Ty pí*o jedna zatr… Je Monika Pajerová doživotní majitelkou „studentské pravdy“?
Byl jsem minulý týden v Českém rozhlasu svědkem nepříjemné situace. Co se stalo? Byli jsme pozváni na stanici ČRo Plus do pořadu k výročí Listopadu. Já a Monika Pajerová jako bývalí studentští vůdci a Jefim Fištejn a Jan Macháček jako novináři a političtí komentátoři. Měli jsme se bavit o směřování naší společnosti po listopadu 1989, o náladách ve společnosti, výsledcích voleb a tak podobně.
Mezi Monikou a Janem Macháčkem se tam odehrálo cosi, čemu se pak dostalo velké mediální pozornosti. Překvapilo mne to, protože jsem to vnímal jako interní záležitost, která se odehrála ve studiu a zůstane mezi přítomnými.
Nabyl jsem však dojmu, že je to sama Monika Pajerová, kdo si na tom buduje mediální slávu a vytváří portrét cenzurované hrdinky. Za to, že se „postavila prodejnému Janu Macháčkovi“. A tak vám povím, co se tam podle mého názoru vlastně stalo.
Už při příchodu mi dole ve vrátnici začala Monika vypravovat, jaká je to hrůza, že s námi bude vystupovat Jan Macháček, dříve přece tak skvělý novinář a chartista, který se teď zaprodal Babišovi a vede jakýsi jeho institut. Její „zděšení“ se ještě vystupňovalo, když jsem jí řekl ve výtahu, že to za prvé nevím a za druhé je mi to jedno.
Sotva jsme vstoupili do studia, ještě než jsme se usadili k mikrofonům, Monika napadla pana Macháčka, že on, signatář Charty 77, se nestydí „dělat pro Babiše“. Protože je předsedou správní rady jeho Institutu pro politiku a společnost. Už to samo o sobě se mi jevilo trapné a nemístné. A necítil jsem to tak jenom já.
Kupodivu to však neskončilo, ani když začalo vlastní nahrávání. (Točili jsme do záznamu, mělo se vysílat o den později.) V podstatě hned první otázku redaktora Petra Schwarze využila Monika k opětovnému útoku na Jana Macháčka. Jestli mu není trapné se nechat zaměstnat panem Babišem.
Cítil jsem potřebu k připomínce Dne svobody nabídnout posluchačům spíše optimistický pohled na naši současnost. Ale Monika to uzurpovala a navážela se dál. První kolo Jan Macháček ještě ustál a ohradil se, že by se měla starat o svou vlastní osobní integritu a neútočit na něj.
Když začala znovu, stále v průběhu nahrávání, už jsem to nevydržel: „Moniko, máme přece demokracii a každý může mít zaměstnání, jaké chce!“
Po dalším ataku Moniky se už pan Macháček zvedl a řekl, že za těchto okolností tady „nemusí bejt“. Nám ostatním to bylo velmi nepříjemné. Monika si zcela mimo rámec pořadu přisoudila roli studentky jako kdyby z doby čínské kulturní revoluce. Ona byla ta „majitelka pravdy“.
Pan Macháček se zvedl a došel si pro kabát na věšáku. Při odchodu si do toho kabátu COSI ZAMUMLAL. Tato věta byla předmětem velkých spekulací v tisku, zda při odchodu Moniku urazil, nebo neurazil. Teď se dozvíte pravdu. Když se oblékal, řekl si sám pro sebe, do toho kabátu, že se „nějakou pí.ou nenechá kádrovat“. A odešel ze studia. (Zdůrazňuji, že jsem se mohl přeslechnout.)
Neadresoval to přímo jí, vyslovil obecnou tezi. Prostě si emotivním způsobem ulevil v reakci na nepatřičné útoky Moniky.
Redaktor cítil zodpovědnost za vzniklou situaci, pan Fištejn byl zaražený a celkově nastala ve studiu tak hustá atmosféra, že by ji nožem krájel. Překvapilo mne, že jediný, kdo se dobře baví, je kupodivu Monika sama!
Redaktor Schwarz se vyběhl poradit do rozhlasové režie, co dál.
