Zdeněk Kryzánek: Herec, který zažil komunistické vězení

Člověk by řekl, že koncem padesátých let se už takové věci nestávaly. Alespoň ne běžně. Opak byl pravdou. Začátkem ledna 1959 zadržela plzeňská policie herce Zdeňka Kryzánka. Výpisky pořízené z vyšetřovacího spisu připomínají mimořádně povedenou absurdní komedii.

CITOVĚ POVRCHNÍ, BEZCHARAKTERNÍ…

Vše začalo 5. ledna 1959, když byl po celé Plzni známý herec zadržen policií. Vzápětí padlo obvinění: „Zdeněk Kryzánek soustavně... na různých místech v Plzni a jinde veřejně pronášel výroky nepřátelsky zaměřené proti republice a jejímu lidově demokratickému zřízení.“ Herec putuje do vazby a policie sbírá svědectví jeho známých, sousedů, dokonce i výčepních a číšníků z podniků, do nichž chodil. Jisté je, že Kryzánek nebyl právě příkladem vzorného socialistického člověka.

„Měl sklony k alkoholu... Několikrát zmeškal zkoušku i představení, a dokonce jsem jej musel zastupovat i já jako režisér,“ stěžuje si ve své výpovědi plzeňský režisér Václav Špidla a dodává: „Kryzánka mohu hodnotit jako bezcharakterního, nezvladatelného, naprosto nezodpovědného, až anarchistického člověka. V zaměstnání v divadle byl neodpovědný, nechtěl se podřizovat kázni a byl to patologický lhář.“

Ředitelství plzeňského divadla píše koncem ledna policii s patrnou servilitou i ochotou uvést to, co chce vyšetřovatel slyšet: „Zdeněk Kryzánek je bezesporu talentovaný herec, ale do značné míry je jeho talent omezen vlastní osobností. Je to člověk citově povrchní, jehož intelektuální schopnosti nejsou velké. Proto byl výborný představitel individualistických typů všeho druhu s nevelkým citovým světem.“

Je to jasné, lump může hrát zase jenom lumpy! Nebo kapitalisty! Kryzánkův po letech slavný kolega Čestmír Řanda to policajtům řekl jasně: „Hrál dobře postavy ze západního světa nebo postavy reakce.“

Posudek ředitelství zmíní i čestný soud pracovníků divadla, před nějž byl Kryzánek postaven, když „při pokusu plzeňské spodiny o provokaci v červnu 1953 zcela otevřeně projevil sympatie s těmito provokatéry“. Řeč je samozřejmě o plzeňských dělnických bouřích, jež vypukly po měnové reformě.

Na policii svědčí i výčepní Hamáček. V jeho případě jde o mimořádně sofistikovanou charakteristiku: „Kryzánek po stránce charakterové má tu špatnou vlastnost, že rád pije. Když se uvede do podnapilého stavu, je velmi výstřední, hlučný a je jej plná hospoda.“

A posudek dodá i místní oddělení VB: „Kryzánek není ve svém okolí oblíben, a to z toho důvodu, že holduje častému pití alkoholických nápojů, chodí dlouho v noci domů opilý, je povahy prospěchářské a vystupování na veřejnosti takové, že se nadřazoval nad své okolí, vyhýbal se příslušníkům dělnické třídy, a je velmi domýšlivý,“ uvádějí šroubovaným jazykem policisté, aby svůj referát uzavřeli vcelku sympatickou sentencí: „Celý způsob života jmenovaného se točil kolem žen, pití a nočního života.“

Svědčí také herečka Helena Moserová a Kryzánek má štěstí, že je konec, nikoli začátek padesátých let. „Snažil se mě získat pro protistátní činnost proti ČSR a dále pro výrobu nějakého filmu, kde chtěl, abych vystupovala bez oděvu,“ svěřuje se umělkyně. Zdeněk Kryzánek, tentokrát v roli tajemného špióna (a člověk si snadno tu scénu v restauraci nebo nočním baru představí), zjišťuje: „Jestli bych se nebála pracovat protistátně, že bych za to dostala hodně peněz. Zeptala jsem se jej, jak si to představuje. Kryzánek uvedl, že bych šla zpívat na estrádu do Armádního domu, kde bych měla možnost setkat se s nejvyššími vedoucími důstojníky armády, a jmenoval jistého Janatu.“

Poté se herec představil poněkud naivní subretě jako světa znalý agent bondovského střihu: „Kryzánek ještě říkal, co vím o tom, jak se vysílají šifry, že se pustí rádio a je vysílána džezová hudba, a zatím je to zpráva pro pracovníky ze Západu. Zdeněk Kryzánek uvedl ještě, že má mimo své jméno jiné jméno a že není vůbec žádný herec, že to vše je jen přetvářka.“

A co na to nebohá kolegyně? „Celou věcí jsem byla velmi rozrušena… později mi řekl, že si ze mě dělal legraci.“

Další obvinění se jen hrnula. Květoslav Vacek líčí: „Učinil jsem dotaz na Kryzánka, kdy dojde ke zvratu v ČSR a zda to bude brzy, na což mně Kryzánek odpověděl, že má zprávy, že dojde ke zvratu skutečně brzy, domnívám se, že řekl v létě 1958.“

Konečně, aby byla míra strašlivých zločinů završena: „Pokrokovému výtvarníkovi Jaromíru Svatkovi vynadal ve výčepu do marx-leninských volů.“

AMERICKÁ FUSEKLE, TA SE NEPERE!

