Každodenní smrt, špína, hlad i sexuální násilí. Vychází kniha autentických vzpomínek žen na válku
Rusky píšící Světlana Alexijevičová, laureátka Nobelovy ceny za literaturu, je v současnosti nejslavnější běloruská spisovatelka. Příbramské nakladatelství Pistorius & Olšanská právě vydalo v překladu našeho předního rusisty Libora Dvořáka její prvotinu VÁLKA NEMÁ ŽENSKOU TVÁŘ.
V ní (tehdy teprve třicetiletá) spisovatelka dokonale vytěžila čtyři roky nevídaného úsilí, kdy nahrávala na magnetofon rozhovory se stovkami žen-dobrovolných účastnic Velké vlastenecké války. Při psaní knihy vůbec poprvé použila žánr, který vybudoval její světovou proslulost a o němž se hovoří jako o „románu hlasů“.
Ženy v přední linii
Že se druhé světové války účastnilo množství žen, není tajemstvím. V americké armádě jich sloužilo 284 000, v Titově Národně osvobozenecké armádě a Partyzánských oddílech Jugoslávie sto tisíc, ale v Rudé armádě dokonce zhruba milión. Zatímco v ozbrojených silách západních států působily převážně jako ošetřovatelky, zdravotní sestry, písařky, telefonistky, spojařky a v dalších funkcích, v Sovětském svazu bychom je našli i v bojových útvarech v přední linii. Není známo, kolik desítek tisíc z nich položilo život.
Dialogy se ženami
Devětašedesátiletá Alexijevičová pochází z bělorusko-ukrajinské rodiny, narodila se v ukrajinském Ivano-Frankivsku a žije v Minsku, kam se v roce 2011 vrátila z exilu, do něhož musela v roce 2000 odejít jako neúprosná kritička prezidenta Alexandra Lukašenka. Její díla v Bělorusku nevycházejí.
Od mnoha sovětských autorů píšících o období Velké vlastenecké války leckdy až s přehnaným patosem se diametrálně liší. Její dialogy se ženami, jimž v inkriminované době bylo šestnáct či sedmnáct let, jakýkoli patos postrádají. Vyprávěné vzpomínky sice nejsou bez patriotického vzepětí, jímž se celá tehdejší sovětská společnost vyznačovala a jež veškeré sdělovací prostředky a mistři pera i stříbrného plátna podporovali ze všech sil, zaujme na nich však zejména hluboká lidskost, dar vcítit se do toho, co tehdy mladičká děvčata, naprosto nezrozená pro běsy války, prožívala v pekle konfliktu, jenž rozsahem krveprolití a utrpení neměl paralelu v dějinách. Válka nepřinášela jen každodenní smrt, nervové vypětí a bolest, nýbrž v nemenší míře všudypřítomnou špínu, hlad, mráz i sexuální násilí.
Tentokrát bez cenzury
V Bělorusku, jež v poměru k počtu obyvatel přineslo ze všech okupovaných sovětských republik zdaleka největší oběti na lidských životech, způsobené hlavně rozsáhlou a bezohlednou partyzánskou válkou, a kde se novomanželé dodnes chodí poklonit k památníkům na onu strašnou dobu, jsou Velká vlastenecká válka a její aktéři dodnes živí. Psali o ní dva nejvýznamnější, i v cizině známí běloruští spisovatelé – již zesnulí Alěs Adamovič a Vasil Bykav. Alexijevičová svým dílem prokázala, že za nimi nikterak nepokulhává.
Válka nemá ženskou tvář vyšla v Sovětském svazu poprvé roku 1984, to ještě časopisecky, rok nato následovalo knižní vydání a v roce 1986 se českého překladu dočkali i naši čtenáři. Tato vydání ovšem deformovaly cenzorské zásahy, o nichž se autorka na začátku publikace zmiňuje. Konečnou podobu titul doznal teprve roku 2002 a setkal se s vysoce kladnými recenzemi i v prestižním západním tisku.
