Stanislav Gálik: Jak stopnout letadlo. A taky ferrari, maserati, BMW a ultralight
Podnikatel a inovátor Stanislav Gálik (30) musel zkrachovat, rozvést se a vyhořet, aby se dostal k téměř čtyřem desítkám bohatých a vlivných lidí z celého světa a napsal knihu o své bezva fintě, totiž projektu richhikingu, tedy autostopu (a „aerostopu“) bohatých.
Jak jsem stopoval letadlo – tak se jmenuje Stanova knížka, kterou za týden vydává nakladatelství BizBooks. Čtenář v ní s vtipným, vnímavým a přemýšlivým (někdy snad až příliš!) vypravěčem během 75 dní projede jedenáct států ležících na čtyřech světadílech. A cestovatel za své přesuny a noclehy nevydal ani halíř! Dozví se mnohé o svém životě – a taky o životech velmi úspěšných, okouzlujících, bohatých lidí. O páně Gálikových dobrodružstvích se více dočtete v rozhovoru v tištěném Reflexu, který vyšel 15. září.
Založil jste roku 2011, ve svých čtyřiadvaceti letech, krejčovský salon Galard, dnes noblesní a respektovanou firmu. Kde jste sehnal kapitál?
Budete se divit, žádný jsem nepotřeboval. Začínal jsem přesně s dvaceti tisíci korun. Nechal jsem si za tisícovku vyrobit vzorník látek, kamarád mi výměnou za košili rozchodil webové stránky, za deset tisíc jsem dal udělat krásné galardovské tašky, do kterých jsem pak zákazníkům naše košile vkládal, a dalších sedm tisíc korun spolkly reklamní letáčky a slevové vouchery, které jsem nabízel každému zákazníkovi pro kamarády. Já vymyslel brand a vybral látky, ale samotné šití pro nás obstaral zavedený výrobce, který měl know-how, stroje a lidi. Takhle oděvní průmysl funguje – když si koupíte sako od Armaniho, taky ho neušili ve fabrice Armani, jen ho navrhl jejich návrhář a propagoval jejich marketing, výrobu ovšem zadali jinam. Jako tehdy já. A takhle jsme prodali nějakých čtyřicet košil po dvou tisících korunách a začali být ziskoví. Načež jsem zrušil stavebko s dvěma sty tisíci a za ně jsme zřídili první kamenný obchod.
Co vašemu téměř tříměsíčnímu richhikingu, jak se v angličtině hravě nazývá „stopování boháčů“, předcházelo?
Po více než dvou letech tvrdé práce jsem dostal výtečnou nabídku a roku 2013 jsem Galard prodal. Neměl jsem vizi, že budu dvacet let budovat značku a stane se ze mě druhý Yves Saint-Laurent; chtěl jsem, aby nám se ženou bylo chvíli dobře. Jenže pak jsem si začal myslet, že jsem lepší než ostatní. Nevyšlo mi pár věcí a nakonec ani manželství. A já nevěděl, co se sebou – úplně jsem ztratil motivaci cokoli nového načínat. Chtěl jsem jen odjet, ale ne na dovolenou…
Koho jste na cestě potkal?
Lidi, kteří mě na celý život ovlivnili. S většinou z nich jsem strávil několik dní, bydlel v jejich domech, snídal s nimi a nechal si vyprávět jejich příběhy, životní zkušenosti. Třeba při rozhovoru s Ladislavem Špačkem, pro mě andělem seslaným z nebe, jsem si uvědomil něco, proti čemu jsem do té doby zbytečně bojoval: Bez ohledu na to, jak dobrý jste člověk, se vždycky najde někdo, kdo vás přes veškerou vaši snahu nebude mít rád. V Paříži jsem se zas od úspěšného hoteliéra Yannicka naučil, že odpočinek a zábava s přáteli nejsou ztráta času. Já si předtím říkával: Cože, grilovačka? Proč někde ztrácet tři hodiny, když se najím během třiceti minut a pak zase můžu jít makat? Oběd s Dominikem Haškem mi připomněl, jak je důležité být skromný, a tatáž vlastnost později, už v Kalifornii, zářila i ze Sunila Bagaie, headhuntera pro Google, SpaceX, Teslu a podobné firmy. Sunil je pokorný člověk, hodně orientovaný na rodinný život, a pevné vztahy se svými dětmi a rodiči staví mnohem výš než veškeré obchody. Ve Státech jsem poznal i Rajeshe Settyho, který vlastní nějakých sedm osm firem v Silicon Valley a napsal asi čtrnáct knih. Ten mě svým příkladem učil vděčnosti a efektivní štědrosti, která není jen o penězích. Důležité není jen dávat, ale také vědět, co přesně dát. Někde pomůže spíš vaše zkušenost a dobrá rada.
Jak a kdy jste se dostal ze Slovenska do Brna?
Studoval jsem na Masarykově univerzitě psychologii, můj bratr chodil na vysokou v Praze a společně jsme způsobili takovou menší invazi Gálikových do Česka – naši se za námi a za bráchovými dětmi přestěhovali na Vysočinu. Jsou tam nesmírně šťastný, žijí si svůj vysněný důchodcovský život.
Máte vy, mladí Slováci, v Česku nějaké zvláštní vazby, nebo jste „plně integrovaní“?
Asimilovali jsme se. Zatímco my, mladí start-upisté, držíme spolu, my, Slováci, jsme se rozpustili do vás. Mnozí mluví česky. Vždyť jsme pořád jedno Československo, pro mě je rozdíl mezi Čechy a Slováky stejný jako mezi Čechy a Moraváky. Sám jsem svou knihu napsal česky a byla to pro mě skvělá lekce vašeho jazyka. I když ti tři lidi, co to po mně museli korigovat, se mnou od té doby moc nemluví.
Věděl jste, že budete z cesty psát knihu?
Psal jsem si takový blog a na jeho základě mě oslovilo nakladatelství BizBooks, jestli bych pro ně nemohl napsat rovnou knihu. Moc jsem nevěděl, jak na to, takže jsem si na Googlu zadal „How to write a bestseller“. Přečetl jsem si asi tři příspěvky na tohle téma a začal tvořit podle jejich rad. Napsal jsem ještě v průběhu té cesty asi deset stran a hrozně mě to nebavilo psát, ani to po sobě číst. Taková nuda! Nechal jsem toho. Až v letadle domů jsem si pak procházel poznámky, které jsem si zapisoval do telefonu jen tak pro sebe, a tam v tom teprve našel systém. Snad poprvé v životě jsem něco dělal jen podle sebe, bez ohledu na manuály.
Milujete drahá auta, sám jste jedno dobré před richhikem vlastnil. Koupil jste si zas nějaké, nebo chodíte, jak sám říkáte, slintat na parkoviště někomu jinému?
Sice mám dva lepší vozy, auta jsou nakonec můj největší koníček, ale v tomhle aspektu jsem se úplně změnil. Bohatá země není ta, kde chudí lidé jezdí autem, ale ta, kde bohatí lidé jezdí hromadnou dopravou. Já tu pražskou miluju, má světové parametry, což se naopak o systému parkování po Praze rozhodně říct nedá. Nikdy nikam nepřijdu pozdě, když jedu hromadkou, takže jsem se stal hrdým majitelem Lítačky. Když jsem jezdil po Brně nadupaným bavorákem se staženou střechou, nabyl jsem mylného pocitu, že jsem něco víc než ti, kteří se drží tyčky v tramvaji. A to je nesmysl, teď už to dávno vím.
Rozhovor "richhikerem" Stanislavem Gálikem si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vyšel ve čtvrtek 15. září.
