Dokonalá vražda neexistuje

Smrt matky s dcerou v Egyptě vyvolává stále nové spekulace, zvláště když se po převozu těl do Česka dělala druhá pitva. Navíc zemřely zřejmě na otravu jedem, což není příliš obvyklé. Nebo ano?

Není to běžné, u nás se vraždí – řekl bych – nudně. Rafinovaná násilná smrt je spíš výjimkou. Ale druhá pitva je naopak celkem běžná. V případě, že člověk zemře mimo zdravotnické zařízení, provádí se takzvaná zdravotní pitva. Patolog samozřejmě udělá ohledání celého těla, ale pokud není nějaké zvláštní podezření na násilnou smrt, nemusí nic napoprvé najít. První pitva určuje zjevnou příčinu smrti a co k ní bezprostředně vedlo. Víte, kolik by strávil patolog času nad každou mrtvolou, kdyby odebral naprosto všechny vzorky, co lze? Teprve v případě, že se během zdravotní pitvy vyskytne jakékoliv podezření, že smrt poškozeného nenastala z přirozených příčin, zdravotní pitva se přeruší, vyrozumí se policie a státní zastupitelství a pokračuje se s pitvou znova. Tentokrát za účasti dvou soudních lékařů a taková pitva se nazývá soudní. Když kriminalisté přijdou na něco nového nebo potřebují ověřit či vyloučit jinou teorii, může se pitva opakovat. V některých případech, pokud je mrtvola uložena do země, může být provedena exhumace s následnou další pitvou. Pro jistotu se tedy udělala znovu soudní pitva obětí z Egypta i tady, v České republice. Nešlo o nic neobvyklého. To bulvár kolem dělá divadlo a předem odsuzuje toho muže.

Protože ho nechtějí pustit z Egypta. Není to známka, že je podezřelý?

Není. Dvojnásobná vražda se stala tam. Musí tam zůstat jako důležitý svědek, dokud to egyptská strana neuzavře. A navíc, to, že je někdo podezřelý, nic neznamená. Víte, kolik bývá ve vraždě podezřelých? Kdyby se o každém z nich udělala taková kampaň, jako dělají tady o tom muži, zničí jim to život. Třeba je nevinný. Pokud vím, zatím není vyloučeno, že to byla sebevražda. Teď se píše něco o andělech. Ale když se prokáže sebevražda, bude najednou z anděla zrůda. Je takové pravidlo: čím víc stop na místě činu, tím větší okruh možných podezřelých. A naopak. Teď si představte, kolik stop mohlo být v tom hotelovém pokoji.

Nechme tedy Egypt. V červnu byli v Ivanovicích brutálně zavražděni čtyři čeští příbuzní Američanem Dahlgrenem.

To byl svým způsobem, na rozdíl od Egypta, na Českou republiku výjimečný čin. Čtyřnásobná vražda není častá, i když i u nás už bylo víc masovějších nebo sériovějších vražd. Žádat o vydání toho uprchlého a zjevně vraždícího Američana však byla čistá formalita. Nevydají nám ho. My bychom ho taky nevydali, kdyby to bylo naopak. Navíc my tím, že u nás není trest smrti, nemůžeme vydávat do zemí, kde je.

Takže z toho Dahlgren vyvázne bez trestu?

To bych neřekl. Ale uvědomte si, že podle všeho jde o drogově závislého a psychicky narušeného jedince. Navíc ho bude ve Státech soudit porota složená z dvanácti právnických laiků. Neskončí ve vězení. Možná tak v psychiatrické léčebně, případně bude pod ochranou rodičů. Drogy bývají čím dál častěji v pozadí násilných trestných činů. Je to nevyhnutelný vývoj.

Před pár týdny byla v Indii zavražděna Češka. Vraždy pomalu vytlačily v zájmu veřejnosti i politickou krizi.

Tak to bylo vždy. Možná dřív lidé neměli takové množství informací, ale odjakživa je mordy přitahovaly. Jako příklad bych mohl použít dodnes známou vraždu prostitutky Otýlie Vranské, již po smrti někdo rozčtvrtil a dal do kufrů. Stalo se to za první republiky. Nikdy nebyl nikdo odsouzen. Ale vražda vyvolala šílený zájem veřejnosti.

Vy sám jste se do toho případu pustil. Znáte vraha? Našel jste ho?

