Magor očima
Ivo Pospíšila

RX online přináší doplňující materiál k aktuálnímu rozhovoru s Ivanem Martinem Jirousem, který pod titulem KDYŽ NEJDE O KRK, NENÍ UNDERGROUND vyšel 5. 3. 2009 v Reflexu 10/2009.


[box o Ivu Pospíšilovi naleznete níže na této stránce]

„Ivan Martin Jirous(64) je velký člověk a nejen pro českou kulturu hodně důležitý. Ve zlomku rozumu, talentu a charakteru toho má víc než my všichni dohromady ve sto procentech,“ říká jeden z jeho dlouholetých přátel, Ivo Pospíšil, rovněž významná postava českého undergroundu a alternativní hudební scény sedmdesátých, osmdesátých i devadesátých let.

Pospíšil má k Jirousovi blízko i v současnosti, avšak vše začalo v první polovině sedmdesátých let v Klukovicíh (obci v pražském Prokopském údolí mezi Barrandovem a Jinonicemi), kde Pospíšilovi bydleli a Ivova matka Marie zde spravovala legendární pohostinství Na Zavadilce. Nechala v ní zkoušet a občas i vystupovat tehdy již značně populární, ale už nepovolené The Plastic People Of The Universe, které umělecky vedl právě básník a kunsthistorik „Magor“ Jirous.

„To klukovické období bylo z mého pohledu jak pro Plastiky, tak pro Magora samotného tím posledním šťastným obdobím vůbec,“ soudí dodnes Ivo Pospíšil, jenž se v roce 1973 společně s Milanem Hlavsou (Plastic People) stal členem první sestavy DG 307, experimentálního projektu začínajícího básníka Pavla Zajíčka. „Postupem času, jak ve společnosti přituhovalo, vytrácela se legrace a všechno a všichni se brali příliš vážně. Ono ale bylo proč! Jinak to nešlo!“


Zhruba od roku 1976 a po celá osmdesátá léta příležitostí k setkání bylo minimum. „Vždyť on Ivan v té době taky moc na svobodě nepobyl,“ připomíná Pospíšil fakt, že Husákův režim Jirouse za jeho svobodomyslné kulturní aktivity (tehdy za „pobuřování“ nebo „rušení veřejného pořádku“) věznil dohromady více než polovinu tohoto období čtrnácti let. Občas se ale mezi Magorovými kriminály přece jen vídali. Na oslavu jednoho z návratů I. M. Jirouse z vězení zorganizoval Pospíšil v Praze na Žižkově v bytě u výtvarníka Jaroslava Kadlece snad jediný koncert DG 307, o kterém StB nevěděla. Pak hlavně prostřednictvím pololegálních koncertů Pospíšilovy velmi populární skupiny Garáž, kde neoficiálně od roku 1985 na kytaru působil i zmíněný Mejla Hlavsa, jehož písně Ivo do repertoáru skupiny získal.


NÁRODNÍ HRDINA A KNÍŽECÍ MECENÁŠ
Díky úspěchům s Garáží měl Ivo Pospíšil pak možnost být jedním z prvních, kdo zprostředkoval Jirousovi už legální přivýdělek: „Když se to v devětaosmdesátém otočilo, tak o všechny koncerty na nějakou dobu poklesl zájem. Napadlo mě tehdy, že obvolám nejrůznější pořadatele, které jsem skrze Garáž znal, a domluvili jsme se, že místo hraní Garáže dovezu ‚národního hrdinu’ Magora. Tak jsem ho (občas taky s Mejlou) naložil do wartburgu a šíříli jsme undergroundovou osvětu.

Nějaký čas to vydrželo a Magorovo vyprávění Pravdivého příběhu Plastic People atp. slavilo úspěch. „Samozřejmě ho to nejdřív bavilo, ale pak mi říkal: ‘Člověče, vždyť ty mě máš jak cvičenou vopici. Jenom mi dáš nažrat, abych nechcíp’, a zas mě předstrčíš tý chátře!’,“ směje se při vzpomínce Ivo Pospíšil.

