Knihovnice z Osvětimi: Pach spálených lidských těl cítím dodnes
„Pokaždé, když o tom mluvím, jsem tam. Slyším to, cítím to. Jsem zpocená a roztřesená. Ale mám pocit, že to mám dělat, že je to důležité,“ říká čtyřiaosmdesátiletá Dita Krausová, jejíž příběh inspiroval španělského spisovatele Antonia G. Iturbeho k napsání knihy Osvětimská knihovnice.
Do Osvětimi vás převezli z Terezína, zařadili vás do tzv. rodinného tábora, který fungoval od září 1943 do července 1944. Podmínky tu byly o něco snesitelnější než jinde v Osvětimi, transporty z Terezína také neprocházely po příjezdu selekcí, lidé tu mohli dokonce nosit staré civilní šaty, neholili jim hlavy, a ženy a muži tu bydleli společně v jednom táboře, byť v oddělených ubytovnách. Jaké byly vaše první dny v Osvětimi?
Potkávali jsme známé, ale nikdo se neusmíval. Mluvili divně, pořád říkali něco o komínu, plynových komorách, ale my nechápali, o co jde. To se nedalo chápat. Já si myslela, že se všichni zbláznili. Nakonec jako blázni vypadali, měli divné výrazy, prázdné oči. Ukazovali na komín, z něhož v noci šlehaly plameny. Ve vzduchu byl šedý popel, zapáchalo to tam. Důkazy, které člověka přinutily uvěřit tomu, co dodnes není s to pochopit.
Cítíte ten zápach dodnes?
Ano. Pach spálených lidských těl.
Vy jste se v Osvětimi stala rychle knihovnicí. Jak k tomu došlo?
Znala jsem Freddyho Hirsche, v Praze na Hagiboru i pak v Terezíně pracoval s mládeží. V Auschwitzu dosáhl u esesáků toho, že jeden blok zůstal bez kavalců a děti si tam mohly hrát. A bylo potřeba několika děvčat mezi čtrnácti a šestnácti, které se v dětském táboře střídaly na práci. Jedna zametala, druhá pomáhala při rozdělování jídla, mně dali za úkol hlídat těch pár knížek, které tam měli. Nebylo s tím moc práce, knížky stály přede mnou a všichni si je ke mně chodili půjčovat.
Kde se tam vzaly?
Našly se na rampě při sortýrování zavazadel. A vědělo se, že v rodinném táboře je dětský blok, tak je tam pak někdo zanesl.
Kvůli knížkám riskoval život?
To nebylo tajné!
Kolik jste jich tam vůbec měla?
Myslím, že jich bylo osm, ale přesný počet už vám neřeknu. Ani názvy, i když jsem je tehdy všechny dobře znala. Zapomněla jsem je, až na jeden, to byla Historie světa od H. G. Wellse. Knihy se půjčovaly nebo se podle nich hrály nejrůznější hry. Nejmenší děti z nich hádaly hádanky, větší si je vypravovaly.
Děti v Osvětimi byly pod zvláštním dohledem doktora Mengeleho, jenž si z dětského bloku vybíral dvojčata ke svým hrůzným experimentům ...
Chodil k nám často, vždycky se objevil náhle. Přišel i ve chvíli, kdy děti hrály představení, které si nacvičily. Mengele a další esesáci se posadili na židle, dívali se na ty hrající si děti a tleskali jim.
