S hodnými to nevyhrajeme

Před několika lety jste vybavili kancelářským nábytkem administrativní prostory Buckinghamského paláce v Londýně. Jak se taková věc české firmě podaří?

Tehdy bylo skvělé už to, že jsme se dostali do tendru. Nyní, když jsme velcí a pětaosmdesát procent našich zakázek putuje do zahraničí, nám to přijde docela normální. I když musím říct, že se opravdu jednalo o prestižní zakázku, kterou může překrýt snad jen dodávka pro Bílý dům. V Buckinghamském paláci zásadně neodebírají od prvovýrobců. Ale vždy od dealerů, kteří jsou výhradně šlechtického původu. Snad proto, že lidé ve šlechtickém stavu vědí, co se sluší a patří. Společnost, se kterou jsme my spolupracovali, je dodavatelem královské rodiny už od roku 1936. Své výhradní postavení získala především za druhé světové války, kdy se Buckinghamský palác opakovaně stával cílem německého bombardování. Dědeček dnešního majitele byl schopen vše okamžitě řešit. Zajímavá byla už samotná návštěva jejich prostor. Ve vchodu dveřník v livreji, z potemnělých kanceláří se ozýval klapot psacích strojů, měl jsem pocit, že se tam zastavil čas. Pan majitel pak významně dodal: „To je náš fax!“ Věřte nevěřte, jediný moderní přístroj v celém objektu.

Pro vaše podnikání jsou důležití kvalitní designéři. Jak si stojí čeští návrháři, řekněme v evropském měřítku?

Vedle vynikajícího nizozemského designéra Hanse Verbooma nejčastěji spolupracujeme se studiem ADR, ale úspěšné věci jsme dělali s celou řadou českých tvůrců, například s Honzou Němečkem ze studia Olgoj Chorchoj nebo Jiřím Pelclem. Problém však vidím jinde. V Česku neexistuje něco podobného jako ve stavebnictví, tedy studium průmyslového designu. Architektura se v Praze studuje jak na AVU, tak i na ČVUT. Zatímco design jen na VŠUP. A vůbec se už neučí na strojních vysokých školách, což považuji za velký problém! Stejně jako absenci studia design managementu. Můžete navrhnout pěknou věc, ale ta musí být funkční, a hlavně ji musíme umět vyrobit za peníze, které jsou konkurenčně schopné. Nyní se v této věci angažuje Michal Richtr na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně, takže se snad blýská na lepší časy.

Jaký vliv měla zkušenost s prací na zakázce pro Buckinghamský palác na vaše rozhodování při plánování velkorysého projektu Českého olympijského domu v Londýně?

Zcela zásadní. V dobách našeho „start-upu“ na britském trhu jsem v Londýně půl roku žil. Náš první show room jsme měli v Design Centru v Islingtonu, tedy v budoucím Českém olympijském domě. Takže jsem měl zcela reálnou představu, co je v Londýně dobré a co není. Navíc mám blízký vztah k britské kultuře. Líbí se mi její vyváženost mezi pragmatismem a konzervatismem. Snad i proto mám ve zvyku pracovat s osvědčeným týmem, především s Petrem Kolářem ze studia ADR, bratrem sportovního lékaře, profesora Pavla Koláře. Baví mě, jak dokáže vnímat věci v kontextu a že si umí představit celý projekt ve všech souvislostech. Normálně je celkem upovídaný, ale když se pustí do práce, nevytáhnete z něj ani slovo. V čemž se mimochodem hodně podobá svému bratrovi. Jak jsem ho seznamoval s prostorem Design Centra v Islingtonu, asi hodinu mlčel, naslouchal, rozhlížel se, a když jsme se pak šli podívat ven, postavil se přesně na místo, kde později stál Černého autobus, a povídá: „Pokud tady nebude něco, o čem bude mluvit celý Londýn, tak jsme to prohráli!“ Pak se odmlčel a za chvíli dodal: „Mluvil jsem už s Davidem Černým a on mi říkal, že by možná něco měl.“

Klikující double-decker Davida Černého, který byl instalován na prostranství před Design Centrem v Islingtonu, se stal velkou atrakcí londýnských her. Dokonce se objevil na titulní stránce týdeníku Time Out, zcela zásadního kulturního průvodce městem na Temži.

