Jakýpak dílčí rozpad! Je třeba opravit Václava Klause
Václav Klaus poskytl v sobotu České televizi rozhovor. Věnoval se v něm dvacátému výročí rozdělení ČSFR. Mluví o něm jako o „rozpadu společného státu, který sice znamenal dílčí ztráty, ale nepřinesl žádnou pohromu“.
Aktualizace 21. 8.:
Ve svém včerejším komentáři o prezidentově sobotním rozhovoru v ČT jsem napsal: „Vůbec nešlo o žádný „rozpad“, nýbrž o rozdělení státu tehdy zvaného ČSFR. Rozdělení bylo provedeno ústavní cestou po dohodě politických reprezentací. Mluvit o rozpadu je dehonestující.“ To je sice pravda, problém je ovšem v tom, že prezident v rozhovoru ani jednou slovo „rozpad“ nepoužil, mluvil zásadně jen o rozdělení. Slovo rozpad použil Jakub Železný, který s ním rozhovor dělal, prezident se sice neohradil, ale to je těžké mu vyčítat. Moje kritika tedy byla v této věci nespravedlivá a citace nepřesné. Václavu Klausovi se za to omlouvám. Na tom, co jsem napsal o povaze československého státu, jeho konci i evropské integraci, ovšem trvám.
Bylo to prý nejlepší řešení a prospělo oběma zemím. A vyjádřil přesvědčení, že stejně by tomu bylo „i v případě dílčího rozpadu EU nebo eurozóny … dílčí dezintegrace by nebyla žádná katastrofa, naopak, bylo by to ulehčení“.
Nijak nechci snižovat zásluhy Václava Klause na politickém řešení z roku 1992. Naopak, cítím potřebu zastat se ho proti němu samému. Zdá se totiž, že vůbec nedohlíží význam toho, čemu tehdy pomáhal do života.
Takže za prvé: vůbec nešlo o žádný „rozpad“, nýbrž o rozdělení státu tehdy zvaného ČSFR. Rozdělení bylo provedeno ústavní cestou po dohodě politických reprezentací. Mluvit o rozpadu je dehonestující.
A za druhé: rozdělení bylo pro ČR i SR z politického hlediska jen a jen prospěšné. Společný státní útvar byl důsledek improvizace: na konci první světové války stáli Češi před velmi obtížným úkolem, jak dosáhnout svého politického sebeurčení a vytvořit životaschopný vlastní stát. Plodem jejich politické neurózy, v dané situaci jistě pochopitelné, bylo úsilí politicky se pojistit na všech stranách.
Jádrem nového státu se staly historické české země se skoro třetinou německého obyvatelstva. Zároveň vznikla hlavně z české iniciativy konstrukce „československého národa“, který zahrnul i skoro dva milióny Slováků a zajistil novému národnímu útvaru v novém státě nadpoloviční většinu. Aby nový stát měl spolehlivé hranice a představoval relativně soběstačný hospodářský celek, byly k němu připojeny oblasti obývané maďarským etnikem na jihu a jihovýchodě dnešní SR, „Podkarpatská Rus“ a malá, ale strategicky a hospodářsky důležitá oblast, v níž žili ve významném počtu Poláci.
Životaschopnost státu byla tedy zajištěna, ale za tu cenu, že si hned od počátku znepřátelil skoro všechny své sousedy. Navíc konstrukce „československého národa“ dostala záhy trhlinu, protože Slováci usilovali po českém vzoru o politické sebeurčení. Definitivně se zhroutila během druhé světové války. Po ní existovalo Československo několik desetiletí už jen jako jakási prázdná skořápka v rámci ruského komunistického impéria, vnitřně rozdělená a snadno ovladatelná.
Po rozpadu ruské komunistické říše byl tento útvar konfrontován s myšlenkou evropské integrace a se všeobecným přáním zdejších národů o reintegraci do civilizované Evropy. A byl posléze shledán lehkým, jako zbytečná překážka integračního procesu, který má v první řadě, to je třeba zdůraznit, politickou, nikoli hospodářskou povahu.
Evropská integrace je pro nás v tuto chvíli významnější než politické sebeurčení prostě proto, že jsme ho už dosáhli a nikdo je neohrožuje – samozřejmě kromě těch „blízce zahraničních“ sil, jimž je trnem v oku evropská integrace jako taková, protože se jim stýská po minulosti. Je smutné, ale příznačné, že český prezident je z hlouposti podporuje.
Další texty autora najdete v jeho politickém zápisníku Události na adrese bohumildolezal.cz.