S živobytím to ovšem neměl a nemá ceněný básník a spisovatel Ivan Martin Jirous jednoduché dodnes. V rozhovoru Kateřiny Kadlecové KDYŽ NEJDE O KRK, NENÍ UNDERGROUND (Reflex 10/2009 vyšel 5. 3. 2009, na internetu dostupný 12. 3. 2009) sám přiznává: „Z čeho má člověk žít? Vyjde mi knížka jednou za x let, dostanu za ni deset nebo dvacet tisíc, což je dneska, jak když plivne. Když někde čtu, dostanu tisíc nebo dva. Žiju dneska z tohohle a z podpory přátel, bez té by se to přežít nedalo.“

Největším z takových Magorových mecenášů je nynější český ministr zahraničí Karel Schwarzenberg. Za symbolicky přátelský peníz „pronajímá“ Ivanu Martinu Jirousovi byt ve svém domě v Praze na Smíchově a krom toho občas například objede některé hospody a bary a zatáhne za kamaráda všechny zaťaté sekyry. Těžko ale čekat, že se šlechtic a gentleman Schwarzenbergova střihu bude něčím takovým sám holedbat a dělat si z toho zásluhy.

K tomu Ivo Pospíšil poznamenává: „Ono se to málo ví, ale kníže (Schwarzenberg) takhle podporuje více zoufalců z kulturního podsvětí. Má dobré srdce a ví, že bez Jirousů ad. by minulý režim těžko padl, a taky, že by česká kultura, v Martinově případě literatura, byla do budoucna významně chudší!“

„Největší lumpárna je v tom,“ doplňuje Pospíšil, „že Magor je jediný, kdo za normalizace doopravdy trpěl. Ani Václav Havel nezkusil tolik co Ivan Martin Jirous! Ale stát, který by si jej a jemu podobné už z podstaty měl hýčkat, tak... – darmo mluvit! Na to nejsou zákony! Alespoň že ten kníže a snad někdo další tohle vědí!“


DÉMONI vs. NOBLESA
Jako mnozí další, ani Ivo Pospíšil neunikl nutnosti pravidelně Jirouse podporovat také finančně bez ohledu na to, že ten je občas pořádně vyleká: „Jednou za mnou přišel v noci do Radosti, když jsem zrovna plnil roli manažera podniku. V ruce držel litinovou pánvičku a třískal se jí plnou silou do hlavy, dokud jsem nevydal obvyklý obnos. Jindy zas držel pod paží svého čerstvě narozeného syna a nabízel jej za pár stovek vyděšeným Američanům.“


Pospíšil je však hlavně rád, že je Ivan Martin Jirous stále činný a tvůrčí. „I když občas trpí těmi svými depresemi a pořád pochybuje, zda to, či ono dokončí. Je hrozně fajn, že Supraphon teď vydal ty jeho pohádky (Povídá šmudle ťululum, knižně vyšlo jako Magor dětem) a že je načetla Aňa (míněna Geislerová – pozn. RX, blíže viz též KDYŽ NEJDE O KRK, NENÍ UNDERGROUND - Reflex 10/2009 z 5. 3. 2009, na internetu dostupný 12. 3. 2009), ale daleko skvělejší je, že Magor i dneska pořád umí přijít s bezvadným nápadem a realizovat ho, i když to nejdřív vždy vypadá jen na kecy u piva.“
„Například teď asi před půl rokem jsem měl možnost s ním u něčeho takového zase být. Domluvil se s mladou výtvarnicí Viktorií Grohovou, že ona vytvoří portréty lidí, které on vybere – svých dvanáct přátel (mezi nimi např. Aneta Fárová, Viktor Stoilov ad.) –, a on pak hotové portréty pro společnou výstavu doplní svými texty. Tak jsem je naložil do auta a objížděli jsme Českomoravskou vrchovinu, kde je Ivan nejraději. Základna byla v Prostředním Vydří v jeho vybydleném statku. Samozřejmě to mělo úplně jinou atmosféru než v Praze. Mezi Viktorkou a Magorem to příjemně jiskřilo. Byl to zážitek a moc se na tu výstavu těším,“ uzavírá Ivo Pospíšil.

