Viktor Janiš o záludnostech překladu a o románu Kvítek karmínový a bílý

Kvítek karmínový a bílý sleduje mladičkou, neobyčejně vzdělanou prostitutku, která se dokáže vymanit z pout své kasty. Do viktoriánského Londýna plného zničující chudoby i dobročinných spolků, do osudů nemocné a šílené Agnes, jejího manžela, voňavkáře Williama Rackhama, jejich nebohé, nemilované dcerky Sofie a dalších nešťastníků nahlédneme zanedlouho – knihu v říjnu vydá nakladatelství Argo. Co na ní miliony čtenářů po celém světě tolik uchvacuje?

Když čteme knížku, obvykle si od ní zachováváme odstup – od postav, které často šustí papírem, nás dělí tlusté sklo. Kvítek je jeden z těch vzácných případů, kdy se do románového světa se všemi jeho barvami a pachy skutečně můžeme ponořit a kdy nám jeho postavy připadají stejně skutečné jako lidé kolem nás. Chce to jen pár maličkostí: aby autor dokonale znal danou epochu, od příruček pro guvernantky až po dobová vědecká pojednání o léčbě hysterie, aby skutečně viděl do lidí a jejich motivací a aby dokázal napsat příběh, který bude nejen chytrý, ale vezme vás za srdce.

Kvítek je váš majstrštyk – v něm jste ukázal, co ve vás všechno je…

…a možná taky, co ve mně všechno není. Ale to už musejí posoudit jiní. Každý překlad je sumou dobře vyřešených detailů a o tom, že jsem nad řešením nejlepšího možného převodu drobnosti typu „mrkvový pudink“ strávil hodinu, nesmí čtenář vědět – ten musí mít pocit, že čte původní text, nikde to nesmí drhnout.

Vaše odpověď částečně vysvětluje, proč jste ten román překládal deset let, nechal jste propadnout práva a způsobil problémy sobě i nakladateli.

Věřte mi, že mě to mrzí. Původně měl Kvítek vyjít v Odeonu, ale sešly se mi tehdy tři velmi tlusté knihy a já dal těm druhým dvěma přednost, protože s Michelem Faberem udržuji velmi přátelský vztah a říkal jsem si, že datum vydání bude možné posunout, aniž by vznikl problém s právy. Trvalo to sice o pěkných pár let víc, než jsme všichni doufali, ale i díky andělské trpělivosti mého nakladatele Milana Gelnara se román zanedlouho ukáže na pultech. Práce na překladu byla mimořádně náročná, nejen pro rozsah a styl toho dokonale vybroušeného klenotu, ale i kvůli objemu reálií, které jsem při práci musel strávit. Je velmi pravděpodobné, že krásnější knihu už nikdy překládat nebudu, a proto se z pedanta, jakým obvykle při práci jsem, stal přepečlivý pedant. Prostě se s tím občas rád crcám. Byly dny, kdy jsem přes veškerou snahu a plné nasazení přeložil třeba jen tři stránky Kvítku, což je ekonomicky dosti nevýhodné.

Stává se, že se váš vztah s autorem, jejž překládáte, změní z profesionálního v přátelský?

Jen jednou, právě s Michelem Faberem, kterému jsem tu zatím přeložil dvě povídkové sbírky, jednu novelku a jeden veleromán. Známe se už dvanáct let od setkání v Cambridgi, často si píšeme, a tak jsem měl třeba tu čest být asi druhým člověkem na světě, který si přečetl jeho nový, právě vydaný román, The Book of Strange New Things. Tahle sci-fi se jako obvykle nepodobá vůbec ničemu, co Michel předtím napsal: na rozdíl od všech předchozích románů Michel nevěděl, co se bude dít v další kapitole. A málem ten příběh o misionáři na cizí planetě nedopsal, posledních pár let ho totiž plně zaměstnávala péče o smrtelně nemocnou manželku. Stejně je zvláštní, že Michel Faber jakožto ateista věnoval už třetí knihu náboženství...

Zlé jazyky tvrdí, že jste Kvítek překládal tak dlouho, protože příliš mnoho času trávíte online diskutováním, uváděním věcí na pravou míru a převracením milovníků literatury na pravou víru. Proč jste tolik činný na sociálních sítích?

