Miloš Forman: Dodnes nevím, jestli je Jack Nicholson blázen, nebo ne
V USA zemřel oscarový režisér Miloš Forman. Jeho manželka v sobotu telefonicky sdělila, že skonal náhle 13. dubna po krátké nemoci. Čáslavskému rodákovi bylo 86 let. V roce 2012 se za slavným oscarovým režisérem vydala redaktorka Reflexu Tereza Spáčilová.
Nejdřív jsou jen samé mokřiny. Potom kukuřice. Potom červený domeček, dříve kravín. A v něm sošky Oscarů a Miloš Forman (80) s rodinou. Reflex se za nimi vypravil, aby zjistil, co je pravdy na stále dramatičtějších zvěstech o zlomeném smutném nemocném režisérovi. Stručně? Nic.
Hlavně žádné bilancování, na tom jsme se s Milošem Formanem shodli okamžitě. „Všichni furt čekaj’, že budu moudrej a hlubokomyslnej, zvlášť když mi hrozí nějaký kulatiny nebo čestná cena. Jako bych si na starý kolena nemohl popovídat jen tak,“ říkal, když nás vítal ve svém útulném domově. A tak jsme si povídali „jen tak“.
Byl bosý a na stole měl doutníky. „No jo, už zas kouřim. Radost musí bejt, ne?“ konstatoval, když prvně labužnicky popotáhl. Bobík, pes rasy „něcojakoretrívr“, se mu stejně rozkošnicky otřel o hřbet nohy a do vzduchu se vznesl obří chomáč zlaté srsti. „Líná po kilech, pozor. Ale je to vděčnej mazel. Jako by věděl, že utekl hrobníkovi z lopaty – máme ho z útulku a k nám šel týden před uspáním, že jo, holči?“ obrátil se na manželku Martinu, která se zrovna vydala vyzvednout „dvojčata“ – čtrnáctileté syny Andyho a Jima. „To víš, že jo … Hele a nezavřeme dveře, když topíme?“ odvětila věcně.
Byla to scénka jako vystřižená z její nové knihy, biografického rozjímání na téma múzy versus hamburgery, sousedi a třídní schůzky. V předvečer naší návštěvy jím úspěšně bavila publikum v Českém domě na Manhattanu, a protože tam její muž nebyl, dodatečně zjišťoval, jak dopadla. „Trapas. V diskusi se čtenáři jsem si zaboha nemohla vzpomenout na jediného oblíbeného amerického spisovatele. Taková ostuda!“ kála se Martina. „Holči, vždyť vedle nás bydlí minimálně dva!“ smál se Forman, načež ji láskyplně odpoklonkoval a dovnitř vpustil druhého psa, taky nalezence. Bobík se mezitím přemístil na pohovku, snad že odtamtud měl lepší přehled, a se zadkem na mém stehně spokojeně usnul. Oscarový režisér s náplastí na noze se mohl konečně rozpovídat.
Vaší specialitou je přicházet s novými tvářemi, dělat ze zpěváků herce nebo z komiků dramatické postavy. Je těžké přesvědčit producenty, aby vám vyšli vstříc?
Někdy ano. Například s Courtney Love ve Flyntovi to byla úplná odysea. Studio tehdy řeklo, že ona nikdy, prý pro ni neseženou pojistku. Měla za sebou divokou drogovou historii, ale to jsem nevěděl. Tak jsem sehnal pojišťovnu, která kývla, problém byl, že chtěla milión dolarů. Nakonec jsme se složili já, Woody Harrelson, Oliver Stone, Courtney a ještě někdo a dali jsme do banku každý 200 tisíc.
To jste jí musel hodně věřit.
Taky jsem za ní šel a povídám jí: Hele, Courtney, budu za tebe bojovat, ale jen když mi zůstaneš čistá. Dala mi na to ruku takovým způsobem, že jsem jí uvěřil.
A byla čistá?
Byla. Absolutně. Během prvních dvou týdnů jsem ji několikrát našel úplně zelenou na záchodě, mával s ní absťák, ale nezlomilo ji to, ničeho se netkla. Pár lidí pak tvrdilo, že hrála samu sebe, ale byli vedle – točili jsme totiž chronologicky, takže scény, kde je ještě za nezkaženou holku, odehrála v nejhorších stavech, zatímco ty feťácký dala úplně čistá.
Když mluvíme o hercích, měl jste alternativu pro Nicholsonovu roli v Přeletu?
Nicholson byl jedinej jasnej případ. Náhrada neexistovala. O to větší byl šok, když jsme se na poslední chvíli dozvěděli, že už roztočil jinou věc a my musíme počkat. Tehdy jsme posílali scénář i pár dalším hercům, například Genu Hackmanovi nebo Marlonu Brandovi, ale ani se neobtěžovali odpovědět. Já pak zašel za producenty Douglasem a Zaentzem a řekl, že bych chtěl stejně nejvíc Jacka Nicholsona. Musím jim vyseknout poklonu, protože souhlasili, i když je to stálo strašně peněz. A můžu ještě jednu historku?
Do toho, jsem ráda, že už jste vzhůru.
Martyrium bylo najít představitelku role Velké sestry. Chtěli jsme někoho démonickýho, až zrůdnýho, tak jsme obeslali odpovídající slavné herečky, ale všechny odmítly. Pak přišla andělská Louise Fletcherová, úplnej opak, a mně to docvaklo: když někdo vypadá jako ďábel od začátku, víte, na čem jste, zato když poznáte ďábla v andělský podobě, je to zážitek.
Proč účast v Přeletu tolik herců odmítlo?
V té době ještě nebylo moc populární být zloduchem. Ale hlavně šlo o film emigranta odněkud z Východu, nikdo nevěděl, co čekat. Nechtěli si zkazit kariéru.
Promiňte, ale neodpustím si ještě jednu otázku na Jacka Nicholsona: jaký je?
Od chvíle, kdy přijde na plac, do chvíle, kdy skončíme, absolutní profesionál, vždy ohromně vstřícný vůči ostatním. Ale abych řekl pravdu, než na ten plac přijde a poté … Dodnes nevím, jestli je blázen, nebo ne.
U nás si režiséři s herci volají, občas zajdou na pivo. Co v Hollywoodu?
Ale jo, s Michaelem Douglasem jsem párkrát na večeři zašel, když zavolám Jackovi, že něco potřebuju, taky mi vždycky zavolá zpět. V podstatě je to stejné jako v tom českým rybníčku.
Rozhovor s Milošem Formanem vyšel v Reflexu č. 41/2012
