Věž a Vymahač: Dva filmy, po kterých si budete potřebovat dát panáka
Zaslechl jsem spekulaci, že dramaturgii festivalu (ano, pořád jsem v Karlových Varech) ovlivňují i provozovatelé barů. Často se totiž stane, že po projekci filmu (a pohříchu i při ní) přicházejí diváci s vytřeštěným zrakem a se slovy "potřebuju rychle panáka!" se snaží vyrovnat se zážitkem, který právě absolvovali. Může to být tím, že viděli film hodně divný anebo, a to je častější, film velmi silný.
Taková je třeba Věž.
Ten film se vrací k masakru, který se odehrál 1. srpna 1966 v universitním kampusu v texaském Austinu. Režisér Keith Maitland nechává hovořit přímé účastníky události, studenty, policisty, žurnalisty, v centru dění nechává však ženu, která byla při masakru zraněna.
Má k dispozici omezené množství dobových dokumentů, celá rekonstrukce je ovšem animovaná a dává příběhu zvláštní naléhavost.
Šílenství střelce, strach v ulicích a stále přítomná otázka: Proboha proč? zůstává a vztahuje se i na všechny další podobné tragédie.
Vymahač je ruský film, a film moc dobrý. Drama muže, který deptá dlužníky tak, že jim nezbývá než zaplatit funguje na podobném principu jako svého času Telefonní budka, je hereckou příležitost, kterou bezezbytku využil Konstantin Chabenskij. Jedna kancelář, několik telefonů stačí k tomu, aby režisér Alexej Krasovskij vytvořil thriler, který nenechá diváky vydechnout. Je mi líto, že k takhle vycizelovanému dílu mě nenapadá lepší přirovnání, než herecký koncert. Ale je to tak.
Ano, například oba zmíněné filmy si o panáka přímo říkají.
Na místo barů v Thermalu bych pro tentokrát doporučil bar v kině Drahomíra (uprostřed všehomíra). Když se nějak vyrovnáte s filmovými zážitky, můžete si prohlédnout rozsáhlou výstavu grafika Jana Híska, kterou nelze doporučit lépe než citací jednoho zápisu z návštěvní knihy: Chtěl bych znát vašeho dealera.
