JEFIM FIŠTEJN: Zánik Západu? Dnešnímu světu chybí cíl, pro který stojí za to žít a umírat
Brzy oslavíme sté výročí vydání epochálního díla německého polyhistora Oswalda Spenglera Zánik Západu. Naplní se jeho předtucha s odstupem jednoho století?
Oswald Spengler tehdy vycházel spíše z dobových projevů krize – z traumatizujícího zážitku Versailleské smlouvy po první světové válce, z hyperinflace, z hospodářské deprese, v nichž hledal podobnost se zaniklými starověkými civilizacemi. Neotřesitelný úsudek založený na libovolně zaměnitelných faktech je vždy spíše věštbou než vědeckým závěrem – neptáme se přece, jakou logikou dospěla kněžna Libuše ke svému proroctví: „Vidím město veliké…“
Katastrofy
Za sto let, co Západ zaniká, se zde odehrály neuvěřitelné věci: proběhly dvě velké a tucet malých válek, rozpadly se věkovité říše, vypučely a odkvetly mocné totalitární ideologie, proběhlo několik globálních depresí. Avšak naši současníci s přecitlivělou psychikou přece jen mají neodbytný pocit, že tentokrát už Západ dějinné porážce neunikne.
Kde je poražený, musí být také vítěz – jinak to ve světě nechodí. Kdo může být pasován do role etapového vítěze civilizačního pelotonu? Snad ne Rusko, toto klubíčko neřešitelných problémů, země, jejíž podíl na světové populaci a hospodářském výkonu se snížil od Spenglerových dob ze sedmi až osmi na pouhá dvě procenta se stále klesající tendencí.
V samotném Rusku, až na pár obecních jurodivých, v takovou vyhlídku málokdo věří. Jak v deníku Rossijskaja gazeta napsal nedávno Sergej Ivanov, střet mezi Ruskem a Západem je zhola nepředstavitelný kvůli naprostému nepoměru sil: „Podvraťácký voříšek může slona leda tak obštěkat, leč nemůže ho vážně ohrozit.“ Ivanov ví, o čem mluví. Vždyť je to druhý člověk v hierarchii ruské moci a předpokládaný Putinův nástupce.
Potíže před sebou
Nebo snad Čína, která sice bobtná, ale obvyklé vývojové potíže má teprve před sebou? Čínské vedení nemá velké dobyvatelské zkušenosti, zato si perfektně uvědomuje, že její pokrok říše středu je závislý na možnostech odbývat své spotřební zboží na západních trzích. Zhroucení těchto trhů by automaticky znamenalo zvrat současného, úspěšného vývoje a nutnost hledat jiná civilizační schémata.
Nebo islámský svět, zaostalý ve všech ohledech kromě demografického? Společenství islámu je na desetiletí dopředu vtaženo do vysilujících bratrovražedných válek. Jeho frakce zaměstnané nesmiřitelnou rivalitou hledají na Západě spíše dočasné spojence než trvalé nepřátele.
Krize lidstva
Současná krize není specifickou krizí Západu, nýbrž obecně krizí postmoderního lidstva. Není způsobena tím, co je, ale tím, co není. Nikde není k mání smysluplný a srozumitelně artikulovaný projekt budoucnosti. Není cíl, kvůli němuž stojí za to žít a umírat. Nikdo přece nemůže vážně tvrdit, že Čína doopravdy buduje komunismus nebo že Rusko má jasno v tom, co by měl být ruský svět, o nějž se údajně snaží. Naprostá většina jejich vymožeností je výpotkem západních ideových konstruktů a všichni nyní svorně bloudí v temnotách. Občas vykřiknou do tmy, když na sebe narazí poslepu,
Kdysi žitá přítomnost vždy nutně tíhla k budoucnosti, tou se poměřovala, ta byla jejím logickým pokračováním, prodlouženou čarou života. Ať už to bylo tušení, nebo přesvědčení, vždy se mělo za to, že za obzorem je něco víc než nic. Rysy budoucnosti bylo možno rozpoznávat v přítomnosti. Cesta k ní stoupala do vrchu a byla dlážděna společenskými a technickými zlepšováky, vynálezy a vychytávkami – zkrátka tím, čemu se, s prominutím, říkalo pokrok.
A pak znenadání ztratilo lidstvo o dopřední vývoj zájem a obrátilo se k budoucnosti zády. Ostatně právě tímto pocitem ztracenosti a zbloudilosti byl veden ve svém věštění také intuitivista Spengler. Pak přišly mohutné katarze, jež náhle daly lidskému bytí nový nebo staronový smysl.
Kéž by příští katarze ráčily zachovati náš svět aspoň v jeho hrubých obrysech!
