Nebeský bibendum je bibendárně nebeský komiks. A nejujetější!
Ať už náš nadpis znamená cokoli, předjímá, že v dnešní recenzi se budeme věnovat nejujetějšímu komiksu, který letos v češtině vyšel (i když na de Crécyho opus Nebeský bibendum se dotahuje Max Andersson se svým archeologickým eposem Vykopávka). Původně tři francouzská alba, která vycházela od roku 1994 do roku 2002, nabízejí značně nejednoznačný příběh o tuleni, který má dostat v New Yorku nad Loirou Nobelovu cenu lásky.
Nicolase de Crécyho zná české publikum už od roku 2001, kdy u nás vyšel jeho Pan Ovocňák, který se dá také označit za cokoli, jen ne za klasický komiks. Už v něm jsme se seznámili s autorovým smyslem pro satiru a dost specifickým pojetím humoru. Ovšem proti Bibendumu, jež právě vydalo nakladatelství Meander v překladu Richarda Podaného, se jedná o velmi slabý odvar. O čem tedy komiksová novinka je? O tom, jak láska (respektive její antropomorfní personifikace), která vůbec nechce bojovat, prohraje v boji s komercí a satanášem. Nu, možná s nimi uhraje víceméně plichtu, to není moc jasné.
Celý příběh se začíná odvíjet v opuštěném domě, kde na skříni spočívá hlava profesora Lombaxe, ježto nás bude provázet celým podivuhodným děním spojeným s vyloděním tuleně Diega v přístavu největšího z měst. Diego je naivně roztomilý, což je kvalita, kterou de Crécy staví hodně vysoko na žebříčku svých hodnot (on byl roztomilý i pan Ovocňák). Je to právě roztomilost, která jej předurčuje ke spasení světa, to pro něj je předurčena Nobelova cena lásky, to k němu vzhlíží celá akademická obec i vedení města…
To k němu se otáčí hlava Ďábla, který v Diegovi rozpoznává největší hrozbu a učiní celou řadu nejodpudivějších kroků, aby jej eliminoval… Zní to poněkud šíleně? To nevadí. Z Bibendumu vám půjde hlava kolem (stejně jako nebohému Lombaxovi, který podlehl bulgakovovskému literárnímu pnutí, a ač beztělý, stává se vypravěčem celého příběhu). De Crécy se nedržel zpátky a vypustil ve třech albech na papír všechno, co se mu nejspíše dlouho honilo hlavou. Čtenáře nemůže nenapadnout myšlenka, že je jen dobře, že u nás nemáme podobně šílených autorů, jejichž práce by se tak moc vzpírala zdravému rozumu.
Přesto lze nalézt interpretaci. Je zde roztomilý tuleň, který má být záchranou zkaženého světa. Pak je tu městský aparát, jenž se jej snaží na dané místo dostrkat. Následuje Ďábel a hordy pekelné, které se snaží celý záměr překazit. A Lombax je heroldem příběhu, který slouží vyšším entitám, o nichž jsme se zatím raději nezmínili, protože do všeho vnášejí o dost neuchopitelnější motivy. Jde o božské kachny, které mluví česko-anglicky a lehce postrkují dění na Zemi. Nakonec musíme zmínit ještě psy. Z hlediska pochopitelnosti recenze by bylo lepší o nich nemluvit, protože ti to celé jenom komplikují. Ale v komiksu jsou i psi, kteří nepodléhají Ďáblu a mají s Diegem svou vlastní agendu.
Zároveň bychom měli podotknout, že autor nikdy nesdílí Diegovy motivy se celé taškařice účastnit. Diego je zkrátka mladý nadějný tuleň, jenž se vypravil do velkoměsta. Pokud ho označíme za alegorii nevinnosti, dost se nám uleví. Protože pak – v alegorické rovině – můžeme vysvětlit i ostatní postavy, od matoucím způsobem jednoznačného Ďábla až po starostu města, zosobňujícího komerci a nestydatost politiky.
Proč něco podobného číst? Protože de Crécyho mysl je sice evidentně zvrácená, ale takovým tím stimulujícím způsobem, kdy si sice říkáte, že tohle už snad ani není možné, ale přitom se docela dobře bavíte. Na konci se také ukáže, že opravdový konec leží na začátku knihy, takže když začnete číst znovu, některé repliky dávají o dost větší smysl než napoprvé. A pak je tu ještě de Crécyho kresba, která je podmanivá podobně jako jeho hlavní hrdina s těma vlhkýma tmavýma očima…