David přinesl dvě věci. První byl Kolos rhódský, který se tyčil vysoko nad všechny budovy v okolí, s otáčející se helikoptérou místo hlavy. Hned na první pohled nám došlo, že to asi nebude realizovatelné. Pak autobus, který už na skice vypadal vlastně přesně tak, jak ho později instaloval. Okamžitě jsem pochopil, že to je ono. Následně se však ukázalo, že jeho instalace bude stát ranec. David sám na­vrhl, že sežene sponzory, a opravdu za pár týdnů přišel a povídá: „Mám dva. Vyber si.“ A protože jsme měli ze sportovního prostředí dobré vztahy s Andrejem Babišem, sponzoroval to on. Myslím, že se mu to vyplatilo. Vím, že následně dostal nabídku na odkup double-deckeru od jednoho sběratele umění, která byla asi trojnásobkem toho, kolik za něj zaplatil. Nezapomenu na jeho reakci: „To si ten Angličan myslí, že som blázon, že bych to predával tákto lacno!“

Nyní se Andrej Babiš objevuje nejen v byznysu, ale i v politice a v médiích. Co si myslíte o tomto prorůstání?

Na co mám jasný názor, to je prorůstání politiky a sportu, o čemž jasně hovoří i olympijská charta, podle které jsou tyto věci naprosto neslučitelné. To neznamená, že se sportovci budou politiky stranit nebo že se budou vymezovat vůči politikům. Případně tvrdit, že tihle jsou špatní, ale s těmi druhými se kamarádíme. Jsme rádi za každého, kdo nám fandí. A ty, kteří nám nefandí, se snažíme přesvědčit. Samozřejmě že vnímáme, že některé věci nefungují, a přemýšlíme, jak to udělat, aby fungovaly, ale princip je úplně jinde. Demokratická společnost je postavená na občanské společnosti. Aby celý systém mohl fungovat, musí se vytvořit pyramidální struktura občanské společnosti. A postavit se devastujícímu vlivu bývalého režimu, jenž za vás vlastně všechno udělal, takže nebyla žádná motivace k osobní angažovanosti. Já jsem přesvědčen o tom, že pan Babiš chce celé věci pomoci, ale zároveň i o tom, že nemůžeme začít stavět „barák od střechy“. Takže bychom měli začít třeba u okresních spolků pro chování zvířectva, ze kterých by se měly následně rekrutovat budoucí špičky společnosti.

Rád říkáte, že „s hodnými to nevyhrajeme“. Jaké je bojovat se sportovními bafuňáři?

To je moje životní filozofie! Jsem přesvědčen o tom, že neexistuje ideální stav. Lidé, kteří mají tah na branku, nejsou vždy gejzírem pozitivní energie. Je to o celé škále lidských vlastností. A vy můžete být dobrý, jen když se vám je podaří správně nasměrovat. I tady ve firmě mám takových egoistů, že vlastně jediné, co zde dělám, je, že vyhledávám dostatek prostoru, aby se jejich ega mohla vybít. A u sportu je to možná ještě horší.
Příkladem toho, o čem mluvíte, je možná Miroslav Jansta. V roce 1989 byl kooptovaný do Federálního shromáždění ČSSR za KSČ. Později se stal strůjcem basketbalového zázraku jménem ČEZ Nymburk, předsedou basketbalového svazu a dnes je nejen předsedou ČSTV, ale především vaším místopředsedou v Českém olympijském výboru.

Víte, všechno má svá pro a proti. Jak to bylo v Limonádovém Joeovi?

„Padouch nebo hrdina, my jsme jedna rodina.“

České sportovní prostředí se krachem Sazky zcela proměnilo. ČOV se v průběhu posledního roku stal autoritou, která zastupuje sport ve vztahu ke státu. Proč je to dobře?

Podpora sportu závisí na politicích. Když se s nimi bavíte, všichni odprava doleva říkají, že sport je to správné! Ale nejde o kontroverzní téma, a tudíž za opravdovou podporu sportu nezískají žádné politické body navíc, to zaprvé. Sport si byl zároveň sám sobě největším škůdcem. Dám vám příklad: Za politiky nejdříve přišli fotbalisti a říkali: Dejte nám nějaké peníze, my jsme ti největší. Když to zjistili ostatní, říkali: Fotbalistům nic nedávejte, mají tam samé podvody. Dejte je nám, hokejistům. Pak přišli třeba volejbalisti a pak sokolové. A všichni pomlouvali ty ostatní. Takže se politici logicky ptali, kdo je tedy ten sport: fotbalisti, sokolové, ČSTV, někdo další? Až nás jako Dalibora „naučila nouze housti“. Museli jsme se dohodnout, že za sport jako celek budeme vystupovat jednotně. 

Patnáct let vládl českému sportu ze své vysočanské kanceláře šéfa Sazky Aleš Hušák. A sportovní prostředí jen tiše přihlíželo, jak Sazka krachuje. Nemohli jste zakročit dříve?

Jsem rád, že se nám to povedlo alespoň takhle, tragédie jménem Sazka mohla klidně trvat o rok až o tři déle. Hušák disponoval miliardou korun ročně, což je v našem prostředí ohromná částka. Takže si s ní vlastně mohl dělat, a také dělal, co chtěl. Nebyla síla změnit to a bylo úplně jedno, kdo za sport navenek vystupoval. Našlo se sice několik „hrdinů“, kteří proti němu vystoupili natvrdo, Hušák byl však pevný a téměř všechny je dokonale zlikvidoval.