A jak se na všechna obvinění díval sám Kryzánek? Antonín Kaška, herec Městského divadla v Plzni a také muž, jenž spravuje Kryzánkovu pozůstalost, k tomu říká: „Protože byl jako malé dítě, někdo mu řekl, že bude nejlepší, když se přizná. Takže před soudem vstal a prohlásil: Ano, jsem proti socialistickému zřízení.“

Nejspíš nebude takové tvrzení daleko od pravdy. Alespoň dochované materiály tomu nasvědčují. Ale po pořádku. Už dva dny po zatčení, 7. ledna 1959, se pokouší herce vysekat z průšvihu jeho manželka. Policii adresuje dopis, v němž ho vylíčí jako nesvéprávného psychopata a osla. „Dovoluji si upozorniti orgány Bezpečnosti, že manžel není v podnapilosti příčetný, jak bylo zjištěno ve více případech a jak může býti i svědecky prokázáno. Je o něm všeobecně známo, že v podnapilosti si počíná zcela neodpovědně a naprosto neví, co mluví a co dělá. Pokouší se například o sebevraždu nebo klečí na kolenou a modlí se arabsky a při tom dělá, jako by četl z knihy, ačkoliv ji v ruce nemá, píše a kreslí naprosté nesmysly.“

Sám Kryzánek volí u výslechů onu pozoruhodnou taktiku – nejen že vše dozná, ale svou výpovědí ještě předčí představy vyšetřovatelů o svém protistátním smýšlení. „Jest pravdou,“ líčí Kryzánek, „že jsem vychvaloval životní úroveň a technickou vyspělost v západních kapitalistických státech a snažil jsem se snížit životní úroveň a technickou vyspělost v ČSR. Bylo to ponejvíce v různých hostinských místnostech. Když se třeba hovořilo o automobilech, vychvaloval jsem automobily americké výroby, vychvaloval jsem americká letadla, americké látky, ledničky, americký průmysl vůbec – prostě vše, co bylo americké a západní, a snažil jsem se snížit vyspělost ČSR a Sovětského svazu.“

Další líčení Kryzánka je jako z černé komedie. „Říkal jsem, že Baťa je v Americe botový král, že se tam neperou fusekle jako u nás, ale tyto že se tam hned zahazují.“

A nakonec, aby nebylo pochyb, o jakého lumpa a zvrhlíka se v jeho případě jedná, dodá: „Já jsem prostě nadával na zřízení v ČSR v každém směru. Jestliže jsem šel s manželkou kolem nějaké nové stavby, tak jsem jí říkal: No vidíš, zase nová stavba, nové byty, ale zas jen pro komunisty, ač jsem věděl, že to tak není a nemůže být.“

K sovětské invazi do Maďarska v roce 1956 herec uvedl: „Jest pravdou, že se zásahem Sovětské armády k potlačení kontrarevoluce v Maďarsku jsem nesouhlasil, tento jsem odsuzoval jako intervenci a vměšování do vnitřních záležitostí. Toto jsem prohlašoval v roce 1956 ke konci roku v restauraci Kultura ve výčepu před několika osobami.“

A výsledek Kryzánkova sebemrskačství?

Třináctý březnový den v roce 1959 odsuzuje plzeňský soud Zdeňka Kryzánka na tři a půl roku nepodmíněně. Jako bonus přidává pětiletý zákaz herecké činnosti.

VLÁČILŮV OBLÍBENÝ HEREC

Na svobodu se Zdeněk Kryzánek dostane v roce 1960 po amnestii vyhlášené prezidentem Novotným. Od roku 1964 mohl znovu hrát. Nastupuje do hereckého souboru Československého státního filmu na Barrandově.

Během další kariéry hrál asi v šedesáti filmech, mimo jiné hejtmana Pivo v Marketě Lazarové a pána z Vlkova v Údolí včel. Tedy ve dvou klasických Vláčilových opusech. Zeidlera ve Vávrově Kladivu na čarodějnice. Báječného gangstera Billa v komedii Oldřicha Lipského Čtyři vraždy stačí, drahoušku. Ale nejslavnější je Kryzánkova role starého Žalmana v televizním seriálu F. L. Věk z roku 1971.

Po ní hereckých příležitostí znovu ubývalo. Zdeněk Kryzánek zemřel 24. prosince pětasedmdesátého roku po běžné operaci břicha. Podle jednoho z tehdejších kolegů ze strachu, že má rakovinu. Bylo mu pouhých 55 let.