Všem nám klesla nálada pod bod nula, s výjimkou Moniky, a povídání o 17. listopadu jevilo se torpédováno. Po malé pauze jsme se přece jen dohodli, že budeme pokračovat. Moderátor udělal přemostění a jako tři hosté jsme pokračovali. Debata se rozjížděla jen ztěžka. O výročí Listopadu a situaci ve společnosti.
Cítil jsem to tak, že Monika zneužila pozvání do veřejnoprávní instituce a neprojevila základní slušnost. Jak vůči hostitelům, tak vůči ostatním hostům. Nedosti na tom, začala pak ze sebe dělat hrdinku a oběť cenzury. Zjistil jsem, že následně rozesílá kamarádům a známým SMS zprávu: „Vhled do toho, co nás čeká…! Včera natáčení v ČRo k 17. 11., a jakmile jsem řekla, že Babiš je velkým nebezpečím pro demokracii a že mě mrzí, že takový kdysi dobrý Jan Macháček se nechává Babišem platit jako ředitel toho tzv. Institutu, Macháček vyskočil a se slovy ,ty pí.o jedna zasr.…“ vyrazil ze studia a už se nevrátil... Vzkřísili jsme moderátora, dojeli jsme to s Fištejnem a Chaunem bez něj a já požádala o nahrávku... Jistě, pravila technička, přijďte si v 18 hodin s fleškou... Výsledek – zmateně tam pobíhali redaktoři se strachem v očích, nic mi nedali a ,už jsme to stejně vystříhali, to víte...‘. Obávám se, že vysílání zítra po 18. hodině bude řádně zcenzurované, a uvědomila jsem si, jak už se zase lidé bojí... Nikdo se mě proti zuřivému Macháčkovi nezastal a posluchači asi neuslyší, jak se Babišova hlásná trouba chová.“
Kamarád se mě v SMS zprávě udiveně ptal: Tohle se tam DOOPRAVDY STALO?
Nestalo… Přestože jsem měl s Monikou dosud přátelské vztahy, hájím zde redakci a pana Macháčka. Uvědomil jsem si, že Monika žije v jakémsi virtuálním světě „permanentního boje za vlastní pravdu“, přičemž tento svět povyšuje nad demokratickou realitu. Že v jistém smyslu od listopadu 1989 prostě nedospěla. Je pro mě nepřijatelné, aby byl host veřejnoprávní instituce kádrován jiným hostem za to, co dělá. Pokud pan Macháček v Institutu pana Babiše nežere děti, případně neholduje jiné kriminální neřesti, má plné právo vybrat si zaměstnání, jaké chce.
Nelíbí se mi selektivní pojímání demokracie, kdy pomyslný vítěz a morální arbitr bude kádrovat druhé. A vyčítat jim veřejně, na čí straně stojí.
Z mého pohledu získal pan Babiš výsledkem voleb obrovskou možnost dokázat, že podezření, která se k jeho osobě váží, jsou lichá. Má teď čas na to (podaří-li se mu sestavit vládu, případně nebude-li souzen a odsouzen), aby dokázal lidem, že chce téhle zemi opravdu pomoci. A nevnímá ji jako další divizi Agrofertu. V tom případě budiž mu i Institut s panem Macháčkem nápomocný.
A pokud ne, jistě budu mezi prvními, kdo je za to bude kritizovat. Ale ne dopředu kádrovat.
Když jsme se pak v diskusi uklidnili, vyslovil jsem vzpomínku na jedno indiánské přísloví. V každém z nás jsou dvě zvířata. Jedno dobré, druhé zlé. Obě jsou hladová a záleží na nás, které se rozhodneme krmit. Řekl jsem to v souvislosti se současným prezidentem. Myslím, že Miloš Zeman krmí to špatné v občanech. A proto i nárůst agresivity mezi lidmi, na sociálních sítích, vulgarit a nesnášenlivosti. Proto to nebývalé rozdělení společnosti.
Vím z vlastní zkušenosti, jak obtížné je krmit to „dobré zvíře v sobě“. Ale snažím se o to. A proto píšu i tyhle řádky. Monika Pajerová každopádně ve studiu Českého rozhlasu to dobré v nás nekrmila. A ještě se tím docela dobře bavila. Tolik tedy k tomu, co se tam z mého pohledu stalo.
