Jak jsem zakládal ODS
Nevím čím to je, ale Petr Nečas mi svým projevem na sněmu ODS nějak připomněl slavný projev Milouše Jakeše. Někteří soudruzi, když jim teče do bot, jsou zřejmě schopni podat neuvěřitelné dramatické výkony.
Připomněl mi ale ještě něco: tuhle stranu jsem totiž kdysi pomáhal zakládat. Asi bych o tom neměl moc mluvit a spíš se někde tiše stydět v koutku, vracím se k tomu ale kvůli něčemu jinému. Možná totiž vím, kde je zakopaný pes. Přitom způsob, jak byl zakopán, je málo známý a o skutečné podstatě této strany ledacos napovídá.
Někdy v roce 1991 jsem napsal: "Většina bývalých komunistů sice dokázala změnit stranu, někteří i ideologii, podstatně méně jich však změnilo metody nakládání s mocí. Nejkřiklavějším důkazem toho bylo sametové OF. Vznik ODS se tak stal logickým výrazem snahy vytvořit něco, co by se od takto pojatého mechanismu moci zřetelně distancovalo a vyměnilo hru na demokracii za demokracii skutečnou. Ustanovující kongres ODS v Olomouci (duben 1991) proto umožnil místním sdružením přijmout opatření, že po dobu pěti let nebudou volit do funkcí bývalé komunisty."
Tomu jsme věřili, když jsme začátkem 90. let na Praze 2 zakládali místní buňku ODS. Jako všichni budovatelé lepších zítřků jsme tím naivně žili. Vyklízeli jsme přidělenou místnost, stěhovali nábytek, schůzovali, usnášeli se a volili, mám pocit, že jsem měl dokonce i jakousi funkci. Čím dál víc jsme naráželi na problém: do organizace se nám hrnuli nejen bývalí bolševici, ale dokonce lidé i jinak dost pochybní. Jednoho dne jsem mezi adepty poznal bývalou učitelku svých dětí, kterou ze základky vyhodili za nezřízené opilství...
Pak přišla studená sprcha. Miroslav Macek nám poslal dopis, který kritizoval hodnocení uchazečů podle někdejšího členství v KSČ a dokonce i podle morálních kvalit. Udělal jsem si z něj tehdy pár výpisků: "...politická strana musí mít neustálý příliv čerstvé krve... musí přímo lákat nejlepší občany z možných..."
A teď přijde pozoruhodný kotrmelec: "Výkonná rada proto rozhodla, že ta místní sdružení, která zabudovala do svých stanov jakékoliv přijímací mechanismy, či jakékoliv podmínky přijetí jdoucí nad rámec Stanov... nedostanou do doby, než své stanovy upraví... licenci k činnosti."
V podstatě to znamenalo, že na místní úrovni, kde se lidé ještě znali, nešlo zabránit vstupu nejen komunistům, ale dokonce hochštaplerům všeho druhu. Vyplývalo z toho také, že na tehdy chystaném sněmu ODS v Plzni (listopad 1991) se o problému už ani nebude diskutovat. Aby byla pohrůžka jasná, některá místní sdružení tehdy licenci skutečně ztratila. Na stranu kmotrů přímo navazujících na někdejší bolševické struktury bylo zaděláno.
V naší organizaci tehdy na tohle téma proběhla dost bouřlivá schůze, kde sice většina členů Mackův dopis odsoudila, za něj se ale postavili někteří členové vedení, hlavně Jiří Payne a Hana Marvanová. A to s nasazením, z něhož bylo zřejmé, že jde o hodně. Ukázalo se, že s tím nějak nejde nic dělat - doslova ve smyslu Cimrmanova rčení: "můžete s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co můžete."
Po OF už to byla druhá politická síla, která se mi před očima proměnila v útočiště přebarvených komunistů. Tehdy místní organizaci ODS opustila většina slušných lidí - a zřejmě nejen tu naši. ODS jsem pak ještě nějaký čas volil. Ze stejných důvodů jako asi podstatná část jejích voličů: jako menší zlo.
Tím to ale ještě neskončilo. Po nějakém čase, když už bylo zřejmé, kam ODS míří, jsem o tom napsal článek do Respektu, kterému jsem tehdy bezmezně důvěřoval. Jeho tehdejší šéfredaktor Vladimír Mlynář ale příspěvek odmítl s tím, že není původní. Podivil jsem se, jak může být nepůvodní něco, co jsem sám zažil. Jeho odpověď mi vyrazila dech: on je šéfredaktor a jen on rozhoduje, co je a co není původní.
Je možné si to vykládat různě. Paranoik asi řekne, že to je jasné komunisticko-vekslácké spiknutí. Historik nejspíš bude konstatovat, že jde o přirozený vývoj, protože k politice v každém režimu tíhnou lidé pochybných morálních kvalit. A ti tehdy byli všichni v KSČ, takže bylo jasné, kam jejich kroky povedou dál. Ale motivy těch, kteří jim otevřely dveře, by mě zajímaly pořád...
Opravdu důležité je ale něco jiného: proč se tomu slušným lidem nepovedlo zabránit. Tu bychom si měli klást pořád. A ne jenom při volbách, ale vždycky, když můžeme cokoliv ovlivnit. Třeba i ve zdánlivých maličkostech. Neříkejme zlu "ano", jen proto že je to v dané chvíli pohodlnější, protože na konci řetězce příčin a následků může být i něco... něco třeba tak obludného jako současná ODS.