Myslím si, že ano. Byl to jeden z podezřelých, voják. Poddůstojník. A jeho milenka, také prostitutka. Známá Vranské. Podle mě Vranskou u důstojníka v bytě zabila právě ona prostitutka. Ze žárlivosti. Když voják zjistil, že se hádka dvou lehkých děv zvrtla, měl v bytě mrtvolu. Museli pak vyřešit, co s ní. Tak ji rozčtvrtili a v koupelně umyli. V tehdejší době byla koupelna uvnitř bytu velmi nestandardní a luxusní věc, jinak byly na pavlačích, pokud vůbec. A ten důstojník ji v bytě, jejž dostal od rodičů, měl. Pak vzal ze skříně kufry právě po rodičích, dali části mrtvoly dovnitř a bylo to. To, že kufry pocházely od něj z bytu, se zjistilo. Nikdy jim to ale nedokázali.

To musí být zvláštní nátura, když rozčtvrtí člověka.

Vlastně to není tak složité a těžké. Za půl hodiny může být po všem. Dokonce to zvládne i žena, jak už praxe ukázala. Zabít někoho není až tak náročné, mnohem větší problém je, co pak s mrtvolou. Vražda se často stane v afektu, kdy vrah nepřemýšlí, jedná impulsívně. Odklízení mrtvoly je naproti tomu již zcela vědomá a promyšlená činnost.

Mám si představit, že tedy amok pomine, já uvidím na zemi mrtvolu a začnu racionálně jednat? Mám pocit, že bych spíš propadla panice a hrůze.

To je možné. Ale pak, až by hrůza pominula, pokud byste se nešla rovnou udat, což se někdy stane, byste musela začít uvažovat čistě logicky – kam s ní? Zbavit se těla, zahladit důkazy a vymyslet alibi není zase tak jednoduché. I v případě, kdy vraždu pachatel plánuje a připravuje se na ni, nakonec někde udělá chybu. Jak řekl už Napoleonův ministr policie Fouché: Neexistuje dokonalý zločin, nedokonalá je jen policie. Navíc objasněnost násilných trestných činů je u nás velmi vysoká.

Říkáte, že neexistuje dokonalá vražda, ale právě vražda Vranské je dodnes nevyřešeným pom­níčkem.

Ano, přitom toho tehdy byly plné noviny. Bulvární novináři hledali všechny možné svědky ve vlacích, na nádražích nebo na ulicích a pátrali po „fantómu ulice“ a podezřelým připisovali zcela spekulativní a ničím ne­opodstatněné motivy. Pak následovaly stovky a tisíce falešných udání a svědectví, jak vím z archívů. Mnoho lidí křivě obvinilo své nepřátele. Dokonce to někdo chtěl hodit i na osobního Masarykova lékaře. Poslední anonymní dopis přišel třicet let po smrti Vranské! Tato fascinace mordy a krví je přitom paradoxní hyenismus. Ti lidé, co tak hltají bulvární zprávy o zavražděných, si neuvědomují, že se obětí zločinu mohou velmi snadno stát sami. Zločin si nevybírá.

To nezní právě optimisticky. Dá se mu alespoň bránit? Dá se ubránit před vraždou?

Do jisté míry ano. Někdy je smrt nevyhnutelná, ale jsou věci, které můžete udělat, abyste zkomplikovala nebo odvrátila … Nazvěme to třeba finálním stadiem.

A jak mám tedy to své finální stadium odvrátit?

Dnes má každý mobil, takže kdykoliv budete mít pocit, že vás někdo sleduje, dělejte, že telefonujete. Nahlas. Říkejte třeba něco jako: Karle, kde jsi, už za rohem? No konečně, myslela jsem, že máš zpoždění. Nebo něco podobného. Pokud vás pachatel nesleduje soustavně a dlouhodobě, nebude vědět, že blufujete.

Vždycky ale není čas zahrát telefonní hovor. Co pak?

Nikdy mu nedávejte věci do ruky. Hoďte je daleko od něj. Já se vás bojím, řekněte a snažte se utéct. Křičte. Zvoňte úplně na všechny zvonky, jste-li u domu. Hoďte kámen do prvního okna nebo auta. Hlavně nahlas. A noste s sebou sprej. Žádné pepřové spreje. Barevný acetonový. Výraznou barvu. Stříkněte to útočníkovi ideálně do obličeje. Nejen že ho dočasně oslepíte, ale barvu tak rychle nesmyje a zvýší se šance, že ho policie záhy chytí.

Většina násilných trestných činů se však stane doma, kdy vrahem je někdo blízký. Doma u sebe sprej nikdo nosit nebude.

Vyhnout se takzvané domácí zabijačce je také možné. Ovšem tam už jde o prevenci. Nedrážděte partnera. Pokud víte, že je žárlivý či prchlivý, agresívní, nikdy s ním nic zásadního neřešte v kuchyni nebo v garáži, tedy v místech, kde jsou nože a těžké, ostré předměty. Pokud už někomu, u koho čekáte šok, zlost, nebo dokonce agresi, chcete říct něco, co ho rozčilí, udělejte to na veřejnosti a pak se mu nějakou dobu snažte vyhýbat. Hlavní je nepodcenit situaci.

