Pražská prozaička Bianca Bellová napsala svou dosud nejlepší knihu, román Jezero
„Obloha nad jezerem je teď těžká jako olovo, těžkotonážní mraky zaléhají celý obzor jako starý tlustý muž novomanželku o svatební noci,“ popisuje bezútěšné prostředí svého nejnovějšího příběhu česká překladatelka a prozaička Bianca Bellová, autorka Sentimentálního románu (2009), novel Mrtvý muž (2011) a Celý den se nic nestane (2013) a řady povídek.
Bildungsroman Jezero, který vydalo nakladatelství Host v půli září, má mnoho neznámých: neurčité místo (zdevastovaná krajina některé z postsovětských republik?), čas (jen pár let stará minulost?), závěr (ponor k tajemství dětství, nebo do náruče smrti?). Jisté je jedno – popis bolestného dospívání kluka Namiho lecčíms připomene jeden z nejsilnějších českých porevolučních románů, Paměť mojí babičce (2002) Petry Hůlové.
Prostým, přesným jazykem odvyprávěný nadčasový příběh, v němž se neukotvený jedinec sotva na prahu dospělosti dostává z bezvýchodné venkovské chudoby do nebezpečného, prohnilého města, skvěle vystihuje atmosféru mezi Soudruhem a Duchem, kde se tradiční způsob žití a uvažování mísí s novými pořádky a zásadní roli hrají běsi, alkohol, šamani a absentující rodinné zázemí.
Pytel brambor se v tom bohem zapomenutém prašném kraji šmelí za ukradený kýbl jeseteřího kaviáru z rybí fabriky, která co nevidět zavře, vody „životadárného“, otráveného jezera přinášejí okolním lidem obživu i smrt a desatero ran egyptských tu nabývá jen o trochu mírnější podoby.
Syrovou, nemilosrdnou, apokalyptickou prózu Bianky Bellové budete číst s údivem. Je to kniha tvrdohlavá, netykavá a čtenáři se až do poslední věty vzpírá, a přesto se nebudete moci odtrhnout. Takto suverénně, autenticky napsané dílo s jasným záměrem, precizní a jednolité, si zaslouží ocenění.
Recenze románu Jezero vyšla v Reflexu č. 39.
