Banky žijí z vkladů svých klientů. Měly by jim za to tudíž i náležitě zaplatit
Česká národní banka (ČNB) ve čtvrtek zvýšila základní úrokovou na 0,75 procenta. Zkrátka zdražila peníze. Od základní úrokové sazby se totiž odvíjí i úročení jednotlivých komerčních produktů na bankovním trhu. Zdraží tak například hypotéky či firemní úvěry. Na druhé straně by se růst úrokové sazby správně měl projevil i v lepším úročení vkladů či spořicích účtů. Jenže se neprojeví, tedy alespoň v dohledné době ne.
Samotný guvernér ČNB Jiří Rusnok dokonce v médiích prohlásil, že „vklady nejsou pro české banky vzácnou komoditou, takže nemají důvod střadatelům platit více.“ A dodal, že se to třeba může i jednou změnit. Zřejmě až naprší a uschne. Rusnok tak v podstatě utvrdil tuzemské banky v jejich politice, ze které takřka zmizel pojem „úrok vyplacený vkladateli“.
Na druhou stranu se ale banky neostýchají své klienty ihned očesat za kdejakou službu, výběr z bankomatu či fakt, že provedou méně transakcí, než je jejich smluvně předepsaný počet. A když jsme u zvýšení úrokové sazby ze strany ČNB, tak české banky samozřejmě také pružně reagují, ale jen ve věci růstu úroků za úvěry či hypotéky.
Problém pro banky
Z bilancí jednotlivých bank je patrné, že mají ve svých rozvahách dostatek peněz. Ale to nejsou jejich peníze, to jsou peníze jejich klientů. Tedy těch, kterým tam měsíčně chodí výplata a kterými platí svoje účty a náklady na život. Lidé banky potřebují, protože většinu svých závazků platí elektronicky a mají na ně nastavené trvalé příkazy. Navíc systém eliminuje hotovostní platby co do výše i množství z hlediska boje proti praní špinavých peněz či daňovým únikům.
Je tedy logické, že v bankách se každým měsíc protáčejí stovky miliard korun a bankéři si spokojeně chrochtají u „přeplněných“, byť virtuálních sejfů. Přitom, kdyby třeba pár měsíců všem lidem nepřišla na účet výplata a nebo si lidé hned po výplatě všechny peníze vybrali z účtu a měli je doma v kredenci, pro banky by nastal obrovský problém. Jednak v oběhu není ani tolik natisknutých peněz, ale banky by najednou neměly z čeho půjčovat, protože by jejich úvěry nebyly kryté vklady.
Cynický výrok
Z tohoto pohledu je Rusnkovův výrok o „nevzácnosti vkladů“ argument zcela cynický. A takto cynický je celý bankovní sektor. Protože jedna ze základních ekonomických definic říká, že úrok je cena za poskytnutý kapitál. Vkladatelé jej bance poskytují, ale banka jim nyní za to nedává takřka nic. A spíš kouká, jak by své ovečky ještě oholila.
Poplatky za kde co, neustále masáž s novými produkty a podobně. Nedávno po sociálních sítích koloval povzdech jednoho předního českého internetového byznysmena, že mu jeho privátní bankéř volá několikrát za rok s nabídkou pojištění jeho vkladů či nabídkou dalších zpoplatněných produktů, ale ani jednou se mu neozval s návrhem, jak zhodnotit jeho peníze deponované u banky.
V následujících dnech a týdnech všechny tuzemské banky představí své výsledky hospodaření za loňský rok. U velkých bank lze očekávat hodnotu čistého zisku v miliardovém dvouciferném řádu, u ostatních bank v jednotkách mnoha miliard. Za celý sektor pak bude čistý zisk činit mnoho desítek miliard korun.
Nebát se převést peníze jinam
To jsou peníze vzešlé ze všech operací bank (očištěné o náklady a mzdy bankéřům). V těchto miliardách budou zisky z poplatků, úroky z úvěrů či hypoték a tak dále. Přitom tyto zisky byly generovány z peněz, které u bank (jenž s nimi libovolně nakládaly) na svých účtech drželi řadoví lidé, kteří za to nedostali takřka nic. A nejhorší na tom je, že většina takto vydělaných peněz bude ve formě dividendy odvedena do zahraničí.
Chování tuzemských bank má svoji logiku. Vědí, že zdejší lidé si nechají na hlavu kálet, drží pusu a krok a když přijde do tuhého, raději couvnou. V zahraničí by si to tamní banky takto drze nedovolily. Aby došlo ke změně tohoto stavu, musí přijít tlak zespodu od obyčejných lidí. Ti se nebudou bát převádět peníze do bank, které jim za to něco dají. I když to bude třeba jen pár desítek korun měsíčně. Takový úrok by přitom unesly i ostatní banky, tedy i ty, které si udělují samozvané tituly nejvstřícnějších či nejlepších bank. Tato ocenění přitom platí jen na papíře a v reklamních brožurách.