Aloys Skoumal (překladatel Joyce, Swifta, Kiplinga, Shawa aj.; pozn. K. K.) kdysi tvrdil, že překladatel je nutně poustevníkem. Když strávím svých dvanáct hodin denně u obrazovky počítače, nutně potřebuju kontakt s lidmi, jinak je to jen mezi mnou a klávesnicí – a navíc na takovém komunitním serveru Nyx je čtyři a půl tisíce auditek, z nichž každé se specializuje na něco jiného a jejich uživatele lze využívat jako kolektivní inteligenci. Neodkážu se nepodělit s lidmi na Nyxu a na Facebooku o zajímavý rozhovor, o nekrolog, o odkaz na recenzi. Snažím se běžným internetovým diskutérům přinést trochu kontextu a jistou expertizu. Nevím, zda to má smysl: zkuste si vzpomenout, kdy jste sami v debatě na internetu někoho o něčem přesvědčili. Ale nezaujatému návštěvníkovi diskusního fóra snad alespoň nabídnu nový pohled, obohacení, a sám si trochu vytříbím argumentační schopnosti.

Proč vlastně nepřednášíte na vysoké škole?

Přednášet literární překlad nemůžu – jsem skeptický k možnosti umění překladu kohokoli naučit. Posluchače translatologie lze ve škole zbavit nejhorších chyb a přivést je k dobrým pracovním návykům, ale knihy za ně nikdo nepřečte a i se znalostí teoretických pouček na překlad stejně zůstanou sami. A od určité úrovně platí, že talent je vše.

Jak se dnes nakupují práva na překlad?

Nakladatelé často kupují práva v aukci už rok před tím, než daná knížka vůbec vyjde v originále. Valná většina překladatelů pak bere, co jim kdo nabídne – a pokud se v daném nakladatelství nebo pro daného autora osvědčí a zavedou, mají o práci postaráno. Jen velmi málo z nás si řekne: Tak, teď budu pár hodin sjíždět literární weblogy, číst si literární přílohu Guardianu a sledovat, co se v literárním světě šustne, a najdu si na překlad knížku, která je mi vlastní. Já si své autory zpravidla takto vybírám, ale pokud přijde zajímavá nabídka, která konvenuje mému vkusu, neřeknu ne. Jednou mi takhle v BB Artu nabídli komiks Alana Moora Liga výjimečných. Já na to tehdy kývl, protože je to má oblíbená neoviktoriánská literatura; chytrá, pracná sice, ale velmi zábavná. A pak jsem z Moora, o kterého se bratrsky dělím s Richardem Podaným, přeložil třeba Z pekla nebo Strážce. Svým nakladatelům se snažím zajímavé tituly podstrkovat a oni si občas něco doporučit nechají, i když to pak nakonec překládá někdo jiný, jako třeba alžbětinský román Wolf Hall Hilary Mantelové. Na ten jsem přišel díky doporučení Guardianu, ještě než kniha vyšla, takže nakladatelství Argo za práva zaplatilo podstatně méně, než kdyby ji kupovalo o rok později, poté, co získala Bookerovu cenu.

Teoretik překladu Jiří Levý mluvíval o překladatelských generacích. Existuje dnes nějaká?

Když mluvíme o české překladatelské generaci 20. nebo 30. let, na kolik jmen si vzpomeneme? Na Otokara Fischera, snad i na Jaroslava Zaorálka. Ale nikoli třeba na Karla Weinfurtera, který přeložil na dvě stě titulů, i když nedobře… V sedmdesátých letech zase každý věděl, kdo jsou Jan Zábrana, Miroslav Jindra, Rudolf a Luba Pellarovi nebo Jaroslav Kořán. Všechna tahle překladatelská esa mimochodem překládala i detektivky. Víme dnes, kdo překládá detektivky? Před revolucí vycházelo řekněme pět set překladových titulů do roka, dnes jich je desetkrát víc – a z těchto pěti tisíc překladových knih jsou odhadem dva tisíce přeloženy z angličtiny. Stále platí, že jsme překladová velmoc, pokud jde o kvantitu i kvalitu, ovšem překladatelská generace nám vykrystalizuje ze zpětného pohledu, až si naše děti budou po půl století jisty, která literární díla byla ta stěžejní. 

