Čech, Polák a Rus na fotbale
Toto je zpráva z fotbalového mistrovství Evropy. Ale není o fotbale. Je o Češích, o Polácích a o Rusech.
Vyrazil jsem do Polska jako správný Čech – plný předsudků. Protože jsem jel autem, očekával jsem nesnesitelné silnice plné výmolů, které nikdo neopravil snad od války. Ve skutečnosti byl od hranic asfalt lepší, značení přehlednější. A bylo to tak až do Vratislavi. Překvapující je i to, že v zemi, kde přece nejsou žádné dálnice, vedla celá trasa sto sedmdesát kilometrů po krásné dálnici.
My, Češi, převyšujeme Poláky po všech stránkách, o Ukrajincích ani nemluvě. Proto mistrovství Evropy ve fotbale pořádají v Polsku a na Ukrajině. My bychom se k něčemu tak přízemnímu přece nepropůjčili.
V každé polské vesnici vlají spousty polských vlajek a všichni Poláci ve městě nosí polské dresy. Působí při tom hrdě a důstojně, tak nějak doopravdy. Jsou pyšní, že jsou Poláci, a s fotbalem to souvisí jen okrajově.
Vratislav je okouzlující město, stejně jako mnoho měst českých, s tím rozdílem, že v něm stojí krásná fotbalová aréna. V Praze ji máme poloviční a v druhém největším městě Brně rostou na opuštěném legendárním stadiónu kopřivy.
Při zápase Česko versus Rusko tvoří publikum čtyřicetitisícový dav, rozdělený mezi Čechy, Rusy a Poláky zhruba na třetiny. Při české hymně my, Češi, jako obvykle hledáme domov, zpívat se nám moc nechce a neumíme držet rytmus.
Zato ruská hymna duní jedním hlasem a otřásá celým stadiónem. Protože je to ve skutečnosti hymna sovětská, Čechovi se vybaví druhá světová válka a taky srpen 1968. Zvlášť když oblíbeným úborem ruského fanouška jsou pruhovaná námořnická trička a rudé sovětské vlajky se srpem a kladivem.
Jak dobře víme, jestli někoho Poláci opravdu nemají v lásce, jsou to Rusové. Takže jsme na tribunách měli od začátku spojence. Jenže fotbalový zápas skončil pro Čechy fiaskem, fanoušci zplihli a neměli chuť zapojit se do bujarých diváckých vln. A tak je Rusové a Poláci společně vypískali.
Byl to sice jenom fotbal, ale plyne z toho i něco obecného. Na rozdíl od Rusů a Poláků se buď nezúčastníme, nebo prohrajeme. Postrádáme hrdost i sebevědomí. Chlubíme se, že patříme na Západ, ale o svobodě a podnikavosti toho víme pořád málo. Zajímají nás jen obrovská nákupní centra. Jenže ta už mají v Polsku a v Rusku také. Aniž při jejich budování zapomínají, co znamená být Polák, co znamená být Rus. Aniž jim uniká, že bohatství není národní program.
Stereotypy o líných, opilých a legračně zbožných Polácích nás doběhly. Skončeme s pohrdáním a začněme se učit. O tom je velké téma v Reflexu, který dnes vychází.