apolitická a vzdálená půtkám mezi různými politickými a intelektuálními kruhy. Nejlépe ji snad vystihuje věta protagonistů Petičního výboru na podporu návratu dětí Michalákových do ČR: „Vedeme válku zoufalé mámy, … které nezbylo, než obětovat své soukromí, aby si vůbec zachovala naději na to, že své děti ještě někdy obejme.“

Autor je publicista a právník, který se specializuje na právo EU a mezinárodní právo soukromé. Text byl původně zveřejněn na webu pravybreh.cz