Od Sazky už miliarda jako dříve nechodí. Nejdříve jste přišli o všechno, ale nyní se blýská na lepší časy, Sazka by vám měla od příštího roku odvádět 200 miliónů korun.

V podstatě jde o to, že byl schválen první zákon, jenž umožňuje daňové asignace z loterií a her. Tedy že plátce si může sám rozhodnout, zda část odvodů nasměruje do státního rozpočtu, nebo je dá na sport přímo Českému olympijskému výboru. Strašně důležité je, že takto získané peníze nebudou nijak kompenzovány reklamními aktivitami. Jako první jsme se domluvili právě se Sazkou. S dalšími klíčovými hráči, Fortunou a Tip­sportem, se, jak předpokládám, dohodneme také. Celkový odvod státu z loterií, her činí přibližně osm miliard korun, my bychom měli od příštího roku dostávat kolem 400 miliónů, jde tedy jen o zlomek odváděné částky. Ale cítíme to jako první vlaštovku, kdy nám politici řekli: Dobře, vnímáme změny, ukažte nám, jak s prostředky umíte hospodařit. A jde opravdu o transparentní rozdělování peněz prostřednictvím sportovních svazů, a to jak olympijských, tak i neolympijských sportů, a především na mládež.

Mládežnický sport je těžce podfinancovaný. Rád používáte argument, že proti roku 1995 je v Česku pětkrát více tlustých dětí.

Sportování dnes pro mnoho lidí není „cool“. Evropská unie nedávno vyhotovila studii, ze které vyčtete, že v Německu se věnuje nějakým způsobem sportu 49 procent obyvatel, zatímco u nás jen 28 procent. Jde tedy o systémovou chybu, ne o celoevropský trend. I my jsme si nechali udělat studii, ze které vycházejí jiná zajímavá čísla. Například že 3,8 procenta HDP vytváří sport jako takový a že ve sportu je zaměstnán podobný počet lidí jako v zemědělství, tedy v klíčové oblasti ekonomiky! Což dokazuje, že sport není jen významný zdravotní a společenský, ale i ekonomický fenomén. Dnešní základní sport má až na výjimky dostatek sportovišť. Víte, co dětem chybí? Trenéři a správci, kteří je přitáhnou a hřiště otevřou a zase zavřou. Případně jim „utřou zadek“, když to bude zapotřebí! Utrácíme ohromné peníze za nezaměstnané, ale přitom neexistuje jediný rekvalifikační kurs na práci s mládeží. Nemluvím primárně o sportu, ale o pohybových aktivitách obecně. Tvrdíme, že pro práci s organizací mládeže chybí 20 tisíc lidí. To není velké číslo, vezmeme-li v úvahu, že v Česku máme na 30 tisíc sportovních oddílů, jde jen 0,7 procenta osoby na jeden oddíl.

Politici na to slyší?

Problém politiků je v horizontu jejich vnímání. Nyní se zdá být optimální období, je před volbami. Jenže mi řekněte, která vláda se tady dožila konce volebního období. Souběžně s tím, jak se zkracuje funkční období, zkracuje se politikům i horizont vnímání. A když se bavíme o opravdové prevenci, mluvíme o generacích: o pěti, deseti, dvaceti letech dopředu. Nechci říkat, že na naše argumenty politici neslyší, ti osvícení ano, ale obávám se, že zrovna oni nejsou v přesile. A byť se sám počítám mezi ekonomy, nejvíce mne iritují „ekonomicky smýšlející politici“. Nejhorší politik je ekonom amatér, jenž všechno přepočítává na peníze.

Jak vnímáte výzvy k bojkotu následujících zimních olympijských her v Rusku?

Velkou radost mi udělal pra­vnuk prvního předsedy ČOV Jiřího Stanislava Gutha-Jarkovského. Napsal mi, že jeho praděd by byl určitě pyšný na mou reakci ve věci dotazů ohledně homosexuálních zákonů v Rusku a následného případného bojkotu OH v Soči. Podobné věci mě primárně iritují. Je jedno, zda se jedná o homosexuály, nebo o porušování lidských práv, či o okupaci cizích území. Snad při všech olympiádách, kterých jsem byl účasten, tvrdil nějaký trouba, že by se měly bojkotovat. Před Vancouverem nám říkali, ať tam nejezdíme, protože nemáme bezvízový styk s Kanadou. Do Pekingu zase kvůli Tibetu … Nyní kvůli homosexuálním zákonům v Rusku. Myslím, že pokud je situace tak vážná, ať tedy země Evropské unie odvolají své velvyslance z Moskvy. A až využijí všech svých pák, budeme se tím vážně zabývat i my. Zcela absurdní, a dokonce vrcholně drzé je to, jak nás k bojkotu her v Soči vyzývají hollywoodští herci, kteří sami své filmy v Rusku natáčejí a následně distribuují.