Takhle to zní lehce. Ale v praxi si to moc neumím představit.

Proto je tolik vražd mezi příbuznými. Tvoří většinu násilných trestných činů.

Byl jste vy sám někdy v přímém ohrožení života?

Pokud si pamatuji, jen jednou. Důstojný, asi osmdesátiletý muž na mě vzal sekyru. Ten pán byl jak italský mafián, měl černé brýle, byl hezky oblečen. Vytasil ji na mě zezadu, já s tím vůbec nepočítal. Ale když po mně máchl, tak na mě kolega zavolal. Otočil jsem se a uhnul. On totiž, když se napil, tak se neznal. Normálně to byl klidný, slušný člověk. Jinak si na nic tak dramatického nepamatuji. Zapomeňte na to, že život vyšetřovatele vražd je každodenní fyzický souboj s vrahy a násilníky.

To jste nikdy zločince nehonil po svých?

Něco jsem se naběhal, to je pravda. Občas někdo utíkal. A to je pak otázka cti, ho dohonit. Pokud policista honí pachatele, v drtivé většině případů ho chytí. Umíte si představit tu ostudu, kdyby ne? I netrénovaný běžec je v ten okamžik schopen sportovních výkonů. Jednou mi jeden málem utekl. Měl jsem ale štěstí, protože kolega mi poradil, jak mám blok domů obejít, že mi ten výtečník sám vběhne na konci do náruče. Vyšlo to. Ale že bychom třeba po sobě stříleli, ke všemu na ulici, jak to je pomalu v každém seriálu, to rozhodně ne. Policista nesmí ohrozit nikoho, dokonce by neměl přímo ohrozit na životě ani pachatele – vyjma situaci, kdy je sám policista v přímém ohrožení života. To, co vidíte v televizi, ty šílené honičky, zdemolovaná auta a přestřelky, jsou nesmysly.

Jak tedy vypadá práce vyšetřovatele vražd, když ne jako v televizi nebo v knihách?

Hlavně papírování a byrokracie. Když jsem začínal, byli jsme víc v terénu. Znal jsem své území, věděl, kdo sedí, kdo je venku, kdo má jaký modus operandi, kdo má s kým nevyřízené účty. Dnes vyšetřovatel mnohem víc sedí v kanceláři a poslouchá nebo čte výslechy, hledá si informace na internetu, srovnává výsledky z ohledání místa činu. Je to práce hlavou. Musíte mít samozřejmě i dobrou fyzičku, procházíte pravidelně testy fyzické zdatnosti. Ale hlavně vyslýcháte svědky, podezřelé, zapisujete to a porovnáváte jejich výpovědi. Všechno musí sedět. Jakmile vám někde něco nesouhlasí, něco se vám nezdá, je třeba se do toho pustit znovu. Třeba o nic nejde, ale taky to může nakonec vyřešit případ.

Takže šedé buňky mozkové, jak říkal Hercule Poirot?

Přesně tak. Někdy to trvá týdny i měsíce. Pročítáte všechno tam a zpět, přehráváte si záznamy výslechů, prohlížíte fotky, studujete každý list spisu. A děláte o všem zprávy. Vyšetřování je kolektivní záležitost. Občas se sice vyskytne jedinec, který případ rozlouskne sám, ale to je opravdu výjimka.

Ale když někdo ohlásí vraždu, jedete na místo hned osobně.

Ano, jakmile vám zavolá operační důstojník a povolá vás. Přijedete, většinou už tam jsou kolegové z hlídkové služby a ti vám řeknou základní informace. A pak se postavíte doprostřed místa činu a díváte se.

Dokážete se dívat na ty mrtvé klidně? Není vám špatně nebo smutno?

Takové pocity si nemůže vyšetřovatel dovolit. Dívám se na to jako na případ, na celek. Bez emocí k zavražděné osobě. Když přijdete na místo, je zásadní zjistit, kudy se pachatel dostal do objektu, jestli se oběť bezprostředně před smrtí bránila, jak mrtvola leží, jak vypadá, co se s ní stalo. Ale stejnou pozornost musíte věnovat okolí. Každému detailu. Čtete situaci. Mrtvola je prostě součást vyšetřování. I ji zkoumáte ne jako člověka, jenž by vám mohl být sympatický, ale jako část úkolu, který by měl končit dopadením vraha.

