Křižáček: Jediný český soutěžní film ve Varech nezachrání ani zpocený Roden
Adaptovat poezii je zrádné: člověk snadno podlehne pocitu, že když nebude dostatečně abstraktní, inspirační zdroj to poškodí či zcela smaže. Stejný omyl zabíjí i druhý celovečerní film Václava Kadrnky a jediný český titul v hlavní soutěžní kategorii MFF KV, vycházející z Vrchlického básně Svojanovský křižáček. Od začátku až bolestně přesně víme, kam by rád - a že tam nikdy nedojde.
Ostatně toho, že nedojde, se obáváme i v případě ústředního hrdiny, rytíře hledajícího ztraceného syna. Statické záběry jeho pouti trvají tak neúnosně dlouho, že jej doslova tlačíme očima, aby už k tomu pečlivě aranžovanému horizontu konečně doklopýtal a my se dočkali střihu (jenž ovšem žádný posun nepřinese). Ne, nepomáhá ani velké plátno, ani otevřenost “jinému druhu vnímání”, jehož se film a priori dovolává. Jak trefně praví staré dobré nevznešené rčení, kde nic není, ani smrt nebere. A v Křižáčkovi “není” opravdu nic.
Formální askeze funguje, jen když děj vnější nahradíte vnitřním. Když je ve tvářích herců co číst. Když vyčištěnou scénu rámujete tak, že jeden detail otevírá další. Zkrátka když prázdnota slouží pouze jako prostředek, cesta k uvědomění si toho, čemu by jinak hrozilo přehlédnutí. Nic z toho v případě Křižáčka neplatí. A nespasí jej ani atraktivní italské lokace, ba ani jindy zázračný talent Karla Rodena, jenž se coby zoufalý otec může uchodit a upotit, a stejně z něj nevykřeše plnokrevný výraz.
Navléct herce, kteří nemají co hrát, do křižáckých kostýmů a nechat je dekorativně statovat na přesvíceném pozadí v bláhové víře, že se tak zrodí nový “Bergman”, nemá totiž s takzvanou vysokou filmařinou společného zhola nic. Kadrnkovi nikdy nechyběly dobré nápady, ostatně vzpomeňme na Osmdesát dopisů vybraných do programu Berlinale. Dokud však nepochopí, že režiséra dělají úplně jiné kvality než přemrštěné ambice, zůstane jen u nápadů.