Dalším kontroverzním tématem jsou olympijské hry v Praze. Asi nejdále se dostala příprava na reálnou kandidaturu na konci šedesátých let, ale po sovětské okupaci si Rusové ideu olympiády v socialistické zemi „odvezli“ do Moskvy. Poslední pokus o přípravu věrohodné kandidatury máme ještě v paměti, když ji zdiskreditovalo bývalé vedení magistrátu s primátorem Pavlem Bémem. Měli bychom se snažit o uspořádání olympijských her v Praze?

O tom je strašně těžké mluvit. Pokud totiž v dnešní době řeknu cokoli ve prospěch olympiády v Praze, bude si o mně kdekdo myslet, že jsem blázen. V zásadě je potřeba dopodrobna znát olympijskou myšlenku. Já osobně si myslím, že olympiáda je vrcholem harmonie jak města pro život, tak města pro byznys i města pro volný čas a zábavu. Praha je jedním z nejkrásnějších měst světa a hry by jí určitě ohromným způsobem pomohly. Z hlediska infrastruktury, z hlediska funkce města i z hlediska světového věhlasu. Třeba olympiáda v Londýně, kterou považuji za mistrně zvládnutou, mi zajisté dává za pravdu. Ale bohužel, olympiáda v Praze není na programu dne.

Jste bývalý veslařský reprezentant, jenž snil o tom, že jednou vyhraje olympiádu. V roce 1992 vám těsně unikla účast na OH v Barceloně na dvojskifu (Kejvalův partner těsně před hrami onemocněl – pozn. red.). Vloni v Londýně jste zažil historický úspěch českého veslování, když si Ondřej Synek vyjel stříbrnou a Mirka Knapková zlatou medaili na skifu. Jak jste to prožíval?

Úžasně! S oběma se osobně znám. S Mirkou jsme navíc ve stejném oddílu – VK Slavia Praha. U ní to bylo obrovsky emocionální, už čtvrtfinále totiž jela se zraněným mezižeberním svalem. Trenér mi volal, že končí, že už asi nenastoupí ani do semifinále, a pak vyhrála zcela suverénním způsobem! To u Ondry jsme věřili ve zlato a nakonec vyjel stříbro. Nevím, zda ještě někdy něco podobného jako v Londýně zažiju. Počínaje úspěchem našeho olympijského domu, naplněním ambicí, a to nejen veslařských, protože jsme získali celkem čtyři zlaté medaile, a konče úžasnou atmosférou v zemi, kde vznikl moderní sport.

Říká se o vás, že minimálně pijete alkohol. Když jsem byl malý, bydlel u nás ve Vršovicích jeden z bratrů Svojanovských (držitelé dvou olympijských medailí na dvojce s kormidelníkem z let 1972 a 1976 – pozn. red.) a já si pamatuji, jak si na rohu pravidelně dával svou dávku piva. Karel Neffe, bronzový na čtyřce s kormidelníkem z roku 1972, zase jezdíval v době mého mládí k nám na chalupu. A o něm se také rozhodně nedalo mluvit jako o abstinentovi. Jak jste to zvládal vy ve veslařském prostředí, když jste už na střední škole chodil v sáčku a s kravatou. Jak vás ostatní veslaři brali?

Veslování se rozděluje na tzv. bidláky a skifaře. A vy jste jmenoval samé bidláky. Bidláci jezdí především na osmi- a čtyřveslicích, to jsou ti, kteří mají jedno veslo. Skifaři jezdí se dvěma. Většinu sezóny stráví na skifu sami. To jsou typově odlišní lidé. Zajímavé je, že zvenku to není k poznání. Dojde vám to, až když jste uvnitř. Navíc dnešní vrcholový sport už také neumožňuje, abyste do sebe po tréninku naklopil deset patnáct piv. Vím, že taková doba byla, bylo to ještě za mě, když jsem začínal. Ale já vždycky patřil mezi skifaře.

Veslujete ještě?

Jezdím, ale musím hodně brzo. Přes den si už nenajdu čas a večer jsem na sport unavený. Takže se na vodu v sezóně dostanu už kolem šesté ráno. Když nestihnu z jakéhokoliv důvodu sportovat, jsem celé dopoledne nesvůj, mám nepříjemný pocit. Nedávno jsem byl na večeři s kolegou. Jeho manželka je psycholožka a říkala mi, že jsem na sportu závislý, že je to stejné jako u kuřáků, kteří si musejí dát kávu a cigaretu, aby byli schopni fungovat.