To zní cynicky. Opravdu se ve vyšetřování neangažujete citově?

Cynické to možná je, ale kdybych se zaobíral nějakými osobními city k oběti, neměl bych potřebný odstup. A ten je pro vyřešení zásadní. Mě osobně dokáže rozzlobit zločin, kde je obětí malé dítě. Nebo když je malé dítě svědkem vraždy svého nejbližšího. To se mi už stalo a to mě vždy, jak se říká, chvilkově rozhodí. Přece jen jde o mladý život, jenž měl všechno před sebou.

Nosil jste si práci domů? Pohltil vás případ tak, že jste nemohl přestat na něj myslet?

V žádném případě, to je špatně. Vždy jsem měl i zájmy mimo práci. Fotografoval jsem, což dělám dodneška. Vyučuji to ve škole pro seniory. Dělal jsem ochotnické divadlo. Ale nejvíc mi pomáhalo, že jsem hrál šachy. Nejen že si cvičíte mozek, ale i vypnete, nemyslíte na práci. To je důležité, zachovat si odstup a dokázat se na případ podívat novýma očima. Pak uvidíte, co jste předtím přehlédli. Někteří mí kolegové to neumějí, zatnou se, jsou přesvědčeni, že znají pachatele, a za každou cenu se mu to snaží dokázat. To není dobře.

Zažil jste někdy okamžik, kdy jste dostal nečekaný nápad, který případ vyřešil?

Jednou. Byla to vražda studentky pedagogické fakulty v Brně. Ta dívka, Krkošková se jmenovala, byla ubodána více než třiceti ranami. Tehdy si na místě činu všimla kolegyně z forenzního, že jeden cákanec krve má kapky opačným směrem než ostatní. K tomu bych rád podotkl, že ženy jsou na soudní lékařství a ve forenzním oddělení výborné, mají cit pro detail. Ale zpět k cákanci krve na zdi. Když to zjistila, bylo možné, že je to pachatelova krev. Podle toho, jak byla vražda vykonána, jsem měl podezření na jednoho pachatele, jehož jsem již několikrát zatýkal. Když jsme si pro něj přišli, měl ruku pořezanou, jak mu nástroj při vraždě vyklouzl a zranil ho. Vypadalo to, že máme vyhráno, jenže on měl stejnou krevní skupinu jako zavražděná! Byl jsem přesvědčen, že to byl on. A tehdy mne napadlo vyzkoušet analýzu DNA. To bylo v roce devadesát. O DNA se vědělo, ale policie u nás ji ještě nepoužívala. Obrátili jsme se tenkrát do Bratislavy na docenta Feráka, který s DNA pracoval. Sice do té doby dělal jen určování paternity a tak, ale zkusil to. Vyšlo to. Byla to první vražda u nás objasněná analýzou DNA.

Co je pro vyřešení případu klíčové?

To se dá těžko zobecnit. Pro mě bylo vždy důležité najít motiv. Každá vražda má motiv. Každý trestný čin, vyjma nedbalostní, má motiv. Jakmile jej najdete, cíl už často bývá na dosah.

Proč jste se vůbec stal kriminalistou?

Nevím, ale odjakživa jsem v tom měl jasno. Policista a nic víc. Samozřejmě, musel jsem si odbýt kolečko. Tedy začít na ulici a postupně se vypracovat. Ale když mě nakonec chtěli dát někam jinam než na kriminálku, hodil jsem na stůl služební průkaz se slovy, že buď kriminálka, nebo odcházím ze služby.

Jaké to je, když chytíte zločince a soud ho osvobodí? I když vy víte i on ví, že víte, že to udělal? Zlobíte se?

Stejně s tím nic nenadělám. Vím, že jsem udělal svou práci dobře. Když ho příště někdo jiný chytí, třeba to vyjde. V systému, jak je nastaven dnes, bych se musel zbláznit. Když vás odsoudí jako vraha v Německu, automaticky dostanete doživotí. Teprve potom se může obhájce pokoušet trest zmírnit. Tady je to přesně naopak! Od počátku se jen hledají polehčující okolnosti. I sebebrutálnějšího vraha dokáže advokát za peníze vykreslit jako oběť. To se člověk nemůže rozčilovat ani zlobit, jinak by nemohl dělat policejní práci.

Smějí se vám takto osvobození zločinci?

Ne. Většinou mě respektují. Já také během vyšetřování respektoval je. Pro mě podezřelý není automaticky vinen. Je takové rčení: Každý člověk má v sobě agresi potřebnou pro zločin, ale ne každý se stane zločincem. Přes to všechno, co jsem viděl, že dokáže udělat člověk člověku, a jsou to opravdu hrozné věci, hledám stále v lidech primárně to dobré.

