Domácí péče: důkaz, že i český film se může starat o diváka
Trpělivost přináší růže a možná přinese i Křišťálový glóbus. Na Domácí péči, celovečerní debut, jenž ode dneška soutěží o hlavní cenu karlovarské přehlídky, vydržel její autor Slávek Horák čekat do čtyřiceti let a dnes si za to může gratulovat.
Natočil totiž vyzrálý, vzácně nesebestředný a upřímný film bez jediné známky formalismu - neduhu, jenž dokázal znehodnotit práci mnoha jeho kolegů z reklamní branže.
Možná za to může byla pokora, již chová k hlavní hvězdě snímku (díky Bohu že znovu objevené) Aleně Mihulové, možná obyčejný strach z toho, že mu vzhledem k obsazení a tématu budou předhazovány Kachyňovy sestřičky. Každopádně to byl dobrý tvůrčí filtr - zařídil totiž, aby se soustředil “jen” na to, co chce říct, a sděloval to maximálně srozumitelně a jednoduše. Oč víc drží na uzdě své vlastní ambice a tvůrčí ego, o to větší prostor ponechává Mihulové, jež v roli nezdravě obětavé venkovské sestry podává bez přehánění životní výkon.
Slůvko nezdravě je tady přitom víc než na místě: Vlasta, žena, jež je schopná i na smrtelné posteli zachraňovat lidi před utrpením a žáby před přejetím, totiž sama trpí nevyléčitelnou chorobou. Zpráva, jež by za normálních okolností znamenala “stopku” pro humor i diváckou vstřícnost, v případě Horákova filmu nemění takřka nic. Život Vlasty i po osudovém verdiktu pokračuje ve vyjetých kolejích, což v praxi znamená, že manžela (Bolek Polívka) dál “sere tím, jak je furt tak hodná” a jejich soužití dál rodí absurdity typu on bodře koštuje s přáteli a ona se na stejném vinohradu, jen o pár rostlin révy dál, svíjí do klubíčka v němých křečích. Kombinace humoru a tragiky se vždycky rodila to nejlepší, to Horák zběhlý ve zkratce ví lépe než kdo jiný.
Řečené pochopitelně neznamená, že by jeho snímek nevykazoval jediný nedostatek. Najdeme ho v tématu i ve scénáři a jmenuje se ezoterika, respektive léčitelství. Obor, s nímž pragmatická sestra odchovaná socialistickým zdravotnictvím nejdřív nechce nic mít, aby se vzápětí stalo oním příslovečným stéblem, jehož se chce chytit. Naneštěstí se jej nedaří vyložit tak, aby na něm neulpěl stín falše. Léčitelka Zuzana Krónerová káže v heslech úctě a sebelásce a pořádně co hrát nemá ani její “vyslankyně”, místní instruktorka tance Tatiana Vilhelmová - postava tak nepravděpodobně přející a dokonalá, že jí prostě odmítáme věřit.
Naopak všude, kde operuje pouze Mihulová s Polívkou, je přítomno to, čemu klišé říká život: převyprávěný často jenom v náznacích a gestech. Například na způsobu, jakým spolu ti dva uléhají nebo pijí slivovici - citově-vztahový minimalismus, jenž u nás umí jen pár režisérských šťastlivců typu Alice Nellis nebo Saši Gedeona. V závěru Horákova snímku tak dokonce zažijeme něco jako katarzi.
Svatbu, kde se současně veselí a umírá, lze vnímat jako ohraný kýč, ale taky jako nezbytnost s ozdravným účinkem, záleží, co si sami zvolíte. Domácí péče dělá všechno pro to, aby byla tím druhým případem.