V loňském roce vzbudilo rozruch nové převyprávění Babičky, které už prý dnešní mladší čtenář nemůže rozumět. Jak je to ovšem s novým překládáním již dříve převedených děl, pro něž má například nakladatelství Odeon dokonce samostatnou ediční řadu?

Obecně myslím platí poučka, že každá generace si zaslouží nový překlad zásadních děl. Jazyk překladu stárne podle Levého rychleji než jazyk původních děl. Ale u některých překladů je snaha vytvořit něco lepšího zcela neúměrná vynaloženému úsilí. U nakladatelství Omega, které vydává výhradně překlady, na něž už vypršela autorská práva, tedy většinou z 19. století a z první republiky, je zjevné, že i přes sebelepší redakci – kterou se Omega mimochodem nezatěžuje – jde o nečitelné texty. Dobrý překlad přetrvá maximálně dvě generace, víc ne – podívejme se na Salingerův román Kdo chytá v žitě, jehož půl století starý český překlad je tak geniální, že se dosud nikdo nepokusil o nový. Ta próza je založena na skvěle odposlouchaném slangu ulice, ale kdo dnes na ulici ví, co znamená výraz „lážový“? Jenže nový překladatel musí nutně zvážit, zda na nový překlad jaksi má: musí si uvědomit, že bude soutěžit s již zavedeným, skvělým překladem z dob, kdy na všechno bylo dost času. Vždyť Vojna a mír v překladu Sýkorových vznikala osm let, pokud vím, a při každém novém vydání měla mnohou redakci, která zachytila drobné chyby, které tam mohly zůstat (Libor Dvořák přeložil Vojnu a mír znovu roku 2010; pozn. K. K.). A překlad Nebezpečných známostí Dagmar Steinové (který byl loni doplněn novým převodem Alana Beguivina; pozn. K. K.) jsem četl několikrát a je dokonalý, tam bych si sám na novou verzi netroufl. Někdy to dráždí už tím, že je to jiné – viz typický případ, překlad Rostenova pana Kaplana z pera Eisnerova a později od Antonína Přidala.

Kdybyste měl vyjmenovat pět svých překladů, díky kterým jednou budete stát na piedestalu?

Piedestaly mají tu nevýhodu, že se několikrát za století boří. Pořád mám moc rád svůj překlad Mandolíny kapitána Corelliho od Bernièrese, který příští rok vyjde znovu v nakladatelství Plus. Ten překlad jsem dělal ještě na studiích a je v něm mladistvý elán, dnes už jsem opatrnější, a velmi se tam sešel – jak pohledem na svět, tak smyslem pro humor – autor se svým překladatelem. Za druhé sebraný Sandman od Neila Gaimana, pak Mooreův grafický román Z pekla, můj první neviktoriánský, pojednávající o Jacku Rozparovači. Čtvrtým je Jonathan Strange & pan Norrell Susanny Clarkové z časů regentství a napoleonských válek, můj první tisícistránkový román, a pak samozřejmě Kvítek karmínový a bílý ze zlatého věku královny Viktorie. Tohle všechno byly překlady extrémně náročné, potil jsem u nich krev a nakonec mám naštěstí pocit, že se povedly.

Jak to vypadá technicky, když překládáte? Máte ještě papírovou knížku rozloženou na stojanu před očima?

Zaplaťbůh ne. Nebývalo to úplně pohodlné, když stála vedle monitoru, stránky scvaknuté kolíčky, aby se brožovaná vazba nezavírala – to pak oči kmitaly jak při Wimbledonu a hrozně to namáhalo krční páteř.

Překládáte takřka výhradně Brity. Proč ne i americké spisovatele?

Amerika není krajina mému srdci blízká – asi jediným významným zaoceánským autorem, kterého překládám, je Margaret Atwoodová, což je Kanaďanka. Americká literatura posledních dvaceti let mi připadá značně insulární, což je dáno i tím, že u nich vychází hrozně málo překladové literatury – méně než dvě procenta trhu, zatímco u nás je to přes čtyřicet procent. Nemají se čím inspirovat.

Reflex 46 obálka|ArchívRozhovor s Viktorem Janišem najdete v novém tištěném Reflexu, který vychází 13. listopadu 2014.