Nenávidí vás zločinci?

Myslím, že ne. Berou to tak, že byla má práce dokázat jim jejich čin. Je to dané – oni jsou zločinci, já policista. Někdy je v tom násilí, pokoušejí se utéct, občas to je i nebezpečné, ale není v tom od nich nic osobního. Jeden mi třeba řekl: „Pane komisaři, vy jste mě pěkně dostal, to musím uznat. Dostal jsem sedm let, to beru. Ale státní zástupce se odvolal a dali mi další dva. To mě naštvalo.“

Věnujete se starým, nevyřešeným případům. Máte i vy nějaký nevyřešený pomníček?

Přiznávám: ano, hned má první vražda je dodnes nevyřešená. Jsem však přesvědčen, že proto, že ta vražda byl omyl. Někdo zastřelil vedoucího večerky. Žádný motiv jsme nenašli. Ten zastřelený vedoucí nastoupil na místo nově, původně tam pracoval někdo jiný. Myslím, že vrah chtěl zastřelit toho původního vedoucího, a zabil nepravého.

Je běžné vracet se ke starým případům a znovu je otevřít?

Občas to někdo udělá. Nejlepší je, pokud ten případ kdysi znal alespoň z doslechu. A někdy se to podaří po letech, s odstupem, vyřešit.

Jsou naši policisté ve světovém měřítku stále tak dobří, jako byli za první republiky, kdy patřili ke špičce?

Jednoznačně ano. Máme nejlepší taktiku i metodiku. Dohnali jsme naše nedostatky v technice. Ty jsme nějakou dobu měli, v technice a technologiích jsme zaostávali, což už neplatí. Jen mě mrzí, že se na policejních školách změnil ke kriminalistice přístup a učí se tak málo hodin, vlastně jen týden. Nevím, co si z toho mohou policisté odnést. Hlavní zbraní kriminalisty je však stejně mozek a pak zkušenost. Třeba sériovým vrahům manželům Stodolovým (zabili osm starých a nemocných lidí pro peníze, pozn. red.) to procházelo tak dlouho proto, že na místo několika vražd přijel nezkušený lékař a nezkušený policista. Není totiž vůbec lehké poznat dobře zakamuflovanou násilnou smrt.

Nemusíme se po letošním létě bát zvyšující se násilné zločinnosti?

Rozhodně ne. To jen bulvár se na těch vraždách živí. Oproti jiným zemím se tady máme dobře. Nevraždí tu ve velkém teroristé a i gangsteři si tady už vyřizují účty minimálně. Nadneseně řečeno, způsob vražd je u nás velmi stereotypní. Zabíjí se hlavně tím, co je po ruce. Snad jen trend mladých vrahů bude narůstat. Což je ovšem následek stavu celé společnosti.

Jste tedy zastáncem snížení věkové hranice trestní odpovědnosti?

Ano. Vezměte si šestnáctileté i mladší vrahy. Nebojí se zabíjet, protože vědí, jak malý trest je čeká. A pokud si předtím zakouří marihuanu, mohou navíc spoléhat na to, že je na těch pár let nezavřou do vězení, ale na psychiatrii.

Co by tedy podle vás mohlo pomoct, aby se vraždilo méně?

Tresty za vraždu musí být tak tvrdé, aby potenciální vrahy odstrašily. Musely by se zpřísnit nejen tresty, ale také kriminály pro nejtěžší zločince. Když u nás byli kolegové z Ameriky, byli v šoku: tak krásné a pohodové vězení pro brutální vrahy nikde jinde neviděli. Máte vidět cely několikanásobných vrahů odsouzených k několika trestům doživotí v Americe. Ale u nás? Vůbec by mi nevadilo strávit důchod na Mírově. Staral by se o mě stát, měl bych, co si zamanu, včetně kultury a pohybu, a musím říct, že i jídlo mi tam chutnalo. Na té návštěvě s Američany jsme dostali na ochutnání vězeňskou stravu. V tom vidím velkou systémovou chybu. Chybí dostatečný trest.

Kapitán JUDr. Miloslav Jedlička se narodil roku 1948 v Brně. Pětatřicet let pracoval na jižní Moravě jako kriminalista. Na policejních školách také kriminalistiku učil. Založil internetové Muzeum zločinu. Přispívá do odborných časopisů, napsal knihu Nejslavnější mordy první republiky. Zabývá se historií a vývojem kriminalistiky a trestního práva. Dodneška se coby emeritní kriminalista věnuje sledování a zaznamenávání aktuálních kriminalistických kauz. Fotografuje a fotografii vyučuje.