„Víte, on Ivan Martin Jirous je pro společnost spíše ten Magor s těmi svými alkoholovými démony a excesy v podobě svlékání na veřejnosti a podobně. A já nevím, jestli je to dobře, nebo špatně, že má kolem sebe tuhle slupku. Někdy mě ale doopravdy mrzí, že jen málokdo ví, jak je to ve skutečnosti hodný, jemný, citlivý a noblesní člověk!“



Související článek:
KDYŽ NEJDE O KRK, NENÍ UNDERGROUND, rozhovor s Ivanem Martinem Jirousem
(Reflex 10/2009)

---

IVO POSPÍŠIL (56)


známý český hudebník, manažer, obchodník, hudební nadšenec a též D. J.

V sedmdesátých letech působil v úzkém okruhu skupin Plastic People
a DG 307 – druhé jmenované byl od založení do roku 1976 členem (viz video níže na této stránce DG 307 - The Begining).
Dále hrál na basovou kytaru v kapelách The Old Teenagers, resp. Classic Rock’n’Roll Band.
Nejslavnějším se stal projekt, který vymyslel, postavil a od roku 1980 řídil 13 let – skupina GARÁŽ. Ta proslula originalitou, neotřelostí a na svou dobu neskutečnou moderností. Pospíšilovou zásluhou se v Garáži při tvorbě a později i na pódiu sešly mj. dvě velké osobnosti české moderny a postmoderny – génius melodie a minimalistického rytmu Milan Hlavsa a mistr v užívání pražského slangu v písňových textech, jež svým deklamativním antizpěvem povýšil na poezii, Tony Ducháček...
[Díky Pospíšilovi byla v Garáži mj. též resuscitována odložená píseň Houby (známá spíše jako Muchomůrky bílé) na slova Egona Bondyho, když ji několik let předtím Hlavsovi zamítla domovská skupina Plastic People of The Universe s tím, že takové pouťové cajdáky hrát nebude! Dodnes je to Hlavsův největší a nejproslulejší hit, který navíc téměř okamžitě zlidověl.
Na klip verze pozdější Hlavsovy skupiny Půlnoc se podívejte ZDE.]

Po pádu komunistického režimu v roce 1989 popularita Garáže ještě vzrostla, ale Pospíšil z ní byl palácovým převratem v roce 1993 za asistence TV kamer odejit (viz video níže na této stránce
The End of Garaz). Hořkost prý cítil jen krátce: „Alespoň jsem poznal, jaký pocit měli sedláci po komunistickém puči v roce 1948, jediný Tony přišel po čase a řekl ‚sorry‘. Ironií osudu jsem se díky této situaci dostal v životě mnohem dál...“ Skupina pokračovala s pozměněným názvem Tony Ducháček & Garage a působí dodnes.

[Čtěte také NEJDE TO DĚLAT ZA PÁR PIV – rozhovor Jana Hauberta s Tonym Ducháčkem (Reflex 9/2009)]

V roce 1992 Ivo Pospíšil spoluzaložil pražský klub Radost FX, v jehož rámci dodnes mj. provozuje obchod v běžné distribuci těžko dostupnou hudbou – jak říká, vede stálou neprodejnou výstavu CD.

V devadesátých letech stál za vzkříšením sólové kariéry světoznámého kytaristy a hudebního producenta českého původu Ivana Krale, jehož Bang Bang Bandu byl pak též členem.

Je zakladatelem a basistou příležitostně vystupující kapely Estrada.

Stojí za projektem festivalu B-kult, áčkovou přehlídkou tzv. béčkových filmů.

V posledních letech je též vyhledávaným diskžokejem „klidnější“ alternativní, tzv. loungeové hudby. Jako Tea Jay Ivo je pravidelně slyšet např. na vlnách pražského Radia 1.
♦♦♦

---

RX VIDEO


Ivan Martin Jirous v cyklu ČT 13. komnata (2008):







Ivan Martin Jirous přebírá Cenu Jaroslava Seiferta (2006):







Milan Hlavsa, Ivo Pospíšil a Pavel Zajíček v roce 1995 o začátcích DG 307:








Ivo Pospíšil a Ivan Martin Jirous k zániku původní skupiny Garáž (1993):

---

Další související články:
NEJDE TO DĚLAT ZA PÁR PIV
rozhovor Jana Hauberta s Tonym Ducháčkem (Reflex 9/2009)
TONY A HONY - VZPOMÍNKA HUDEBNÍHO KRITIKA
Petr Korál o Tonym Ducháčkovi a Janu Haubertovi