Paroubek práší, až miliardy létají. A stále se ještě nevzdal
Jiří Paroubek nazval svůj blogový příspěvek na iDnes „Lhali, až se jim od úst prášilo“. Člověk by si myslel, že se k vlně náhlého protiparoubkovského probuzení přidal i sám objekt a v rámci soudružské sebekritiky skoncoval se sebou a svým odkazem. Ale nikoli, zázraky se dějí jen v Lurdech, fontánka na dvorku Lidového domu má k lurdské vodě zatím daleko.
Bývalý velký mág hovoří o současné vládě. Má za to, že lidé byli postrašeni řeckou krizí, což považuje za podraz, protože zas tolik se šetřit nemusí. To je věc názoru, byť někdy třeba pomýleného názoru. Pokud jde však o realitu a nikoli jen názory, zůstává rozum stát nad tím, komu chtělo přece jen dvacet procent lidí dát vládu nad zemí.
A je potřeba ještě zcela nudně opakovat, že pokud se mluví o Paroubkovi, nejde o kopání do politické mrtvoly, ale mluvíme o člověku, který své politické ambice stále nevzdal. A také je řeč o člověku, kterému celé současné vedení ČSSD přikyvovalo až k namožení krční páteře a nebylo jim to divné. A dnes, hle, perestrojka a otevřenost.
Zpět k Řecku a okolí. Pokud jde o ty dluhy, přátelé z Lidového domu nikdy nemluví o tom, kolik už dnes dluhy stojí. Dluh státu představuje i peníze vysolené na úroky. Jen letos to je přes 70 miliard korun. Příští rok to nebude lepší, eufemisticky řečeno. Pro srovnání, na podporu v nezaměstnanosti dá stát ročně kolem 15 miliard, na daních fyzických osob vybere kolem 73 miliard. Výnos z daně z příjmů právnických osob je asi 86 miliard korun. To jen aby bylo jasno, kolik tak asi peněz jde do kanálu, za nic, jen za to, že jsme utratili víc, než jsme měli. Člověk si má uvědomit nějaké proporce, třeba když se dočte, že ministerstvo zahraničí nebo kultury dostane teď o miliardu méně. Směšné, když uvážíme, kolik utratíme za dluh a nic z toho nikdy nebude.
Aby bylo jasno, kdy tyhle trable vznikly, je třeba znova a znova připomínat, že stát začal mít větší výdaje než příjmy od roku 1998. Od tohoto roku do roku 2006 tu vládli čtyři socialističtí premiéři, poslední byl Paroubek. Socialisté se rádi tváří, že tu osm let nevládli a zemi nedokázali zadlužit v době růstu.
„Stále se jede na vlně strachu, který byl před volbami uměle vyvolán,“ píše Paroubek. Svatá slova. Jenom není strach jako strach. Na jedné straně strašení když jde o desítky a stovky miliard, na druhé straně strašení třicetikorunou. Je samozřejmě otázkou volby, čeho se v životě chceme děsit. Paroubkovo panoptikum hrůzy má na programu mnoho čísel. „Rodiny nebudou mít děti, protože to nebude možné finančně utáhnout,“ praví Paroubek. Sám se zatím moc nepředvedl. Na dvě děti spotřeboval spoustu let, dvě manželky a dost peněz („kdo z vás to má“). Je tedy otázka, kolik si představuje přední socialita, že by lidé měli mít prachů, aby se zastavil blížící se populační sešup. Podle zkušeností ze světa by se spíš vyplatilo snížit životní úroveň a zavést islám a hned by byl baby boom jako řemen. Islám se o sebe postará rád sám a to snížení životní úrovně socialisté zvládnou hravě.
Každá hospodyně ví, že se nedá věčně utrácet víc, než kolik mám. Socialisté to nepochopili za desítky let. A abych se opakoval, podle čínského přísloví, než někomu svěříme úřad, máme se podívat na jeho dům. Lidový dům je zadlužený a sotva ví, jak své dluhy splatí. Jsou to skutečně ti lidé, kterým chcete svěřit moc nad sebou a vaší rodinou?
