Klecové chovy: Jsou lepší najedené děti, nebo slepice v pohodě?
Boj proti klecovým velkochovům drůbeže opět kulminuje. Další z mnoha kampaní a iniciativ. Minulý týden o tom kvákal ochranář i v rozhlase. Bohužel ani on, ani jiní odpůrci klecových chovů neřekli na plnou hubu, že je víc zajímá wellness slepic než zájmy lidských dětí.
Velkochovy slepic – takzvaný klecový chov – jsou samozřejmě eticky velmi problematické. Zásadně omezují přirozené potřeby chované drůbeže a můžeme dlouze polemizovat, zda to je, či není týrání. Pokud si ale mám vybrat mezi zájmy kuřat a mezi zájmy dětí, volím děti. A ochranáři si vůbec neuvědomují, že pokud bude boj proti velkochovům drůbeže úspěšný, tak chudé děti nebudou mít maso.
Aktivista je sprostá nadávka!
Alespoň v mém chápání světa znamená aktivismus nějaký patologický obranný mechanismus, kterým jedinec chrání své neurotické ego a kterým získává kolektivní identitu. Oblast, ve které aktivismus provozuje, je irelevantní – důležitý je aktivismus, a ne jeho cíle. Devětadvacátého června se vykecával v rozhlase jeden z nich, protože máme nový skandál.
Ochranáři nafotili ve velkochovu nějaké zraněné slepice a udělali z toho haló. Pokud se někde chovají desetitisíce kusů libovolného zvířete, tak se sem tam vždycky nějaké zraní. Totéž platí pro velká shromáždění lidí. Takže zraněná slepice ve velkochovu a infarkt diváka na koncertu s padesáti tisíci návštěvníky je úplně normální záležitost.
Zraněné slípky na fotkách ochranářů však tak dojaly veřejnost, že se několik obchodních řetězců zavázalo, že do roku 2025 nebudou vejce z klecových chovů vůbec vykupovat. Ochranáři-aktivisté to uvítali.
„Klecové chovy by se měly postupně zrušit. V roce 2018 je takový způsob zacházení se zvířaty nepřijatelný a není důvod, aby Česká republika zůstala skanzenem týrání zvířat, když celá Evropa přechází na bezklecové chovy,“ řekl ve vysílání Českého rozhlasu Plus Pavel Buršík z organizace OBRAZ – Obránci zvířat. Obránce zvířat zjevně nechápe, že hájí zájmy slepic na úkor zájmů dětí.
Vsuvka vietnamská
Pan Nguyen má zeleninu tři vchody od domu, kde bydlím, a známe se dvacet let. On umí třicet slov česky, já tři slova vietnamsky, a přesto spolu často přínosně pokecáme. Věděl – když jsem k němu chodil pro zeleninu želvám – kolik a jakých mám želv, nyní když k němu chodím pro zeleninu pro šneky, je plně informován o mých plžích.
Takže si velmi dobře rozumíme, ale vždycky si všimnu, že pan Nguyen je malej. O kus menší než já, takže dost malej. A jeho kolega, který má vedle manikúru, je ještě menší. Oba dva pánové totiž vyrůstali ve Vietnamu za války, kdy nebylo maso a děti ho měly na příděl v množství 100 gramů na měsíc. Takže všichni Vietnamci té generace jsou malí.
Ale jak pan Nguyen mimořádně tvrdě pracuje a dobře se stará o své děti, tak za těch dvacet let, co je znám a ony jedí maso, přerostly nejen pana Nguyena, ale i mě. Takže o důležitosti dostatku bílkovin pro děti nehodlám diskutovat.
V České republice mají děti maso!
Ceny potravin jsou nízké a i děti z nejchudších rodin, děti z romských ghett, mají ve svém jídelníčku maso. Jejich rodiče na ně mají peníze i ze sociálních dávek, protože nejlevnější maso (kuřecí) a živočišné bílkoviny (vejce) jsou levné. A jsou levné proto, že jsou z velkochovů.
Pokud velkochovy zrušíme a slepice se budou mít na ekologických farmách dobře, tak nebudeme porušovat jejich právo hrabat. Ovšem kuřecí maso bude násobně dražší, protože ekologická výroba je násobně dražší než velkochov, takže už na něj chudí lidé nebudou mít peníze a chudé děti nebudou mít maso. A když, tak jednou dvakrát do měsíce.
Aktivisté bojující proti klecovým chovům by proto měli jasně a nahlas přiznat: Zajímají nás víc práva slepic než práva lidských dětí. A to, jestli cikáňata z ghett nebudou vědět, jak chutná maso, je nám úplně volné, protože chceme, aby slepice mohly hrabat. Z čehož soudím, že by bojovníci proti klecovým chovům měli...
