Stát je bolševik
To, že stát neumí zacházet s penězi, je všeobecně známo již po celá staletí a ve všech koutech naší planety. Pakliže svěříte své úspory státu, můžete se s nimi rozloučit. Buďto se bude ona bohulibá organizace snažit s nimi zahájit úplně zbytečnou válku, nebo za ně vystaví projekty, jejichž nedomyšlenost, resp. nefunkčnost, se plně projeví v rámci deseti až patnácti let.
Zářným příkladem dokonale nezdařených investic v řadách triliónů dolarů jsou gigantické hydroelektrárny, rozeseté takřka po celé zeměkouli. Aby bylo jasno, co to takový jeden trilión je, dovolte mi názornou ukázku: 1 000 000 000 000 000,–. A teď si celou částku vynásobte zhruba 600x a dospějete k přibližnému číslu, kolik stály do dnešní doby všechny hydroelektrárny na světě. Jedná se snad o největší investiční omyl všech dob.
Již po deseti až patnácti letech se zjistilo, že hora porodila myš. Ony gigantické „vodní paláce“ měly v době „studené války“ spíš politicko-ideologický než praktický význam. Vodní elektrárny neprodukovaly ani třetinu toho, co se od nich očekávalo. Jsou často poruchové, což vyžaduje další finanční náklady. Závěr byl jednoznačný: investice vložené do těchto projektů se nikdy nevrátí. O nějakém zisku nemůže být ani zmínka.
Pokud by astronomické sumy za tyto a další nedomyšlené projekty byly investovány do sociálních sfér jednotlivých zemí, podařilo by se nám jednou provždy vymýtit chudobu na celé zeměkouli. Na tom však nemá stát patrně žádný zájem. Když se mu nedostává peněz na ideologické produkty a samoúčelnou obranu vlastní existence, drasticky zvýší daně. Toto lupičství si zajistí zákonem a prakticky si může dělat, co se mu zlíbí. Pozor, nejsem proti státu! Jsem pouze proti státní aroganci a nepřiměřené státní blbosti!
Když se stát dostane do finanční deprese, je třeba mít se na pozoru. Nejdříve se ten stát začne kolem sebe rozhlížet, co by se dalo ještě zakázat. Když už neví, o co by mohl občana ještě připravit, začne přemýšlet. Tedy, alespoň to předstírá. Nic hloupějšího jej samozřejmě nenapadne než vydat jakési jalové direktivy pod názvem „úsporná opatření“.
První krok tohoto „geniálního“ vynálezu se skládá z propuštění celé řady vyděšených úředníčků. Tyto oběti státní arogance třicet let oddaně sloužily státu. Pravidelně chodily do práce a věrně plnily své povinnosti. Stát se jim za to odvděčil ztrátou pracovního místa, odnětím poměrně hubených mezd a vyhazovem na ulici. Teď stojí nešťastníci na chodníku a přemýšlejí o tom, jak uživí své rodiny. Je jim přes padesát let a v tomto věku je sotvakdo zaměstná. Ostatně neumějí nic jiného než vroucně a oddaně sloužit státu. Tím je jejich osud zpečetěn.
Je mi nevysvětlitelnou záhadou, jak chce stát vyrovnat finanční schodek v řádu stovek miliard tím, že několik vlastních věrně sloužících připraví o živobytí. Ruku na srdce! Už jste potkali někoho, kdo zbohatl tím, že ho ožebračili? Myslíte si, že proti chudobě lze bojovat tím, že si budeme „odtrhovat od huby“? Nemyslíte? No, dobře, ale stát si to myslí!
Stát sice takřka žádná pracovní místa nevytváří, ale má tu moc jich mnoho zničit. Lidé bez práce ztrácejí kupní sílu. Část zboží tím zůstává na trhu a nemůže po něm být poptávka. Obrat kapitálu vázne a producenti musejí zredukovat výrobu. Dochází k masovému propouštění přebytečných pracovních sil. Ty se řadí do „rezervní armády nezaměstnaných“ a kupní síla obyvatelstva dále klesá. Hospodářská krize se zhoršuje čím dál více ...
Stát se neumí chovat jako kapitalista. V určité fázi paniky začne jednat v duchu leninského bolševika: „Čím hůř, tím lépe!“ Ačkoli si to patrně ani neuvědomuje, napne všechny síly k tomu, aby pokud možno situaci ještě zhoršil, anebo dokonce přivedl národ ke krachu.
Tzv. úspornými opatřeními dosud nikdy žádná hospodářská deprese nebyla zažehnána. Překonání krize naopak vyžaduje masívní investice, a nikoli úspory. Je nutné rychle eliminovat nezaměstnanost, a tím rapidně zvýšit kupní sílu obyvatelstva. Nejedná se o nic nového. Ve 30. letech to v USA s úspěchem praktikoval Franklin Delano Roosevelt (v podobě souboru ekonomických a sociálních reforem New Deal) a v 60. letech John F. Kennedy (viz pojem New Frontier v jeho slavné řeči). Stát nemá propouštět, nýbrž rozšiřovat pracovní příležitosti v nevýrobních sférách (služby), a to tím pádem sám u sebe. Otázkou není hodně nebo málo byrokracie. Otázkou je fungující nebo nefungující byrokracie.
Buďme ve střehu! Jakmile přichází stát s návrhem „úsporných opatření“, znamená to: „Tonoucí se i stébla chytá. Nevím si rady. Jediné, co vám mohu nabídnout, jsou leninsko-bolševická opatření rovnosti v chudobě.“ Leninsko-bolševický stát si zásadně neuvědomuje základní heslo tržní ekonomiky: Když zchudnou bohatí, chudí umřou hlady!
JAN BERWID-BUQUOY, vévoda Z Ellgutu (1946). V roce 1968 ještě jako Jan Kopecký emigroval do Rakouska. Na vídeňské universitě vystudoval sociologii a ekonomii. V průběhu studia byl spolupracovníkem rádia Svobodná Evropa. Po příchodu do západního Berlína studuje na Berlínské svobodné universitě Politické vědy a získává titul „Diplom – politologie“, obdobu českého magistr. Na Svobodné universitě pak během let dosahuje titulu docenta a přednáší zde politické vědy. Píše literaturu faktu, většina z jeho jedenácti děl vyšla prozatím jenom v Němčině.
