JIŘÍ X. DOLEŽAL: Pět důvodů, proč by muži neměli být u porodu
V minulém století byl při porodu lidských mláďat mnohem častěji přítomen epidural než otec miminka, ale časy se mění – dnes u své rodící manželky či partnerky stojí dva ze tří českých mužů. Mužská porodní zkušenost prý posílí vztah táty a dítěte; se vztahem mezi rodiči už věc tak jednoznačná není. Má sdílené rodičovství začínat na porodním sále? Ve dnech, kdy jdou děti poprvé do školy, jsme se zamysleli nad jedním z „moderních“ aspektů jejich příchodu na svět.
Moje argumenty si přečtěte níže, protiargumenty Kateřiny Kadlecové si můžete přečíst zde.
1. Protože vaginální mysteria nejsou mužům přístupná, jsou věcí žen, a mají se odehrávat ve výhradně ženské skupině. Přítomnost muže ruší metafyzickou hodnotu mysteria. Neexistuje přírodní společenství, (politicky nekorektně řečeno divoši) rodící v genderově smíšených skupinách. Naopak antropologové ukazují, že u řady takových společenstev je k porodu mužům vstup co nejpřísněji zakázán. Rodí se ve společnosti starších zkušených žen. A podle mého názoru je dobré, když toho divocha, kterého máme každý v sobě, poslechneme, a nesnažíme se zavádět novoty.
2. Protože v době porodu má mít žena klid, a zmužilost mnoha dnešních mužů je ve věci porodu tak mizerná, že se velmi snadno muž v průběhu porodu stává objektem vyžadujícím utěšování a klidnění nervozity, na které rodící žena nemusí mít volné kapacity. Samozřejmě muži typu nadsamec - nadotec porod zvládnou hravě, ale na druhou stranu: Jste si opravdu jisti, že tím nadotcem a nadsamcem, jste právě Vy?
3. Protože v porodnici mají ošetřovat rodičky, a ne omdlelého tatínka. Jsou mezi námi samozřejmě nadmuži, kteří i v krizovém momentě dokážou být své manželce oporou a podržet jí při porodu. Ovšem když se průměrný český otec vydá k prvnímu porodu své ženy, existuje nemalá pravděpodobnost, že se na sále bude více než rodičkou personál zabývat jeho oživováním a následným zašíváním tržných ran na hlavě.
4. Protože porod může v otci vzbudit pocity viny. Žena při porodu trpí, a ani nemusí filmově křičet „Za to můžeš ty!“ a ukazovat prstem na přítomného autora rodícího se potomka. Naprosto stačí, když dlouho a opakovaně naříká, když jí otřásají vlny porodních stahů, a pláče, vzdychá a jen trpně drží za ruku svého přítomného manžela. To může uvolnit erupci podvědomých citů, pocitů a prožitků, které zanechají hluboké stopy. Muž si může vytvořit v podstatě pravdivou, ale v jeho případě škodlivou vazbu sex = moje sperma = dítě = utrpení mé milované manželky. Výsledkem takto zafixovaného podmíněného reflexu je impotence. Muž nebude po návratu z porodnice už se svou manželkou schopen spát, protože kdykoliv se na ní s trochou sexuálního apetitu zadívá, okamžitě mu před očima naskočí její utrpení z porodnice. Nejde o teoretický případ, který jsem si vycucal z prstu - jeden takový již úspěšně rozvedený pár znám.
5. Protože porod může vzbudit pocity hnusu. Předem děkuji feministkám za sprosté dopisy k následujícímu výroku: Porod je extremně nechutná záležitost. Tečou prakticky všechny tělesné tekutiny, samo narozené dítě je zkrvavené, mokré a ohavné, a ženský genitál, ta Lůna, o které básní básníci, má nastřiženou hráz a teče z ní krev. Muž nemusí být až zas ta moc cimprlich, aby to nerozdýchal. Opět, podobně jako v případě pocitů viny, blbě utvořený podmíněný reflex. A psychická impotence slaví trumf.
Takže: Není proč odsuzovat muže, kteří chtějí být u porodu. Někteří to unesou. Než se ale člověk rozhodne sám za sebe, měl by s kamarády, psychologem a vlastním nitrem probrat, zda na to má žaludek a nervy. U slabšího jedince může přítomnost při porodu manželky nechat dalekosáhlé negativní následky.
