Fyzikální orgie a fyzické strádání v Andách

Psaní románu Pátý rozměr prý jeho autora, vystudovaného jaderného fyzika Martina Vopěnku, duševně vyčerpalo. Nakolik však jím použitá ingredience „pátého rozměru“ stojí za přečtení?

Spisovatel Martin Vopěnka sice absolvoval fakultu jaderné fyziky, ale svou školu upřímně nenáviděl. Studiem naostřená schopnost porozumět teoretické fyzice a astrofyzice se mu však hodila v konstrukci originální zápletky románu Pátý rozměr, po níž mohou bez obav sáhnout i čtenáři, kteří si z fyziky pamatují jen něco o tom, že se Archimédes rád koupal.
Román Pátý rozměr zpočátku překvapí hlavně výborným nápadem. Zkrachovalý podnikatel Jakub se přihlásí do podivného experimentu americké společnosti, které je ochotná zaplatit nehoráznou sumu peněz za úplnou „nicotnost“ – Jakub musí strávit deset měsíců sám na neznámém odlehlém místě, bez jakéhokoli kontaktu, bez rodiny, přátel, moderních technologií. Dílem ze zvědavosti a dílem z touhy narovnat si polámanou sebedůvěru Jakub na neprůhlednou hru přistoupí a několik dní nato se ocitá v argentinských Andách. Tady mu má být po celou dobu odloučenosti domovem neosobní bunkr v horské pustině. Zdánlivé stojaté, dusivé prázdno však brzy zčeří nečekaná společnost.

Vopěnka se s prostředím, do kterého chuděru Jakuba poslal, nejdřív pečlivě seznámil. „Argentinské Andy jsem procestoval v roce 2006 s českým polárníkem Jaroslavem Pavlíčkem. Chtěl jsem to prostředí dobře poznat. Na výsledku popisů krajiny i celkové atmosféry je to pak, doufám, znát. Kvůli své knize Moje cesta do ztracena (2005) jsem byl zase v Rumunsku, Bulharsku a Řecku; tenhle způsob přípravy pro mě není ničím výjimečný. Dřív jsem jezdil po světě proto, že jsem si od cest sliboval zázračnou inspiraci. Dnes jsem naopak rád, když má moje cestování víceméně pracovní náplň, můžu si ho nějak prakticky zdůvodnit, a omluvit tak čas, kdy nejsem doma,“ popsal pro Reflex.cz svoje zkušenosti autor.

Na Pátém rozměru se dají najít mouchy a není jich zrovna málo. Smysl a poslání tajnůstkářské americké společnosti zůstávají na konci knihy stejně nečitelné a nezdůvodněné jako na začátku, jen s tím rozdílem, že při listování posledními stránkami není už čtenář rozpálený, ale rozmrzelý. Sexuální představy hlavního hrdiny jsou zase sice barvité, ale často působí jen jako povinné exhibice na téma „V moderních románech se na tělesnosti a otevřenosti nemá šetřit“. Některým postavám je pak zas věnováno až moc prostoru na to, že od nich čtenář očekává poněkud dynamičtější roli a živost než naplnění konceptu přijít – překvapit – odejít.
Všechno to lze s trochou smířlivosti odpustit. Vopěnka má totiž své řemeslo dobře zvládnuté. Do svého dobrodružného románu zručně přimíchal choulostivá témata zodpovědnosti jedince, krizi manželství, homosexualitu, víru, to celé ozdobil lehkou pěnou metafyziky a navrch vmáčkl pár vědeckých třešinek o černých dírách. Vše ztužuje a drží pohromadě báječně nápaditá ingredience „pátého rozměru,“ jejíž obsah je škoda vyzrazovat dopředu a která svou výrazností dokáže překrýt některé nedotaženosti, jako je třeba téměř neměnné navozování dramatických okamžiků větou: „A potom se to stane.“

„Psaní Pátého rozměru mě úplně vyčerpalo. Cítil jsem v sobě hotové duševní vakuum, nebyl jsem si jistý, jestli ještě vůbec něco napíšu. Teď mám ale naštěstí rozepsanou další knihu, charakterizoval bych ji asi jako literaturu pro mládež. Myslím, že současný trh má v této oblasti mezery,“ prozrazuje Martin Vopěnka, jenž by se chtěl za pár let věnovat hlavně poezii.





Martin Vopěnka:
PÁTÝ ROZMĚR
Vydala Kniha Zlín v roce 2009.
Vydání první. Stran 290.



















Doporučení RX:
Připomeňte si recenzi ČTENÁŘEM ASISTOVANÁ SMRT o dalším „fyzikálním románu“ Temná energie německé autorky Juli Zeh.
(Kateřina Kadlecová – Reflex 26/2009)

---

Sledujte rubriku LITERATURA