JANA BENDOVÁ: Co je u nás zakázáno. A co je přikázáno
Sobotkův tým nám chce dopřát život zdravější, spořádanější a bezpečnější. Jako v peřince. Anebo v kleci. Seřadíme-li jeho návrhy vedle sebe, spatříme, jak nám ukrajuje svobodu – plátek po plátku.
Máme středolevou vládu, a tak nepřekvapí, když svět řídí s myšlenkou „stát zařídí, občan se podřídí“. Pokud politici dotáhnou své nápady z poslední doby do úspěšného konce, můžeme se těšit na ráj. Děti odevzdáme moudrému státu k výchově už v pěti.
Do školy půjdou řádně proočkované, ale i s bezpečnostním čipem. Nebudeme smět kouřit nejen v restauracích. Nové zdravotní registry si uloží citlivá data o našich nemocích. Třeba i o potratu. Ne že by všechny návrhy a nápady byly úplně marné. Pokaždé mají nějaké racionální jádro. Jenže…
Nekuř ani u potoka
Zákon zakazující kouření ve veřejných prostorách právě prochází vládními trubkami. Cigarety škodí zdraví, to je zřejmé. Jenže Němečkovo ministerstvo jde na věc s kanónem. Zákon pod hrozbou mnohatisícových pokut počítá s úplným zákazem kouření nejen v restauracích, ať už majitel souhlasí, či nesouhlasí, ale také třeba na vesnických tancovačkách. A jde ještě dál. Chce umožnit obcím, aby vyhláškou zakázaly kouření na jakémkoli veřejném místě. Strážník by tak mohl honit člověka se zapáleným retkem kolem obecního potůčku nebo v ulici, kde nepotkáte živáčka. Pokud by to zastupitelé vyhlásili. Horní Lhota, nekuřácká obec. Jsme ještě ve svobodné zemi?!
Další z návrhů zdravotního ministerstva snad zatípnou poslanci jako to škodlivé retko už v příštích dnech. Ministr chtěl původně přitvrdit (pokuty v statisících až miliónech) už tak tvrdé tresty, pokud se rodiče nepodvolí rigidním očkovacím pravidlům, lékaři je neudají a provozovatelé mateřinek či dětských koutků budou neočkovaná robátka tolerovat.
Opět: očkování je ohromný výdobytek civilizace. Na evropské poměry je však český stát velmi striktní. Očkuje povinně proti devíti chorobám, jinde na Západě si vystačí s očkováním dobrovolným. A je-li už povinné – jako třeba ve Francii –, pak jen s třemi vakcínami. Stát přitom žádnou odpovědnost za případné následky očkování nenese. Je jako starozákonní Bůh: nepřesvědčuje, jen přikazuje a trestá. A trestat chtěl ještě víc.
Absurdní.
Soused s mlčenlivostí
Pokračujme dál. Aby stát věděl, jak nás správně a ekonomicky léčit, chystá nové zdravotnické registry. Návrh právě prochází takzvaným připomínkovým kolečkem. Už protestují ochránci osobních údajů. V databázích by se měly soustředit zdravotní údaje pacientů. V registru diabetiků o diabeticích, v registru reprodukčního zdraví o neplodných párech, umělém oplodnění či potratech… Vypadá to prakticky. Například takový onkologický registr už přece funguje léta.
Nic proti digitalizaci, ale registry nezaručují anonymitu pacientů. Ti, kdo do nich budou smět nahlížet, tedy lékaři a vybraní úředníci, budou prý vázáni mlčenlivostí. Už vám padá kámen ze srdce? Zvlášť pokud by stát opravdu chtěl, jak uvádějí média, sbírat taková data, jako je třeba důvod potratu? Doufám, že můj soused oním pracovníkem s mlčenlivostí nebude.
Děti na klíček
Abychom byli občany hodnými tak dobrého státu, postarají se o nás úřady už od dětství. Školský ministr Chládek má plán. Hodně plánů.
Řada dětí není připravena na základní školu. Pocházejí často ze sociálně slabého prostředí, jak se říká. Pro ně jsou tu přípravné třídy, které jim pomáhají handicap vyrovnat. Jenže ministr by rád, aby od pěti chodili povinně do předškoly nebo do školky všechny holčičky a chlapečci. Kvůli velkému počtu odkladů. Ale proč i ti, kteří to nepotřebují a maminky s nimi ještě chtějí zůstat doma? Neměli bychom odevzdat děti státu hned po narození?
Ale žádný strach. Adoptivní táta-ministr je ochrání. Dostanou kartu s čipem, s ní vejdou do školy. Čip je propojí i s mobilním telefonem rodičů, s třídnicí, s učebnou… Svět je přece tak nebezpečný a nepřehledný. Snad i proto nemíní vláda ani pro příští léta povolit – kromě dosavadního experimentu na několika školách – domácí vyučování na druhém stupni ZŠ. Ministr rodičům nedůvěřuje. Obává se nekontrolovatelného vlivu „extrémních světonázorů“.
Co a kdo z ostře sledovaných, kontrolovaných, očipovaných dětí vyroste? Sebevědomí svobodní lidé, schopní nést nějaké osobní riziko, zodpovědnost? Pravda, takovým lidem se lehce nevládne.
Připočtěme ke zmíněnému chystané zákony, jež zakazují prodávat o vybraných svátcích v supermarketech (abychom světili dny sváteční), o evidenci tržeb (abychom při podnikání nešidili daně), o majetkových přiznáních (abychom neokrádali stát) a jsme rázem doma: v kleci.
Text byl původně publikován v Reflexu č. 20/2015.
