O ekoteroristech a ukradené revoluci
To, co dlouho vypadalo jako pozapomenutá noční můra z nejhorších časů komunistického třeštění, je tu zase zpátky: hesla „Poručíme větru dešti“ se chopili klimatičtí alarmisté. Tentokrát se ovšem nebojuje proti počasí, ale - hádáte správně - proti globálnímu oteplování.
Komunisté své poroučení živlům nějak nedotáhli do konce a sklidili posměch, což byla chyba, kterou jejich zelení dědicové nehodlají opakovat. A tak se pustili do díla. Satelitní snímky nedávno prozradily vypuštění stovky tun síranu železnatého do vod u kanadského souostroví Haida Gwaii (za časů bílého muže se jmenovalo Ostrovy královny Charloty).
Cílem akce pana Russe Georga údajně nebylo zbavit se látky oprávněně považované za toxický odpad, ale povzbudit mořský plankton k růstu a pohlcování „nebezpečného“ oxidu uhličitého z atmosféry...
Toto mnoha klimatickými aktivisty požehnané vypouštění jedů do ekosystému je zatím posledním hitem ekoalarmistického běsnění — a aby jeho bizarnost nebila tolik do očí, říkají mu geoinženýring. Jeho propagátoři se přitom zdaleka neomezují jen na zamořování oceánu jedem známějším pod označením zelená skalice.
Chtějí nás oblažit také návratem kyselých dešťů neblahé paměti, protože aerosoly z oxidů síry prý odrazí zpět do vesmíru nadbytečné sluneční záření. Už mají v ruce i vědecké studie tvrdící, že deště vylepšené kyselinou sírovou (ano, ty, co nám odlesnily Krkonoše a Krušné hory) byly vlastně blahodárné.
A ti nejodvážnější chtějí dokonce vypouštět částice clonící sluneční paprsky až na oběžnou dráhu, takže už nikdy nespadnou. Dokonce i kdyby se ukázalo, že ve skutečnosti se vlastně ochlazuje...
Slovo „ekoterorista“ se v této souvislosti dere na jazyk skoro samo, ale pozor: neunáhleme se. Pan Russ Georg není žádný idealistický zálesák, ale podnikatel, jenž si dobře spočítal, že vypouštět do moře jedovatý průmyslový odpad, a ještě za to inkasovat v rámci záchrany planety bude kšeft snů.
Další prominent boje s teplem a apoštol geoinženýringu, Ken Caldeira, zase přišel z prostředí takzvaných bojovníků za mír, kteří v časech studené války organizovali demonstrace za jednostranné odzbrojení USA. Zvláštní shodou okolností pak studoval v Leningradě zrovna začátkem 90. let, kdy rudý establishment vyměňoval kágébácké propustky za manažerské kravaty.
Také nejvyšší guru obou pánů, šéf takzvaného Mezivládního klimatického panelu OSN (mimochodem, opakovaně usvědčeného z podvodných manipulací s daty) Rádžendra Pačaurí, nebyl z těch, kdo v časech idealistického mládí přenášejí žáby přes silnice.
Má za sebou ekonomické vzdělání a životní dráhu velkoprůmyslníka, takže jeho zelené prozření je stejný zázrak jako biblické obrácení pronásledovatele křesťanů Saula v apoštola víry svatého Pavla.
Bylo by krásné věřit v zázraky — kdyby z nich nevyčuhovaly peníze, o jakých se i zbrojařům, farmaceutickým koncernům a narkomafiím může jen zdát. Což mi nějak připomíná také povinnost kupovat úsporné a ekologické žárovky, o několik řádů dražší než ty obyčejné a oblažující svět jedovatou rtutí. Tady se koncernům kámoši mezi politiky přelakovanými na zeleno obzvlášť vyplatili.
Ale nejen tady — nejde si nevzpomenout ani na takzvané emisní povolenky, jež sice prostředí nepomohly, zato se na nich dobře vydělává. A na dlouhou řadu dalších podobně povedených kšeftů.
Připomíná mi to i domácí scénu tohoto svérázného boje za záchranu planety: „zelené“, kteří pomohli prosadit podivné podpory alternativních energií, na nichž se od té doby pakují energetické koncerny a rádobypodnikatelé napojení na politiky.
Nejde si nevzpomenout ani na to, jak v závěru krátkého a truchlivého působení této povedené strany v Parlamentě družka jejího lídra předvedla hluboké ekologické znalosti komickou scénkou vstoupivší do dějin pod názvem Katčina biomasa. Lepší diskreditaci ochrany životního prostředí by nevymyslel ani Joseph Goebbels.
Takže žádní ekoteroristé, a dokonce ani žádní ekologičtí aktivisté. Jen podivná směs obzvlášť vypečených velkopodnikatelů, rudých bojovníků za lepší zítřky, jimž se rozpustil sovětský sponzor, a třetí ligy politiků, na něž v mainstreamových stranách nezbyly posty. A k tomu naivní masa ochotná uvěřit nejvelkolepějšímu podvodu v dějinách: globálnímu oteplování.
Kdyby to nebylo tak nebezpečné, tak by to vlastně bylo geniální: prorokování apokalypsy na základě změn teplot a koncentrací plynů na hranici měřitelnosti, složité modely s předem danými výsledky (přestože existuje dobře doložená teorie tvrdící, že chování složitých systémů nelze předvídat).
A také použití kratičkých časových řad do minulosti ke strašení budoucností dostatečně vzdálenou, aby v ní autoři katastrofických předpovědí byli spolehlivě mimo dosah. Nemluvě ani o atmosféře, v níž vědec, který „nevěří“, se automaticky odřezává od zdroje financí. Oprávněně se přitom předpokládá, že veřejnost o skutečné klimatické minulosti planety neví nic.
Příjemným vedlejším produktem tohoto byznysu pak je pojem „ekoterorista“ — rostoucí všeobecná nenávist k nositelům zeleného náboženství přetransformovaná do šikovné zbraně proti nepohodlným. Nálepka, jež se dá připlácnout na čelo každému, komu vadí skutečné ekologické hrozby. Těm, kteří se nechtějí smířit s likvidací našeho světa kvůli ziskům nové šlechty.
Kdysi nadějné zelené hnutí se v nedávné minulosti dopustilo osudné chyby: podlehlo kouzlu politické hry pod záminkou představy, že „shora“ naordinuje ráj na zemi. A pak si prostřednictvím tohoto typicky levicového bludu nechalo implantovat klimatické náboženství — a tak začalo sdílet palubu s lidmi, jimž jde o něco úplně jiného. A kteří pro planetu představují hrozbu, proti níž jsou i odpadní vody z čínské chemické fabriky horskou bystřinou.
Jenže zatímco oni teď bojují s nepatrnými koncentracemi skleníkových plynů, které ve skutečnosti tvoří nedílnou součást přírodního koloběhu, opravdové jedy dál zamořují vodu, jídlo, vzduch i půdu — jen v zájmu zisku. Příroda se dál mění v železobetonový stroj na peníze, umírají korálové útesy, pralesy i mokřadní ekosystémy, bez nichž se zadusíme. Pořád přibývá lidí a ubývá zdrojů. Pořád se nesmyslně a nehorázně plýtvá.
Pořád tedy potřebujeme i zelené. Jenže úplně jiné, než jsou ti, kteří se za ně dnes vydávají.
Další články autora najdete na www.novakoviny.eu
